Posel od Slunce

16. března 2016 v 17:29 | Martina
Bylo chladné ráno, když se rytíř Jiří naposledy ohlédl přes rameno na otcovský hrad a pak v sedle vraného koně zamířil do světa na zkušenou. Nedělal to úplně dobrovolně, ale vyhlídka na sňatek s nepříliš půvabnou, ale o to víc bohatou pannou Marion ze sousední tvrze, mu posledení dobou kazila klidné spaní. Když se naposledy účastnil hostiny, kterou Marionin otec uspořádal, nemohl si nevšimnout, jak se po něm někteří mladí panoši a rytíři ošklibují. Do té doby svou vyvolenou, kterou mu ostatně vybral jeho otec po dohodě s otcem Marioniným, neviděl. Teprve, když hostina skončila, přivedly služebné jeho nevěstu do hodovní síně a Jiří poprvé spatřil tu, jež se měla stát jeho ženou. Pohled na ni mu vlil do žil led.
Marion byla obtloustlá a uhrovitá dívka, ještě více zvýrazněná množstvím spodniček, které jí dodávaly vzhledu pivovarské bečky. Plavé vlasy měla smotané do dvou drdolů okolo uší, jak velela nejposlednější móda, ale tak, jak slušela štíhlým a spanilým slečnám, Marion přidávala na šířce obličeje, beztak už nehezkého od množství červených skvrn, které jí hojně zdobily tváře. Vše navíc umocňoval kulatý, nahoru zvednutý nos, tukem zalitá očka a přihlouple se culící ústa.
Jiří se upřímně zděsil, avšak věrem dvorské etiketě, vysekl nehezké nevěstě hlubokou poklonu a utrousil pár zdvořilostních frází.
Doma se pak zle pohádal s otcem. Prohlásil, že než by se stal manželem té obludy, že raději nabídne své služby králi a odjede do války se Saracény. Což také hned druhý den udělal.

Rodný hrad pomalu mizel v dáli, Jiří se jen tak líně pohupoval v sedle a nechal koně, aby šel, kam ho nohy ponesou. Jitro bylo ještě nevlídné, ale mlžný opar, který se zvedal nad lukami, věštil slunný den. Jiří dumal, zda má opravdu uskutečnit svou hrozbu a vydat se spolu s desítkami dalších odvážlivců na křižáckou výpravu pod královskou korouhví a vysloužit si buď slávu nebo smrt. Nakonec si řekl, že stejně nemá co ztratit a lepší je pokusit se postavit osudu navzdor, než prožít zbytek třeba poklidného života po boku nemilované a nehezké ženy.
Do královského města dojel druhý den po poledni, unavený a hladový, neboť za celý den nepotkal v pusté krajině ani živáčka. U nejbližší krčmy sesedl z koně, hodil uzdu podomkovi a vešel do hospody, odkud ho již z dálky vítal veselý ryk a zvuk píšťal. Jakýsi potulný kejklíř tam předváděl své představení a hosté se smáli, až se za břicha popadali. Krčmář si přesto bystře všiml příchozího a sotva Jiří usedl za stůl, již před ním stála holba piva a hostinský se ptal, co si pán bude dál přát. Jiří si objednal pečeni, chléb, sýr a misku polévky a sotva se všechno objevilo před jeho hladovýma očima, ztratil pojem o čase i prostoru a jedl jako nezavřený.
Teprve, když utišil hlad i žízeň, rozhlédl se kolem sebe. Většina hostů byli nejspíš zámožní kupci, oděni v kožené kazajky a široké opasky okolo svých tučných pupků, sem tam se vyskytla čapka krajánkova, doplněná záplatovanou vestou a v koutě u okna se dokonce bělelo pštrosí péro jistě zámeckého pána. Jiří se krčmáře na pána vyptal a jeho srdce zaplesalo. Byl to písař ze zámku a Jiří si k němu brzy přisedl, počastoval ho vínem a zapředl s ním hovor, jak nejlépe by se mu povedlo dostat se do královy armády a jít na křížovou výpravu.

Za několik dní na to již bylo možno Jiřího vidět na nádvoří zámeckých kasáren, oděného do stejnokroje královských křižáckých rytířů, jak pilně cvičí s mečem. Vojenské řemeslo se mu brzy zalíbilo a sotva se naučil vše potřebné, netrpělivě očekával, až jeho pluk dostane rozkaz k odchodu na výpravu. A rozkaz přišel brzy.
Jednoho dne se královští vojáci nalodili na velké koráby a vypluli vstříc neznámu. Nikdo netušil, co je v dalekých zemích čeká. Nikdo nevěděl, jestli se vrátí živý, jestli nepadne do zajetí a zda se shledá se svými blízkými. I Jiřímu se podobné myšlenky táhly hlavou, když koráb brázdil nekonečnou hladinu moře a čeřil ji na drobné vlnky, které hladily boky lodi. Jiří vzpomínal na rodiče, občas mu hlavou bleskla myšlenka na Marion a kdykoliv mu v mysli vytanula její nehezká tvář, otřásl se odporem. V ten moment věděl, že to co dělá, má smysl.
Saracénská země je přivítala horkem a žárem. Jiří byl během několika hodin propocen skrznaskrz, jak mu žhavé slunce propalovalo zbroj. Meč, který nesl u boku, mu najednou připadal neuvěřitelně těžký. Po několika hodinách, kdy se se svou jednotkou vlekl nehostinnou pouští, jeho odhodlání zesláblo. Už si nepřipadal tak silný, odvážný a neporazitelný. A když pak se za jednou písečnou dunou objevila početná skupina jezdců na koních a jejich turbany tak ostře kontrastovaly s lesklou zbrojí křesťanských vojáků, byl jejich osud zpečetěn. Než se unavení vojáci sešikovali, než vytasili rozpálené meče z rozpálených toulců, než si vůbec uvědomili blížící se nebezpečí, Saracéni vytasili zakřivené meče a hnali se ozlomkrk na ně. Po několika minutách bylo po boji. Ti, kteří nepadli hned zkraje, leželi teď v písku a z jejich hlubokých ran tryskala horká krev, vpíjela se do země a spolu s ní z těl vojáků unikal i život. Pár jich smrti uniklo. Nebylo jim ale dopřáno být dál svobodným. Saracéni je zajali a hnali je před sebou pouští do svého města. Mezi nimi byl i Jiří. Byl poraněn, i když ne těžce, ale přece jen cítil, jak mu pod zbrojí kane z boku krev.
Šli celou noc, než dorazili do pevnosti Saracénů. Jiří chvilkami ztrácel vědomí, to jak byl zesláblý ztrátou krve. Vlekl se z posledních sil a přál si, aby ho Bůh vysvobodil z jeho trápení a dopřál mu klidnou smrt. Během toho strastiplného pochodu přestal věřit všemu, co jim slibovali velitelé v bezpečí hradu.Tady, daleko od svých blízkých pochopil, jak lehké je ztratit vše během okamžiku.
V táboře je vysvlékli z brnění, sebrali jim všechno včetně zbraní a jako poslední ubožáky je uvrhli do kobek v pevnosti, přikovali v železech ke zdi a nechali je napospas osudu. Jiří byl na pokraji sil. ztráta krve mu obestírala vědomí, strach z neznáma, obavy o život, vztek sám na sebe....
Jak pomalu a bolestně plynul jeho čas v žaláři daleko od domova, častěji a častěji upadal do polosnů a přestával vnímat realitu toho nehostinného místa. Přestal počítat, kolikrát ho mučili, přestal počítat mrtvé, kteří se okolo něho hromadili. V těch blouznivých chvílích se upínal k jedinému světlému bodu - k proužku světla, které pronikalo malou štěrbinou ve zdi vysoko nad jeho hlavou a v jehož paprsku vířily droboučké částečky prachu svůj nekonečný tanec. Jiří si představoval, že ne slunce, ale sluneční víla k němu chodí a těší jeho ztrápenou duši. Představoval si jí, jak jí vlasy vlají okolo něžné tváře, jak jí září oči slunečním svitem, jak ho hebkou ručkou hladí po tváři a jemným hlasem ho vítá.Vysnil si do nejmenšího detailu křivky její tváře, viděl ji před sebou jasně a kdyby mu v tu chvilku někdo řekl, že to je jen sen a že víla neexistuje, přel by se do krve.
Mezitím, co Jiří a hrstka jeho přeživších druhů dlela svůj čas v žaláři pevnosti, připraveni na svůj trpký konec a očekávajíce už jen tu zubatou s kosou, která přetne nit beztak zbabraného života a ukončí jejich bytí-nebytí, venku za zdmi se odehrávaly dějiny. K břehům Saracénské země v krátké době připluly další a další koráby, z jejichž útrob se vyhrnuly nespočetné zástupy vojáků s křesťanskými kříži na prsou, překonali smrtící poušť a vtrhli do pevnosti. Zuřící bitva, která nepočítala mrtvé po desítkách, ale po stovkách, silnými zdmi žaláře nepronikla a tak, když se jednoho dne otevřely pevné, železem pobité dveře a v nich se objevil důstojník v plášti zbroceném krví, ti co měli ještě sílu, vykřikli úžasem. Za důstojníkem se objevili další jeho druhové a ti během několika chvil osvobodili zajatce z jejich pout. Když je vyvedli ven na denní světlo, Jiří si musel zakrýt oči před oslepujícím jasem slunce, kterému za ty dlouhé měsíce strávené v pološeru odvykl. Nakonec si ale oči zvykly a Jiři zamžikal. Naproti němu stála dívka, zahalená do závojů a podávala mu džbán vody. Jiří se s chutí napil a připadalo mu, že pije nejčistší a nejušlechtilejší víno, tak lahodná mu pramenitá voda připadala ve srovnání s zatuchlou páchnoucí břečkou, kterou jim dávali pít jejich věznitelé. Jiří, třebaže neviděl dívce do obličeje, zahleděl se do jejích tmavých hlubokých očí a svět okolo něho přestal existovat. Měl oči jen pro dívku.
"Kdo jsi?" otázal se jí, ale dívka jen potřásla hlavou, že nerozumí. Teprve, když to zkusil v řeči saracénské, kterou slýchával po dlouhé dny a týdny a kterou si alespoň částečně osvojil, dívka odpověděla:
"Jmenuji se Lugh a můj otec byl velitel pevnosti."
"Byl?" otázal se Jiří a dívka tiše řekla:
"Můj otec padl, když bránil pevnost. I já budu muset zemřít, protože už nemám nikoho, kdo mne ochrání. Řekni vojákům, ať to udělají rychle..."
Jiří se překvapeně obrátil na vojáky, kteří stáli vedle něho:
"Ona musí zemřít?"
Jeden z nich odvětil:
"O tom my nic nevíme. Pevnost je nyní v rukou křesťanů a s těmito nevěřícími bude zacházeno jako se zajatci. O jejich konečném osudu rozhodne nejvyšší velitel, který v nejbližších dnech přijede."
Jiří se znovu na dívku podíval, dokonce se osmělil a odhrnul jí závoj, aby jí viděl do tváře. A ustrnul. Díval se na svou snovou vílu, kterou si stvořil v bezútešných dnech z paprsku světla. Najednou věděl, že je to ona. A ona že by měla zemřít? Nikdy, stokrát nikdy.
"Zachráním tě, jako jsi ty zachránila mne" zašeptal.
Trvalo mu dlouho, než přesvědčil nejvyššího důstojníka, že dívku miluje a že si jí chce odvézt do své vlasti. Ale podařilo se mu to. Snad k tomu nevědomky přispěla i Lughina krása, kterou se Jiří opájel a nemohl se jí nabažit.

K evropským břehům přirazil koráb s navrátivšími se vojáky z křížové bitvy. Mezi nimi šlo i pár mužů, kterým útrapy nedávno prožité navždy vryly do tváří znamení. Jen jeden mezi nimi šel vzpřímeně a za ruku vedl překrásnou dívku s dlouhými tmavými vlasy, která si ještě nezvykla na jiný druh oblečení než nosívala doposud. Její oči se ale dívaly kupředu odhodlaně. I když bude žít v jiné zemi, bude se učit jiným tradicím a zvykům, bude žít v jiném domě a s jinými lidmi, přeci zde bude žít ráda... už jen pro to, že má vedle sebe člověka, který zažil velké příkoří od jejích krajanů a přitom si ji vyvolil za ženu a dal jí smysl života.
Z krásné Saracénky Lugh se stala Lucie a brzy se stane i ženou Jiřího.....
 

Bouře nad Norií - díl druhý

28. června 2015 v 21:24 | Martina
Amorie již byla hodný kus za durumem, když jeho obyvatelé zaznamenali drakheiřin odchod. Cesta se prozatím zdála býti snadnou. Míjela malá oppida, kde norijští pastevci a rolníci pracovali na polích a lukách,potkávala dřevorubce a řemeslníky, jdoucí za svým každodenním cílem vydělat si mzdu. Častokrát se tu a tam zastavila, aby se poptala místních na jejich poměry a leckdy i pomohla radou nebo skutkem, když jí bylo potřeba. Než se na krajinu snesla tma, byla již značně daleko. Její cesta vedla stále k jihu, cíl však byl v nedohlednu. Pokud se chtěla dostat na posvátné místo každoročních druidských sněmů, musela překonat celé norijské území, projet Parhou, kde měla v úmyslu navštívit veliké oppidum zvané Zawist a poté směřovat dále k jihu až pramenům řeky Wilth-awy. Území jižně od Parhy bylo již poněkud nebezpečné, neboť se zde ve velkých tlupách zdržovali bojovní Heleti,a s nimi Noriové neměli zrovna přátelské vztahy.
První noc přečkala Amorie v boně (vesnice) Tosen. Nebylo jí zde moc volně, zdejší obyvatelé na ni patřili nedůvěřivě. Nic jiného jí ale nezbylo, nechtěla-li nocovat pod širým nebem a státi se možnou večeří hladových vlků v lesích. Na severu ležely velké lesy a do nejbližší bony za nimi to bylo daleko přes les. Na východě sousední bona Karanyi byla sice blízko, ale Issara, která se několikrát v roce rozlila z břehů, znemožňovala přechod na druhou stranu. Na jihu, před Tosenem, tvořila hranice Elba, ještě větší řeka než Issara. Amorie zůstala na noc u místního vates, který byl již starý a téměř nemohoucí. Drakheira se posilnila vlastními zásobami a brzy si lehla na vykázané místo a usnula. Ne ale na dlouho. Sotva se na obzoru ukázaly první sluneční paprsky, byla již zase v sedle a pokračovala dále. Šťastně přebředla mohutnou Elbu, spoléhajíc se jen na svého silného koně. Druhý den dlouho po poledni pak šťastně dojela k Zawisti, kde jí již čekali.
"Buď pozdravena, Amorie" vítal se s ní druid Nachos, stařec také již letitý a přesto dosud svěží a statný.
Jaký to rozdíl oproti Tosenu. Na drakheiřinu počest byla uspořádána hostina a domácí se nedali zahanbit. Na stolech, připravených pod širým nebem, objevila se sýrová polévka, hrachová kaše, skopové maso, pečené ryby, nadívaný chléb a dušená jablka ve smetaně. Všichni, kteří se zúčastnili hostiny, jedli jako nezavření a dle pochvalného mlaskání bylo patrno, že zdejší hospodyně jsou zdatné kuchařky. Amorie se nic neostýchala a s chutí jedla nabízenou krmi. K hostině jim dva bardi zpívali a obveselovali hodovníky. Poté, když mnohý jedlík usnul zmožen jídlem a pitím přímo pod stoly, vzal si Nachos Amorii stranou:
"Neblahá znamení se ukazují v poslední době."
Amorie kývla, že ví.
A vyjevila starci, jaká měla ona vidění a pověděla i o sudbách.
Kousek po kousku pak oba vates poodkrývali roušku budoucna. Hrozba vpádů Germánů byla skutečná, na západě bylo lze slyšet řinkot zbroje, kterýžto zvuk krom uší druidských neslyšel nikdo. Amorie upozornila Nachose na kolnského druida a na jeho obojakost.
Stařec se zamyslel:
"Nebezpečného soupeře sis vybrala, Amorie. Znám ho již desítky let a měl jsem s ním nesčetněkrát rozepře. A nejen já, znám mnoho jiných z nás, kteří neschvalují jeho činy a jsou obeznámeni s jeho pohnutkami. Není však možno zapudit ho, je velmistrem a ty sama víš, jak mocný velmistr je. Tys ale nejen druidka, jsi taktéž drakheirou a pokud znásobíš své vnitřní síly, zvítězíš. Znám sílu,která ti může pomoci... "
Nikdo se nikdy nedozvěděl, čemu té noci Nachos Amorii naučil, jisté ale bylo, že když další den drakheira opouštěla pohostinné oppidum, měla v očích zvláštní lesk a na tváři pobavený úsměv. Nachos vzhledem ke svému vysokému věku se shromáždění nezúčastnil.
Ještě dlouhých pět dní trvalo Amorii, než dospěla ke svému cíli.
Cesta byla zlá a nebezpečná. V lesích se proháněly houfy hladových vlků, plížících se jako stíny mezi staletými listnáči a čekající na vhodnou chvíli, aby mohli drakheiřinu koni rozsápat hrdlo. Hřebec šel ale bez bázně dál a dál, jakoby cítil i on mocnou Amoriinu ochranu nad sebou. Častokrát jim pěšinu zkřížil divoký kanec či bachyně s mladými a nepěkně se jim stavěli, aby ukázali, že i oni jsou vládci těch dosud bezejmenných končin, kde se lidé ještě neusadili pro nespočet mokřadů a blat, jimiž onen divý kraj oplýval v hojné míře. Drakheira ale neklesala na duchu a odvaze. Řídila koně jistě a bez zaváhání ho vedla přes nebezpečné a smrtelné tůně, z nichž se linul odporný puch rozkladu a hniloby. Mnohokráte se ale zastavila, svezla se z koně a sama se prodírala houštinami a mlázím, aby natrhala vzácné byliny, u nich doma skoro neznámé.
Na sklonku pátého dne, kdy se Amorie začala již cítit unaveně, rozhrnuly se houštiny a před ní stanul muž, oblečený do kožešin a s oštěpem v ruce si jí hrozivě měřil.Amorie pozvedla ruku v přátelském gestu a muže oslovila:
"Pověz mi, muži, zda jsem již v kraji Gabrétském?"
Oslovený ale potřásl hlavou na znamení, že jí nerozumí.Drakheira opakovala svou otázku tedy nářečím Galaciů a nakonec ještě keltibersky a konečně se s mužem domluvila. Muž byl, dle jeho slov, strážcem gabrétského lesa a spolu s ostatními hlídal hranice oppida, které snad jediné v těchto končinách dokázalo odolat divoké a rozpínající se přírodě. Amorie věděla, že je konečně u cíle. Den cesty od oppida, jež slulo Trissau, pramenila již Wilth-awa a kde byl také posvátný háj. Amorie se nechala vést a cestou s mužem rozmlouvala. Dozvěděla se, že jeho kmen žije víceméně z obchodu se svými řemeslnými výrobky a že vzhledem k bažinaté krajině jen máloco vypěstují. Když se před nimi zjevily hradby mohutného oppida, Amorie byla uchvácena jeho rozlohou i obrannými prvky. Takto mohutná stavba přece musí Germánům odolat za každých okolností. Do města vstoupili velkou kovanou branou.Zde se muž s Amorií rozloučil a odešel zpět do lesů. Drakheira, procházející hlavní ulicí města pozorovala při práci kováře a hrnčíře, kteří zde přímo před zraky okolojdoucích vyráběli své mistrně zpracovávané výrobky ať již ze železa či z hlíny, do níž zde přidávali grafit a vytvářeli tak nezaměnitelné skvosty, byla uvedena před vladaře Tissau a byla přijata s náležitými poctami. Nebyla ostatně jedinou druidkou zde.V paláci dlelo již několik vates, kteří stejně jako ona čekali na příhodný den, aby se mohli shromáždit v posvátném háji a dokončit tak své putování. Na jejich počest uspořádali místní bohatou hostinu a Amorie se ráda připojila, sotva ze sebe v lázni smyla prach a pot.V bílém obřadním rouchu a s vlasy spletenými do tlustých copů usedla pak vedle druida hrazanského, se kterým jí pojilo přátelství. Rozmlouvali pak spolu o událostech posledních dní a na přetřes přišla i situace v Germánii. Najednou ale Amorii zamrazilo.
V dveřích hodovní síně se objevil ten, kvůli němuž podnikala namáhavou pouť. Druid kolnský.
Pyšný a neproniknutelný stál na prahu, ve stejném bílém rouchu jako ostatní a přece vyčníval na jejich postavami nejen výškou, ale především postavením. Jeho titul velmistra mu zajišťoval moc a slávu téměř bez přičinění. Driud se však nespokojil jen s pověstí, která ho provázela. Na prahu hodovní síně máchl rukou a z rukávu vykouzlil roj hvězd, které se rozlétly do místnosti. Obyvatelé užasli a obdivně vzdychli. Amorie se podívala na svého souseda a s uspokojením zřela v jeho obličeji pobavený úšklebek. Nebylo v tom nic jiného než bohapusté kejklířství, které ohromilo prosté lidi, ale druidy ošálit nemohlo. Kolnský druid se po svém vystoupení usadil na čestné místo a rozhlédl se po přítomných. Jeho zrak spočinul i na Amorii, ale jelikož nebyla jedinou ženou a druidkou v místnosti, nemohl jí poznat, nebyl-li skutečně obdarován jasnozřivostí. Nebyl. Amorie strpěla bez mrknutí jeho hadí pohled a pak sama zaměřila na něho svůj zrak. Pronikla do jeho myšlení velmi snadno.
"Jak jste tupí a nanicovatí....myslíte si o sobě, že jste mocní a obdařeni a nikdo z vás mne dosud neohalil.....a já...já vás sprovodím ze světa a spolu s vámi tuhle chátru, jen co sem přivedu své válečníky...ušlapou vás a pobijí a vaše slavná města rozmetají do všech stran..."
Amorie nebyla schopna slova.Jak podlý a zlotřilý je kolnský druid. Což ho skutečně dosud nikdo neodhalil? S kým má ale promluvit o svém problému, když tohoto muže poslouchají všichni ostatní?
Následujícího jitra se všichni přítomní dali na poslední pouť. Bylo vcelku působivé sledovat jejich postavy, zahalené do dlouhých hábitů s vlasy do copů, jak důstojně kráčejí pěšinou do hlubokých hvozdů.Šli mlčky, jakoby chtěli šetřit slova i dech.Teprve, když les zcela potemněl a odevšad se začaly ozývat zvuky nočních dravců, nejstarší z nich zdvihl paži a mlází se rozestoupilo. Jasné světlo zalilo kraj a osvětlilo nejposvátnější z druidských nemethonů.
Kol dokola byla veliká mýtina, vroubená mohutnými duby, na jejichž větvích byly zavěšeny modly a dary bohům. Uprostřed mýtiny pak bylo velké ohniště a obětní kámen. Druidové se rozestoupili a zaujali svá místa okolo ohniště.Doprostřed vystoupil nejstarší z nich a zažehl oheň. Každý z nich pak vhodil do plamenů zlatý peníz a ochmet, čarovnou bylinu rostoucí na dubech. Plameny vyšlehly vysoko a první druid promluvil:
"Kdož jste zde, vstupte do světa bohů a povězte, jaké poselství vám bylo vyjeveno."
Postupně jeden po druhém oznamovali drudové shromáždění, co jim bohové naznačili. Téměř všichni shodně poukazovali na nebezpečí, které sílilo na západní straně a taktéž někteří z nich znepokojeně vyslovili to, co hnětlo Amorii. Do jejich středu pronikl nepřítel. Amorie čekala na svou chvíli a když na ní přišla řada, odvážně se postavila čelem ke kolnskému druidovi a ukázala na něho prstem:
"Toto je nepřítel, který přišel, aby nás zničil. Je to posluhovač Germánů, jejichž vojska se již šikují za hranicemi Norie a kteří hodlají vyhubit lid, města srovnat se zemí a podrobit si i druidy. Vy, kdož jste obdařeni věštím duchem, nahlédněte do plamenů a uzříte věk budoucí, který nám hodlal tento škůdce připravit."
Všechny zraky se obrátily na ni i na kolnského druida, který stál jako přimrazen.Ale jen okamžik, dokud Amorie neskončila.Poté opovrživě vykřikl:
"Šílenství ti zatemnilo rozum, nestoudná ženo!Jak se opovažuješ obvinit mne, velmistra? Bozi slyší tvé lži a ty budeš potrestána jimi i námi!"
Nejstarší druid si zjednal pořádek, neboť shromáždění začalo hlučet a přiklánět na tu či onu stranu.
"Amorie mluví pravdu!" zvolal do davu a druidové vykřikli.
"Tys zrádcem vlastní krve, tys zaprodancem loupeživých Germánů! Zavrhuji tě, Batyste kolnský, vykazuji tě ze středu společenství druidů! Buď proklet a zatracen! Ne ona, ale ty budeš potrestán bohy za svou opovážlivost. Třes se před jejich hněvem. Okamžitě odejdi navždy nejen z nemethonu, ale i z Norie!!"
Kolnský druid se klidně a s úsměvem podíval na přítomné, kteří beze slova semkli těsný kruh okolo něho a zle na něho patřili, ruce schované v dlouhých rukávech svých říz.
Pak povýšeně promluvil:
"Netušíte ani, jak mocnou silou vládnu, vy nedovtipní blázni.Říkáte si druidi a myslíte si, že jste mocní a všeschopní.Pliji na vaše čáry a kouzla, na vaše bohy a učení.Můj čas přijde a již brzy se budete všichni plazit u mých nohou a žebrat o slitování a vaše nicotné a bezvýznamné životy..."
Vřava se strhla ještě dříve, než domluvil a množství rukou se začalo sápat po jeho údech, aby ho ubili.Kolnský druid však zkřížil ruce nad hlavou a mocným tlesknutím přivolal oslnivý blesk, který zahalil jeho postavu a oslepil přítomné. když prohlédli, nebylo po něm již ani památky. Avšak nejen po něm. Amoriino místo bylo prázdné.
Druidové již ani nepomysleli na to, aby si předali dosavadní zkušenosti a zasvětili do svého učení vybrané členy, kteří doposud stáli skromně opodál a čekali na svou chvíli. Místo toho rokovali o dalším vývoji událostí a domlouvali se,jak nejrychleji varovat norijský lid před nebezpečím, které se odchodem Batysta znásobilo.Ještě téže noci se rozešli do svých oppid, durumů i bon, aby se připravili na boj s nepřítelem.
Thurnaští čekali na svou drakheiru marně. Od jejího odchodu uplynulo již dvakrát deset dní a Amorie se stále nevracela. Alan-Marteen chodil jako tělo bez duše. Podivná sklíčenost se ho zmáhala pokaždé, když si na ni vzpomněl. Janinus nakonec vyslal posly do sousední bony Dneboh, aby se poptali, nestalo-li se na sněmu cosi, co by mohlo Amorii zdržet. Poslové se večer vrátili naprosto zdrceni a stejně tak jejich zpráva zdrtila a vyděsila ostatní thurnauské, když zvěděli, že jejich drakheira byla unesena zlotřilým druidem kolnským a ten že je v zajetí černé magie.Alan-Marteen neváhal ani okamžik a začal se chystat na cestu.
"Kam chceš jít?Kde ji chceš hledat?" domlouval mu Janinus, ale Alan-Marteen byl umíněný ve svém rozhodnutí:
"Sama mi vyjevila, že vykonám hrdinské skutky, budu-li ve správný čas na správném místě. Moje místo je a navždy bude vedle ní..."
"Tolik ji miluješ?" zeptal se ho Janinus a Alan-Marteen prostě odpověděl:
"Byl bych pro ni ochoten i zemřít."
Janinus se zamyslel a pravil:
"Drakheira nám přeci řekla, odkud na nás nepřítel udeří.Pamatujete si, lidé, co nám věštila? Na půlnoční straně povstane v Germánii lid, který Norii napadne a oboří se i na Thurnau.V tu noc se na obloze objeví znamení....ale jaké? To nám nepověděla.Víme ale, že to bude v den svátku Alban Elveder a ten se již blíží. Musíš zůstat zde a pomoci v boji.Amorie je přeci drakheira, umí se o sebe postarat!"
Alan-Marteen se nechal přesvědčit. Odešel do svého domu a zažehl oheň v krbu. Sedl si na lavici a hleděl do plamenů.Než se nadál, klesla mu hlava na rameno a on tvrdě usnul. Ve snu k němu přišla Amorie. Průsvitná jako duch, který opustil tělo, vlasy jí vlály okolo hlavy a její ústa bezeslovně řekla:
"V den svátku Alban Elveder hleď, abys neusnul. Až se jitřní hvězda dotkne posvátného háje, jako řeka, deroucí se údolím povodní, tak divoce na osadu udeří nepřítel. V jeho čele bude se hnát jejich vůdce, dosud neporažený Gilbert. Podaří-li se ti ho zabít, rozhodneš o vašem vítězství."

Když pominulo zatemnění smyslů, prohlédla Amorie a uzřela cizí osadu, kam jí kolnský driud zavlekl.Všude kol dokola stály kožené stany a míhaly se desítky, stovky mužů ve zbroji, různě sestavené šiky cvičily se zbraněmi i beze zbraní, proháněli se tu jezdci na koních a všude byl hluk a vřava. Amorie byla dosud ochromena zlým kouzlem, které jí poutalo jako neviditelný provaz a mohla jen nečinně přihlížet dění okolo.Tu s ní Batyst smýkl a vlekl jí kamsi pryč.Prošli celým ležením, aniž by je kdokoliv zastavil nebo si jich jen pohledem všiml, jakoby byli neviditelní.
Amorie byla uvězněna v prostoru bez času, její tělo existovalo jen ve vlastní mysli. Všechen její um byl v tu chvíli k ničemu. Byla nucena pouze pozorvat dění okolo ní. A pranic se jí to nelíbilo.
Druid se vůbec neskrýval se svými myšlenkami. Naopak, bezeslovně jí předkládal plány na zničení Norie, na vyhlazení jejích obyvatel a ovládnutí světa.
Amorie viděla. Obrovské bojiště, válečnou vřavu, supící koně, zbrocené potem, obličeje mužů, zkřivené vztekem a bolestí, krev, řinoucí se z čerstvých ran, meče, křížící se v zápasech na život a na smrt, šípy, pokrývající oblohu na cestě za svým smrtonosným cílem.
Ale to všechno se ještě nestalo.
To teprve bude.
Osada Thurnau se připravovala k boji. Obyvatelé sice hodně spoléhali na silné palisády a pevné valy, nicméně v jejich žilách kolovala divoká krev bojovníků. nebylo domu, kde by neučinili potřevná opatření.Spousta žen a dětí byla poslána do bezpečí, stejně tak dobytek a drobná domácí zvířata.
Ti, kteří zůstali, aby bránili své domovy, chodili ozbrojeni od hlavy až k patě a na palisádách dnem i nocí hlídkovaly stráže a bedlivě pozorovaly okolí.

pokračování příště...

Bouře nad Norií

28. června 2015 v 21:21 | Martina
Jitřní slunce se ukázalo nad korunami stoletých dubů, když se drakheira (čarodějnice) Amorie vracela s košem plným bylin zpět do durumu (pevnosti) Thurnau.Na okamžik se zahleděla do zlatavých paprsků a pak rázně zabušila do palisádových vrat, uzavírajících bezpečně vchod.Otevřela se špehýrka a v ní se ukázala vousatá tvář hlídkujícího muže. Vzápětí se vrata otevřela a Amorie vešla do opevnění............
Kdesi v samém středu budoucí Evropy leží země Norie.Hraničí s lstivým a stále více se rozmachujícím římským impériem,z druhé strany jí svírá Germánie.Ze třetí strany na ní občas dotírají Dákové,obyvatelé rozlehlého Podunají.Je tvořena bonami (osadami a vesnicemi), roztroušenými mezi lesy a řekami i pomalu se rozrůstajícími oppidy (městy), kde sídlí náčelníci se svými družinami šlechticů, rytířů a kněžstva.
Města mají své čtvrtě řemeslníků, na vesnicích pak žijí především zemědělci.Oppida už nabízejí vysoké valy a opevnění, uvnitř pak velké,kamenné domy a svatyně pro druidy,zvláště okolo hranic s Germány i Římany, kteří pořádají nájezdy a bojové výpady proti Noriům.Osady skýtají roubená stavení s chlévy a stájemi, vroubená proutěným plotem.Vše je navíc obehnáno palisádovou ohradou na obranu proti nájezdníkům i divé zvěři, které se v těch dobách lesy jen hemžilo.Oppida i bony mají rozlehlá pole, kde se pěstuje pšenice, ječmen, oves, proso, len a různá zelenina.Ohrady dobytčí nabízejí množství skotu, ovcí a koz, prasat i koní. Taktéž drobná drůbež je k mání. A nad vším tím lidským hemžením bdí bohové, kteří k lidu promlouvají ústy druidů, bardi o nich zpívají své písně za doprovodu dud a houslí.Muži hladkých tváří s knírkem, světlovlasí, modroocí, širokých ramen a silných paží hledí si stád, která hájí proti šelmám,pracují na polích a starají se o řemeslnou výrobu.Žije zde kovář, tesař, hutník, sklář, hrnčíř, mečíř, švartnýř, mincíř a jiní. Ženy, drobné a štíhlé a přeci houževnaté, líbezných lící, taktéž světlovlasé, starají se o domácnost, předou a tkají látky, z nichž šijí roucha a pláště, pracují na polích a vychovávají potomstvo.
V čele každého oppida, každé bony stojí náčelník, který má k ruce svou družinu strážců, rytířů a knížat.Taktéž společenstvo druidů žilo zvláště ve větších oppidech.Ti pak byli považováni za mluvčí bohů, uměli uzdravovat a léčit rány,znali byliny hojivé i jedovaté, hleděli do budoucna a věštili. Lid veskrze k bohům i předkům svým měl nevýslovnou úctu, jim se klaněli v posvátních hájích i svatyních, oběti přinášeli a modlili se vroucně.
Amorie prošla řadou nízkých, slámou pokrytých domků z tmavého dřeva a zamířila ke svému obydlí na druhém konci durumu. Slunce dnes slibovalo krásný teplý den a drakheira hodlala doplňovat zásoby léčivých bylin a rozličných rostlin, z nichž vařila lektvary. Míjela po cestě jednotlivé obyvatele pevnosti Thurnau, kteří spěchali za svými povinnostmi. Nevšímala si jich ale valně. Nevnímala, že jí pozdravil hromotlucký kovář Nurian, že prošla okolo rybáře Findiasa, neodpověděla ani mlynáři Goreiovi. Cosi jí popohánělo,aby již byla ve svém domě. Náhle strnula uprostřed pohybu a paže jí poklesly podél těla.Košík jí vypadl z ruky. Amorie měla vidění. Před jejíma očima se valila neznámou krajinou voda, mohutné vlny zaplavovaly lesy a vyvracely palisády jakési osady....
Toho rána se probudil i mladý hrnčíř Alan-Marteen. Sotva pojedl, pustil se do práce. Na hrnčířském kruhu pod jeho rukama vznikaly roztodivné nádoby, které pak rovnal do ohniště veliké pece a vypaloval je. Blížil se den,kdy bude moci stejně jako ostatní muži z pevnosti, jet do Parhy, rozlehlého hradiště,aby zde své zboží prodal. Alan-Marteen byl muž plavých vlasů a modrých očí, nad svými výtvory sníval o hrdinských činech, které možná jednou vykoná. Měl odvážné srdce i silné paže a byl odhodlán proslavit své jméno, aby se zalíbil svým předkům.Považoval si té cti, že byl náčelníkovou pravou rukou a směl sedávat vedle něho při shromáždění nebo slavnostech.
Náčelník pevnosti Thurnau Janinus byl toho dne vyburcován z klidu u bohatě prostřeného stolu voláním strážců, ža Amorie měla zlé vidění. Neváhal však ani okamžik a spěchal do drakheiřiny chýše, aby mu Amorie vyjevila budoucnost. Znal její jasnozřivé schopnosti a věděl, že se nemýlí. Jeho mohutné tělo se sotva vešlo do nízkých dveří prostého obydlí, kde drakheira horečně pálila jakési byliny v ohništi, plném těžkého dýmu a cosi mumlala.
"Pověz, cos viděla!"zvolal ještě na prahu a Amorie zdvihla hlavu, ozdobenou záplavou červenohnědých vlasů, čímž se tak výrazně odlišovala od ostatních obyvatel a temným hlasem řekla:
"Brzy nastane doba dešťů. Bude dlouhá a přinese zkázu zemi. Řeky se vylejou z koryt a zaplaví osady. Dnes v noci zapalte na nemetonu (posvátné místo) ohně a připravte oběti."
Janinus se otočil a spěchal zpět do svého domu. Jeho žena Dagda počala sklízet ze stolu jídlo, které Janinus nestihl sníst a byla nemálo překvapena, když se náčelník vrátil a vychrlil na ní novinu. Potom ale vybrala vhodné potraviny, které budou v noci potřebovat jako obětinu pro bohy a vyběhla ven, aby zvěstovala ostatním ženám, že mají nové povinnosti. Společnými silami pak začaly shromažďovat obětní dary, navštěvujíce jednotlivé domy.Vracely se pak do domu náčelníka obtěžkány soškami, šperky i množstvím mincí.
Všichni obyvatelé Thurnau se zakrátko dozvěděli o podivném vidění drakheiry. A tak, když večer padla na zemi tma, shromáždili se uprostřed pevnosti, odkud dobře viděli do posvátného háje, kde hořel oheň. Amoriina postava, ozařovaná plameny, zdála se obrovská a ženy i muži se chvěli v bázni, aby jim bohové zůstali nakloněni. Jen Alan-Marteen hleděl na drakheiru se zalíbením. Tak rád by byl, kdyby právě jí mohl k nohám skládat kožešiny ulovených zvířat, jen pro ni vyrábět skvostné nádobí, zdobené jemnými rytinami, dotýkat se jejích rudých vlasů a poslouchat zastřený hlas, zpívající si modlitby.
Těšil se, že v Parze prodá své dílo a koupí sobě i jí torques( zlatý a bronzový nákrčník).
Amorie zasvětila dnešní modlitby Cernunnovi, bohu života. Rozvěsila na posvátní strom obětiny, pokropila jej vodu z Issary a dlouho setrvávala v modlitbách. Omámena vonnými bylinami, které doutnaly v ohni, cítila božskou přítomnost a rozmlouvala s říší zemřelých. Ti jí vyjevovali svá poselství. Věštba však nebyla příznivá, i když se přímo nedotýkala jejich pevnosti. Amorie nakonec vyšla z posvátného háje a oslovila shromážděný dav:
"Bohové nám ukládají varovat Borie, kteří mají svá oppida na březích Elby. Hrozná povodeň bude pustošit jejich domy a mnoho lidí zahyne."
Ještě v noci se vydal Alan-Marteen,švartnýř( výrobce černých šperků) Faliath a mečíř Bekeren s poselstvím do vzdálených měst, aby varovali jejich obyvatele. Noc se změnila v další den, když vyšli z hlubokých lesů a stanuli v rozlehlé krajině, kde se do daleka táhla rovina. Sem tam byly vidět osady, vykukující v té vší zeleni. Muži byli okouzleni krásou přírody, neměli ještě nikdy možnost dostat se tak daleko od své pevnosti. Kráčeli pak od osady k osadě, aby zvěstovali neblahou sudbu své drakheiry. Boriové je přijímali vřele, uvedli ke svým náčelníkům, pohostili je a snesli jim i drobné dárky za poselství. Pak ale dorazili k valům rozlehlé pevnosti Kolnu. Strážci je taktéž odvedli k náčelníkovi, ale zde došlo k obratu. Kolnský náčelník seděl u velkého stolce, pokrytého vybranými lahůdkami a spolu se svou družinou osmahlých zarostlých mužů hodoval. Po jeho pravici seděl vysoký, kostnatý muž v bílé dlouhé říze, bílé vousy mu splývaly do pasu. Druid. Zpoza hustého obočí shlédl na poutníky a naklonil se k náčelníkovi. Ten hlasitě říhl a utřel si mastnou bradu:
"Tak vy tvrdíte, že vaše drakheira měla zlé vidění? Směji se tomu. Náš druid je mocnější než vaše vates( kněžka) a žádnou sudbu o potopě nám nesdělil. Nevěřím vám. Odejděte a buďte rádi, že ve vás nevidíme nepřátele."
Thrunauští poslové byli nemile překvapeni. Nerozumněli tomu, co jim říkal kolnský náčelník. Jak by mohla jejich drakheira lhát?
Otočili se ale na místě a odcházeli, když je dlouhými kroky dohonil starý driud.
"Vaše drakhiera ať zanechá lživých věšteb, jinak na sebe uvalí hněv druidů." pravil povýšeně.
Alan-Marteen maně zatnul pěsti. Proč je druid uráží? Proč zpochybňuje moc Amorie? Faliath i Bekeren uklidnili Alan-Marteenův hněv a brzy se za nimi brány oppida zase zavřely. Nastal čas návratu. Jejich práce byla skončena.
Už dalšího dne se dalo do hustého deště. Muži se marně snažili rozdělat oheň, dřevo bylo mokré a sotva doutnalo. Nezbylo jim,než kráčet dál k domovu. Vraceli se v podivné náladě.Každý z nich se v duchu zaobíral setkáním v Kolnu. Chtěli vědět, kdo měl pravdu- zda Amorie nebo cizí druid. Byla pravda, že drakheira se nikdy ve svých předpovědích nemýlila. Ale druid byl mocný čaroděj, byl považován za vševědoucího.
Od západu se hnala silná bouře. Thurnauští poslové ztratili v prudkém dešti směr a za nějakou dobu se ocitli v neznámé krajině, kterou dozajista předtím neprocházeli. Byli už velmi unaveni a hledali nějaký kout, kde by si mohli odpočinout. Vtom narazili na rozlehlý skalní masiv, který se táhl středem lesa.Obcházeli ho a najednou vykřikl Faliath:
"Jeskyně!"
Vlezli rychle dovnitř a v pásu světla,které sem zvenku dopadalo, uzřeli velkou prostornou jeskyni s vysokým stropem, jejíž stěny byly pokryty římsami a krápníky. Bekeren přitom málem spadl do malého jezírka, které mělo zvláštní modrozelenou barvu.Chtěli si sednout a pojíst, když je vyrušilo temné zlověstné vrčení odkudsi z nitra jeskyně. Muži bystře vyskočili a vytasili oboustranně broušené krátké meče, které nosili neustále za širokým koženým opaskem. Sotva tak učinili, vyřítila se na ně velká žíhaná šelma, v níž poznali rysa, divokého obyvatele hlubokých hvozdů. Po krátkém boji nakonec rysa přemohli a když ještě krátce prozkoumali okolí jeskyně, ulehli ke spánku, střídajíce se ve hlídce.
Alan-Marteenovi se zdál v noci sen.Přistoupila k němu Amorie a pravila:
"Až se ráno rozední, spěchejte z jeskyně nahoru do kopců, neboť v brzké době se zvedne hladina podzemních vod v jeskyni a zatopí ji."
A sotva slunce za rozbřesku ozářilo vstup do jeskyně, pobídl Alan-Marteen své druhy k rychlému odchodu. Po cestě jim řekl o svém snu a Faliath pochybovačně trhl rameny:
"Kdoví, zda to nebyl jen sen. Co když nás Amorie klame?Nezapomínejte na to, co řekl druid."
Alan-Marteen se na přítele přísně podíval:
"Já Amorii věřím, i kdyby ostatní tvrdili opak.Pojďte tedy, vrátíme se a prohlédneme si jeskyni ještě jednou."
Faliath souhlasil a Bekeren se podvolil. Otočili se tedy a když se dostali na dohled od jeskyně, seznali, že se Amorie tentokrát nemýlila ani v nejmenším. Z jeskyně se valila ta podivná modrozelená voda.Kdyby v ní bývali muži ještě dleli, byli by se jistě utopili. Faliath přestal mít námitky, když na vlastní oči viděl kalný proud vody tam, kde včera byla cesta.
Překotný odchod z jeskyně jakoby je nasměroval přesně k domovu. Po dvou dnech se dostali na dohled známým místům a než se další den s večerem sešel, tloukli již na bránu pevnosti Thurnau.
Obyvatelé je přivítali s jásotem, že se vrátili živí a zdraví. A oni, když ze sebe smyli útrapy z cesty a najedli se, odebrali se k náčelníkovi, aby mu podali zprávy. Vyprávěli mu o všem přesně tak, jak se to stalo a nezamlčeli ani druidův vzkaz pro Amorii.
Ta, stojíc spolu s ostatními v rozlehlé náčelníkově jizbě,měla naprosto netečný výraz, když jí předávali poselství kolnského druida. Náčelník sám pak vybuchl v hněv:
"To je neslýchané!!"
Amorie se na Alan-Marteena zamyšleně podívala:
"Druid je pod vlivem zlého kouzla.Ještě dvakrát se s ním setkáme a pokaždé přinese zkázu..."
I náčelník Janinus, jindy tak výřečný, ztratil na chvíli nit hovoru.V jizbě se udělalo nesmírné ticho a všechny zraky byly upřeny na Amorii.Ta se pohledem vpíjela do Alan-Marteenových modrých očí:
"Z jeho slov povstane mocný lid, který bude plenit a ničit,bořit a zabíjet. I povstane proti němu celá Norie a vyžene škůdce ze země.Ten, kdo je stvořil, bude jimi zničen.."
Ala-Marteen cítil, jak ho její slova mrazí do morku kostí. Najednou jakoby mu vítr zavál pod nos pach čerstvé krve, bojový ryk a válečnou vřavu. Ani na okamžik o jejích slovech nepochyboval. Ostatní mlčeli a posvátná hrůza z jejích slov se jim zračila v očích. Amorie pak sklonila hlavu a řekla do ticha:
"Musím vyrobit lektvar." A odešla z jizby.
Když se za ní zavřely dveře, vypukla vřava.Všichni se začali navzájem překřikovat, každý měl potřebu vymluvit se a náčelník marně tloukl volským rohem o stůl, aby zjednal pořádek.Alan-Marteen se ale sebral a vyšel ven za drakheirou. Chtěl, aby mu vysvětlila,co viděla v jeho očích.
Déšť venku neustával. Alan-Marteen se těsněji zahalil do pláště, sepnutého bronzovou sponou. Vysoké kožené boty se silnou podrážkou ho chránily před vodou, která stékala po cestě. Spěchal rychle za Amorií. Dostihl jí až u jejího obydlí. Nesmírně ho překvapilo, že ačkoliv on sám byl zmáčený, jí se déšť ani nedotkl. Amorie mu mlčky ukázala na dřevěnou hrubou židli a sama začala přehrabovat množství sušeného bejlí nad ohništěm.Alan-Marteen chvíli sledoval její počínání a když otevřel ústa, aby promluvil, drakheira ho předešla:
"Je to pravda, co jsem četla v tvých očích. Čekají nás zlé časy. Bouře, která vypukla nad Norií, přinese zkázu všemu živému. Bude dlouhá a ničivá, začne povodní a skončí požárem.A ty- ty vykonáš hrdinný skutek, když budeš ve správný čas na správném místě."
Alan-Marteen by se rád byl na mnoho věcí ještě zeptal, nerozumněl příliš jejím slovům, ale Amorie se otočila z ohništi a začala do velikého železného kotle sypat obilí. Pak přihodila hrst bylin, nalila vodu a jala se vše pomalu vařit. Přitom si polohlasně prozpěvovala jakýsi žalm. Alan-Marteen se tedy zvedl a odešel. Vrátil se do náčelníkova domu, kde se už přeci jen trochu vylidnilo.
Ráno, za kuropění, stanuli před palisádovou branou obyvatelé okolních osad, že je rozbouřená Elba vyhnala z jejich obydlí a že nemají kam hlavu složit. Janinus je přijal do pevnosti a tak, jak se voda pomalu valila svým korytem a rozlévala se po nivách, lukách i lesích, lidé víc a víc věřili, že Amoriino proroctví bylo pravdivé. I Faliath, který zprvu zdráhal se uznat její slova, věděl už, že nelhala.Sešel se večerem s Bekerenem a Alan-Marteenem na okraji posvátného háje a rokovali.
Z údolí, kde rozvodněný živel ničil lidské dílo, zaplavoval jejich osady i oppida,bořil dobytčí ohrady a kácel stromy,stoupal do kopců okolo Thurnau lezavý chlad. Rojila se mračna komárů, kterým voda dělala dobře a sužovala lidi i zvířata. Bekeren, maje sebou louč, aby si mohli posvítit na cestu i odehnat divou zvěř, promluvil první:
"Amorie mi vyjevila, abych vyráběl meče, co jen stačím. Chtěl jsem své zboží prodat v Parze, ale drakheira mi řekla, že ho bude třeba zde.A jí věřím, že přijde čas boje."
Faliath potřásl hlavou:
"Byl jsem bláhový a nebo mi ten starý druid clonu na oči dal, že jsem Amorii přestal věřit. Teď bych ale rád věděl, proč nám lhal on. Kolnský náčelník je tupec, který si víc než svého vládnutí hledí plného břicha. A ten druid.....je vůbec druidem?"
"Mluvíš mi z duše" odvětil Alan-Marteen.
"Od chvíle, kdy jsem ho spatřil, nedá mi mysl pokoje a já neustále myslím na to, co jsem viděl a slyšel.Je-li zlý, jak tvrdí Amorie, čekají nás těžké časy a budeme muset vytáhnout do pole a bojovat. Drakheira mi předpověděla hrdinské skutky a já je rád vykonám.Udělej mi,Bekerene, pevný a ostrý meč, chci být připraven."
Povodeň napáchala v kraji nezměrné škody. Když po několika dnech přestalo pršet, prošli thurnauští cestu podél Issary, která napájela Elbu nedaleko Parhy a zjišťovali škody. Voda se nezastavila před ničím. Vyplavená pole, kde se již zelenalo mladé obilí, tráva polehaná a zabahněná, tam, kde stávaly kolové osady, byla jednolitá hladina vody,z níž tu a tam trčel osamělý strom a nebo bylo vidět špičky zatopených domů.Na vyvýšených kopcích se tísnili lidé, kteří uprchli ze svých obydlí a mezi nimi se proplétaly krávy i kozy, ovce a prasata, do lomozu dobytka štěkali psi a ržáli koně, drůbež posedala na nízké větve okolních dubů a olší a lidé sklesle seděli a dumali či hlučně hovořili.
Pak, po pár dnech, přišla hrozná zvěst. Kolnské oppidum bylo téměř srovnáno se zemí, když na něj udeřila voda a pohubila skoro všechen lid. Sám náčelník, nevěřící zprávám o povodni, utopil se bídně ve své hodovní jizbě s hrstkou svých věrných rytířů. Jen o druidovi nebylo žádných zpráv. Zmizel jako zrnko písku.
Dlouho trvalo,než opadla voda a než se lidé mohli zase začít věnovat běžným starostem. Zničené vesnice se ale neobnovovaly. Celá Norie i Borium dočkali se velkého stěhování do vyšších poloh, kde bylo dostatek vody a vláhy, ale kam již nedosáhly velké vodní toky a kde mohli lidé žít v bezpečí před rozbouřeným živlem. Norijští mýtili hluboké lesy a vypalovali křoviny a zakládaly nové osady. Kolnské oppidum zůstalo dlouho v rozvalinách, než se našel mezi jeho obyvateli člověk, který sjednotil ostatní a zavelel k obnově města.
Thurnauští se chystali na velkou cestu do Parhy, kde se bude konat obrovský trh.
Kovář Nurian skládal na vůz, tažený dvěma statnými, hustě chlupatými koňmi,své výrobky ze železa.Velká poptávka byla po nástrojích a železném náčiní a Nurian celý rok strávil tím, že koval kladiva a kosy, palice a lopatky.
Rybář Findias měl již připravené kádě s čerstvými rybami a plnou vrš raků, kteří byli vyhlášenou pochoutkou.
Mlynář Goreia pěchoval lýčené pytle obilím i hrubě semletou moukou. Místo koní zapřahal do svého těžkého povozu voly, jejichž kosmaté hřbety dosahovali lidem do úrovně očí.
Alan-Marteen připravoval své hliněné zboží pečlivě a náležitě. Musel být opatrný, křehká keramika nesnesla hrubé zacházení a on každou mísu, džbánek i číšku omotával slámou. Přenechal na voze kus místa i pro Faliatha, který uměl vyrábět velmi ceněné švartnové náramky z černého kovu. Faliath měl zboží ve velkém proutěném koši, který přivlekl a málem pod jeho tíhou padl. Janinus, i když sám nic neprodával ani nesměňoval, chystal se na cestu také a Alan-Marteenovi neušlo, že několikrát navštívil Amorii. Osten žárlivosti ho píchl pokaždé, když se Janinus se samolibým úsměvem ubíral okolo něho.
Večer před odjezdem na trh uspořádali Thurnauští velkou společnou večeři, tak jak u nich bylo zvykem, ženy navařily hrachovou a prosnou kaši, vejce, morkovou polévku, muži pekli na rožních maso hovězí, vepřové i drůbeží. A do toho se pletly všudypřítomné děti, přinášejíce nasbírané maliny a jahody, oříšky a borůvky. Když pak všichni posedali okolo bohatě prostřených stolů a pustili se do hodování, přisedl si k ohni bard Kassat a zazpíval písně o bozích a o životě Noriů, velebíce statečné činy předků. A na závěr přinesly ženy velké džbány a nalévaly svým mužům medovinu a chmelový kvas, který uvařila Amorie. Překvapila je lahodná nahořklá chuť a brzy začali pociťovat opojnost nápoje, když se jim v tanci pletly nohy a přitom se jim chtělo zpívat a veselit se.
Alan-Marteen se uprostřed hostiny vytratil a nenápadně zmizel. U posvátného háje utrhl pár snítek květů a zaklepal Amorii na okno. Drakheira, oděná jen ve spodním lněném šatu s rozpuštěnými vlasy stanula na prahu a mlčky se na mladého hrnčíře podívala. Alan-Marteen jí podal květy a tiše řekl:
"Nahlédni do plamenů a do vody a řekni, zda bude mít má pouť úspěch."
Amorie přijala kvítí a zahleděla se hrnčíři pronikavě do očí:
""Barva vody v tvých očích snoubí se s plamenem vášně, netřeba mi jiného. Cesta tvá se setká s úspěchem, když druha v nouzi neopustíš a podáš mu ruku."
Alan-Marteen se skoro zapotácel. Drakheira v něm četla jako v otevřené knize. Uhodla jeho myšlenky, které se všemožně snažil potlačit, poznala na něm všechno, nač jen okamžikem pomyslel. Nebylo mu volně, pokud Amorie ví i to, co se odehrává v jeho srdci. Přepadly ho zase pochybnosti. Má vůbec pokoušet štěstí a říci Amorii, že by jí rád uvedl pod svou střechu? Zvedl hlavu a popatřil na drakheiru. Její tmavé oči byly ale bez výrazu.
Slunce ráno ukázalo obyvatelům pevnosti zachmuřenou tvář. Jeho svit byl nevalný a šedé mraky se táhly po obloze nízko. Než se vyjasnilo, byli už Thurnauští na cestě do Parhy. Vůz za vozem, obtížen zbožím i lidmi, ubíral se pomalu vpřed. Trvalo dva dny, než vyjeli z členitého terénu a podél Issary táhli do rovin Parhy, ležící na soutoku Wilth-ahwy a Misy. Tam, v rozlehlém městě, plném dvorců a posvátných hájů, proudily davy lidu rozličného a Thurnauští zde mohli spatřit nejen světlovlasé, mohutně stavěné norijské muže s plavými kníry, oblečené do silných plášťů a kalhot, ve vysokých kožených botách a se širokými vybíjenými opasky, norijské ženy pak ve dvojím rouchu s bohatými kovovými sponami, ale také cizozemce, vousaté a v kožešiny ustrojené Germány, stejně jako černooké a černovlasé Dáky z Podunajské krajiny, kteří mezi sebou drmolili rychlou neznámou řečí. A všude se kupčilo, směňovalo, nabízelo,lidé se bavili i hašteřili, odpočítávali zlaté a stříbrné mince.
Tak i Thurnauští rozbili své ležení na kraji oppida a brzy se u nich objevovali kupci, lačnící po dobrém zboží. Zejména Faliath byl obklopen těmi,kdož stáli o jeho skvostné černé šperky, tolik vyhledávané a ceněné. Nedaleko od nich měl své výrobky jakýsi vysoký muž. Ale jeho tovar stál vskutku za to. Kobaltové,modrým sklem vykládané náramky přilákaly množství lidí. Alan-Marteen, spatřiv ony skvosty,neváhal a koupil jeden tenký, krásně zpracovaný, pro Amorii. Za utržené peníze pak nakoupil sůl a bronzové nádobí. Tu si všiml zasmušilého Nuriana, který stál opodál.
"Co se ti stalo?" otázal se a kovář zlobně zafuněl:
""Propil jsem peníze, které jsem chtěl dát za dárek pro Thuanu.Stydno je mi, že jsem takový slaboch a raději než na svou ženu dívám se na dno džbánků s medovinou."
Alan-Marteen neváhal a odpočítal příteli ze svého váčku něco stříbra:
"Jdi a kup Thuaně modrý šperk,jako jsem já učinil."
Nurian se na hrnčíře překvapeně podíval:
"Komu ty kupuješ náramek?"
Alan-Marteen se začervenal a neodpověděl.
Dva dny trvalo,než se zboží prodalo a všichni byli spokojeni. Pak se Thurnauští vraceli pokojně domů. V noci, když se utábořili u soutoku Issary a Elby, vyhlásily najednou stráže poplach. Nedaleko se potulovala smečka vlků. Muži neváhali, chápali se mečů i kopí a hnali se na líté šelmy, které je ohrožovaly. Netrvalo dlouho a dvacítka zabitých statných zvířat byla přivlečena do ležení. Tam je stáhli z kůže a mršiny předhodili jejich druhům, kteří vyli a pobíhali okolo. Vlčí kůže pak poslouží v obydlích jako vystýlka jejich loží. Alan-Marteen si přisvojil jednu z koží a rozmýšlel, jestli by jí Amorie přijala jako dar. Nakonec se rozhodl, že jí ponechá ve svém obydlí, vždyť kdyby mohl drakheiru jednou uvést pod svou střechu, daroval by jí kůži také.
Po dlouhé cestě zpět brzy spatřili známá pole a špičky dubů v posvátném háji. Koně i tažný dobytek ucítili své stáje a chlévy a sami bez pobízení přidali do kroku,aby byli co nejdříve u plných žlabů. Poutníkům vyběhly v ústrety nejprve děti, dožadujíce se laskomin.Pak se shromáždili ostatní a Janinus se ptal po novinkách. Než v durunumu se nic prazvláštního nestalo, jen to, že drakheira celou dobu nevyšla ze své chýše a z jejího komína se neustále valí podivný kouř. Janinus mrkl okem po Alan-Marteenovi a vyzval ho, aby jako jeho zástupce zašel za Amorií a zeptal se, co se děje. Alan-Marteen bez váhání hodil opratě koní Faliathovi a spěchal k jejímu obydlí, tiskna v dlani náramek. Když rázně zabušil na dveře obydlí Amorie, vyšla ona na práh a gestem pozvala mladého hrnčíře dovnitř. Sotva se za nimi dveře zavřely, Alan-Marteen přistoupil těsně k drakheiře a uchopil jí do náruče. Amorie doširoka otevřela tmavé oči a červenohnědé vlasy se jí v bohatých kadeřích rozprostřely po ramenou. Jejich rty se spojily v dlouhém, závratně opojném polibku. Alan-Marteen pocítil, jak ho prostupuje síla, která se mu rozlévá do žil, cítil neohroženost a nesmírnou odvahu, chtělo se mu křičet z plných plic a pěstí rozbořit skály, obrátit toky řek a dotknout se nebes. Místo toho ale objímal Amorii a horečně jí líbal. Na náramek zcela zapomněl. Pak ho najednou Amorie od sebe rázem odstrčila a přerývaně oddechujíc, řekla:
"Co cítíš?"
Alan-Marteen překvapen jsa tou náhlou změnou, odpověděl popravdě:
"Sílu ukrutnou."
Amorie pokývala hlavou a řekla:
"To je dobře.Přežiješ.."
Alan-Marteen zase nechápal její řeč,ale ona dodala:
"Promluvím dnes večer na hostině k ostatním. Ty pak, chceš -li mne, přijď na okraj posvátného háje, kde se modlívám k Taranisovi, Teutatisovi a Esusovi. A teď jdi s pokojem, Epona tě provázej."
Alan-Marteen se vypotácel ven z drakheiřina obydlí a měl pocit, že se právě probudil z těžkého snu. Co se to vlastně stalo? Vždyť on se drakheiry dotkl a kdyby jen to. On jí líbal, tiskl jí v náručí a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Snad mu Amorie hlavu popletla, snad do něho vstoupil zlý démon, ale on si přál vrátit se a říci jí všechno, co se mu rodí v srdci. Chtěl býti bardem, aby mohl Amorii zazpívat píseň o své lásce k ní, chtěl býti druidem, aby jí očaroval kouzlem lásky. Jenže byl jen obyčejný smrtelník a ona byla drakheira, mocnými kouzly obdařená kněžka. Nechápavě hleděl na šperk ve své ruce a bylo mu těžko z toho, že jí nebude zdobit paži a že se tak ostatní nedozvědí, koho nosí ve svém srdci. Nicméně vyřídil Janinusovi vzkaz, že večer Amorie sdělí všem cosi důležitého. O tom, co řekla Amorie jemu, taktně pomlčel.
A zase měly Thurnauské ženy plné ruce práce. Obdarovány cetkami a šperky, dostavše nové broznové nádobí a dostatek potravin, které v durumu nebyly, předháněly se ve strojení rozličných krmí. I na večerním stole hodovním objevilo se maso volské, vepřové i drůbeží, ryby, raci, zvěřina a drobní živočichové, kaše a moučné placky, zelenina i ovoce, houby, vejce a polévky a okolosedící strávníci mohli si nabrat ode všeho a najíst se dosytosti.
Hostina byla v nejlepším, když se otevřely dveře a vstoupila Amorie. Každý na ní s úžasem pohlédl. Jindy rozpuštěné vlasy měla sčesané do dvou tlustých copů a tvář její rozjasněna byla, ačkoliv se neusmívala. Byla oblečena v jednoduchý bílý šat, který dodával vyniknout její poněkud plnější postavě, kterou se tam výrazně odlišovala od subtilních norijských žen. Mávla rukou a shromáždění ztichlo. Pak promluvila:
"Třináctého dne měsíce Gorta, kdy slavíme svátek Alban Elveder, povstane na půlnoční straně v Germánii strašlivý lid. Tak jako se žene bystřina z hor, tak prudce vpadne do Norie a bude plenit a drancovat, obyvatele pobíjet a brát do otroctví. A překročí Elbu, překročí Issaru a oboří se i na Thurnau. Střezte hranice a sledujte varovná znamení na nebi, neboť v tu dobu, kdy nepřítel rozbije svá ležení v údolí okolo Elby, nebudu již mezi vámi..."
Všichni vykřikli a překotně jeden přes druhého dotazovali se na věštbu, zvláště pak proč drakheira nebude stát po jejich boku, když je bude nepřítel obléhat. Ale ona, jen rukou zase pokynouc, odešla beze slova ven.
Alan-Marteen se rozběhl za ní. Tak došli spolu na okraj posvátného háje, kde stály modly jejich bohů, shromážděny okolo posvátných dubů. Usedli pak do trávy a Alan-Marteen otočil na Amorii zardělou tvář:
"Tys jediná mezi ženami, Amorie..."
Drakheira mu rychle položila ruku na rty a řekla:
"Netřeba ti slov, vím, jaké myšlenky máš v srdci."
Prostě a jednoduše ovinula své ruce okolo jeho šíje a jejich těla se k sobě přimknula tak těsně, že těsněji už to nešlo. Tu noc se Alan-Marteenovi splnil jeho dávný sen. Drakheira byla jeho, měl ji, mohl jí milovat. Její pevné tělo se pod ním vzpínalo a její ústa sténala divokostí, která Alan-Marteena překvapila a smyslně dráždila.
Ráno se probudil sám v uválené trávě a hlavu měl úplně prázdnou. Vstal, svlékl ze sebe halenu a kalhoty a skočil do Issary, aby oživil ztuhlé a vyčerpané tělo. Osvěžen a pozbuzen vracel se pak do durumu, kde již panoval čilý ruch. Nikdo si nevšiml toho, že nenocoval ve svém domě a on tomu byl rád. Věděl, že by na sebe přivolal hněv ostatních.
Thurnauští započali své ráno tak jako každý jiný den, ale přeci jen bylo vidět změny. Janinus svolal členy družiny do svého domu a zde dlouho rokovali nad tím, co jim drakheira včera sdělila. Když vešel Alan-Marteen, byli již všichni dávno přítomni a Janinus se neopomněl uštěpačně otázat:
"Měl jsi sladké sny?"
Alan-Marteen jen cosi neurčitě zabručel a vmísil se do houfu svých přátel. Řeč měl právě Bekeren, který se holedbal, kolik mečů hodlá vyrobit. Janinus mávl rukou a pravil:
"Mečů nám bude potřeba, pokud nás nepřítel překvapí a obsadí durum. A tomu musíme předejít. Postavíme silnější opevnění z mohutných palisád,které se potáhne dvojí řadou. U brány budou dnem i nocí stát stráže a hlídat krajinu. Je ale také třeba zásobit se jídlem a pící pro dobytek. Je už osmý měsíc Uathe, máme málo času..."
Opatrný mlynář Goreia podotkl:
"A co se raději ukrýt v jeskyních?"
Byl hrubě překřičen ostatními, kteří mu láli, že má v žilách vodu a že není pravým Noriem, když chce durum vydat napospas nepřátelům. Pak řekl Findias:
"Hodilo by se poslal zvěda, který by pronikl do Germánie a vyzvěděl, jak moc je nepřítel silný a co proti nám vůbec chystá."
Janinus se zamyslel. Bylo vidno, že Findiasova slova nebyla hloupá. Kdo však byl schopen urazit cestu dlouhou několik měsíců, kdo by přežil život v neznámé krajině plné nepřátel? Alan-Marteen už už zdvihal ruku, že on by se chtěl pokusit o svízelnou cestu do Germánie, když se otevřely dveře a vešla Amorie. Alan-Marteenovi se tváře pokryly nachem a slova mu odumřela na rtech.
"Netřeba posílat zvěda, znám tajné plány těch, kteří hodlají obsadit Norii...." pravila Amorie.
"Až bude končit měsíc Coll,vydám se spolu s ostatními vates a druidy na sněm, kde budeme rokovat.K olnský druid bude též přítomen a já hodlám přede všemi sejmout jeho masku a přinutit ho říci pravdu."
"Amorie!!" vykřikl Alan-Marteen.
"To je příliš nebezpečné!!"
Janinus se užasle podíval na svého pobočníka:
"Co to má znamenat?"
Alan-Marteen zmateně zakoktal:
"Amorie je pro nás příliš cenná, než abychom jí vydali napospas tomu zloduchovi."
Janinus se usmál:
"Pro nás.....a zejména pro tebe,že?"
Alan-Marteen se chtěl ostře ohradit, ale zasáhla Amorie,hledíc upřeně do plamenů v krbu:
"Bohové stojí při nás, netřeba nám hádek. Velký bůh Lugh dává nám naději. My, velký národ Keltů, nebudeme pokořeni a zdecimováni, pokud obhájíme své místo. Musíme býti jednotni, čekají nás těžké časy a třebaže se bude zdát, že naše sláva pohasla, zase nadejde doba, kdy bouře nad Norií odezní a národ pozvedne hlavy vstříc lepší budoucnosti."
Rokování bylo toho dne dlouhé a plné horkých hlav i uvážlivých slov. Norijské ženy, jindy tak klidné a rozvážné, dnes starostlivě patřily na své muže a v obavách samy rozpřádaly hovory. Jenže stejně jako jejich muži, ani ony nevěděly, jak se k nastálé situaci postavit, život jim zatím plynul klidně a pokojně a to, že již třeba za pár dní bude všemu jinak a jejich zažité zvyky zpřetrhají cizí válečníci, toužící přivlastnit si jejich území a pokořit je, to vše jim připadalo příliš neskutečné, než aby tomu věřily.
Vždyť za pár týdnů nastanou žně, bude třeba začít připravovat píci a zásoby zrní pro dobytek a drůbež, aby přečkali tuhou zimu, v těchto končinách obvyklou a dlouhou. A ženy samy budou muset sklidit len z polí a přeměnit ho na nitě a později v látky, ze kterých pak budou vytvářet oděvy pro sebe i své muže.Při představě, že jejich muži vymění sekyry a dláta, hrnčířský kruh, kladivo a rybářské sítě za krátké ostře broušené meče,navlečou na sebe těžké štíty a budou umírat za své blízké jim kreslily do tváří strach a smutek.
Muži se mezitím dohodli, že dříve, než-li by podstoupili boj, je třeba opravit opevnění okolo durumu, zabezpečit obyvatele nejen na zimu, ale také na to, že by byli obklíčeni nepřáteli a neměli by možnost shánět obživu za palisádami durumu. Bylo třeba sklidit obilí na polích, požnout trávu a nasušit seno, nalovit zvěř a ryby,nasbírat po lesích drobné plodiny a nashromáždit spoustu dřeva. Janinus vydal jasné pokyny pro každého muže a všichni se jeho slovy řídili. Nurian byl pověřen zpracováváním hromady železa, která se dosud vcelku neužitečně válela za jeho kovárnou a Nurian do ní sahal jen v případě, že koval svým přátelům nové pluhy a rýče,hřebíky a kleště.Teď měl za úkol vykovat ostré hroty na oštěpy, kalené meče, které pak Bekeren dotvoří do jejich konečné podoby a oboustranně je nabrousí a dohotoví, okout dřevěné kulaté štíty, které do té doby ležely bez užitku ve skladištích a komorách a v neposlední řadě velké množství podkov pro jejich kosmaté koně, kteří budou v boji nezbytnými pomocníky.
Findias pak celé dny spravoval sítě, do kterých měl nalovit ryby z Issary a poté je nasolit a naložit, zaudit a usušit.
Goreia se svými pomocníky čistili sýpku a využívali volného času k opravám mlýnských kamenů a žernovů ve mlýně, aby až nastane čas žní, byl připraven na množství obilí, které bude muset semlít a rozdělit mezi byvatele Thurnau.
Faliath se nabídl, že bude pomáhat, kde ho bude potřeba a stejně tak Alan-Marteen, který měl zásoby nádobí vždy neustále po ruce a mohl kdykoliv uspokojit potřeby thurnauských hospodyň po hrncích a mísách, v nichž připravovaly báječnou krmi v podobě hrachových a prosných kaší, placek a nekvašeného chleba,pečeného i vařeného masa, vaječných i mléčných pokrmů.
Od dalšího dne pak bylo možné spatřit thurnauské, jak kácí v lesích silné stromy a odvážejí je do durumu, kde z nich otesávali kůly na palisády, trámy na opevnění i na strážní vížky, stavěly se nové sýpky a sklady na zásoby, ženy a děti pak chodily do lesů na jahody, maliny, borůvky a oříšky, ti zdatnější lovili zajíce, veverky a jezevce, chytali do sítí ptáky a nosili klestí a trávu. Všude panoval čilý ruch.Každý chtěl být připraven na zlé časy. Amorie sbírala po lesích a lukách byliny, z nichž připravovala lektvary a léčivé nápoje a častokrát jí bylo možno spatřit, jak stojí v nemethonu a se zrakem obráceným do sebe sama promlouvá s bohy. Nikdo netušil, že se pečlivě připravuje na pouť k pramenům posvátné řeky Wilth-awa, kde se bude konat každoroční setkání všch druidů, aby si předali zkušenosti a zasvětili do svého učení nové členy, zvláště vybírané podle schopností a věšteckého nadání. Amorii čekal nelehký úkol - přesvědčit ostatní shromážděné, že kolnský druid je zrádcem národa a zaprodancem Germánů, s nimiž se paktuje. Věděla, že její věštecké nadání nebude k ničemu a že bude muset najít důkazy proti němu, aby tak jeho hanebné spiknutí odhalila. Tušila také, že jí nebudou věřit a že kolnský druid je mocnější ve svých kouzlech a že jí může snadno porazit a zničit. Znala svůj osud a třebaže jí nebylo souzeno, aby zemřela jeho rukou či rukou Germánů, nastane chvíle, kdy bude od svých přátel násilně odloučena a od smrti jí bude dělit jen pouhý krůček.
Nyní se radila s bohy a nabírala síly. Čas odchodu se blížil víc a víc. Alan-Marteen jí mnohokrát přemlouval, aby mu dovolila jít s ní a mohl jí chránit, ale ona ho pokaždé odmítla. Bude ho potřeba víc v durumu, kde jeho silné paže pomohou ve chvílích nejtěžších.
Na začátku měsíce Driuru, kdy byly žně ve svém prvopočátku a kdy byl každý příliš zaměstnaný přípravami na nelehké období, vyšla Amorie jednoho rána z durumu, zahalena v bílý šat a vedoucí za uzdu černého koně. Za branami na něho pak nasedla a vydala se na předlouhou a nelehkou pouť. Nikdo v Thurnau netušil že odešla, aniž by se s kýmkoliv rozloučila a když pak Alan-Marteen našel její příbytek prázdný a ohniště vyhaslé, nastal mezi obyvateli durumu zmatek. Amorie nebyla pro ně jen druidkou, rádkyní, drakheirou a dobrým duchem, byla jim ochranitelkou,Thurnauští věřili, že jen s ní jsou neporazitelní a silni. Alan-Marteen zůstal toho dne sedět před svým domem u hrnčířského kruhu a hleděl do prázdna.V jeho duši byl podivný smutek. Cítil se velmi opuštěný. Častokrát se přistihl, jak vzpomíná na chvíle, strávené s ní, na slova, která mu řekla ve chvílích božího vnuknutí, na polibky a dotyky. Nějakou dobu se již zaobíral myšlenkou, že vyjeví Amorii svou velkou lásku a že jí navrhne, aby se stala jeho ženou.
Tajně snil o tom, že až nastane Tinne, svatební měsíc, stejně jako jeho přítel Faliath, který si hodlal vzít za ženu Janinusovu nejstarší dceru Dorianu, jí dovede do posvátného háje a tam před bohy jí slíbí věrnost a navlékne jí modrý náramek, který od trhu v Parze odpočíval v jeho truhlici v domě. Teď se bál, že se jejich cesty navždy rozdělily a že jí už nikdy nespatří.Bál se i toho, že jí druid zabije a on tomu nebude moci zabránit. Chtěl jít za ní, hledat jí třeba na konci světa, ale vůbec netušil, kde se vlastně druidský sněm má konat. Nikdo na světě, kromě druidů samotných, neznal místo, kde se tito velcí mágové a kněží scházeli. Mrzelo ho také, že se s ním Amorie nerozloučila a několikrát mu přišlo na mysl, že ho nemiluje a že jejich společná láskyplná noc pro ní nic neznamenala.

pokračování příště...
 


Hanna, zakletá panna

6. května 2014 v 23:41 | Magdalena




Na začátku vesnice stál panský statek. Vládla zde železnou rukou paní Tylda, statná odkvétající krasavice,která před lety pochovala svého muže. Měla množství čeledě, jakpak by ne, když její chlévy přetékaly dobytkem a stáje koňmi, na lukách rostla tráva rychleji, než jí ženci mohli pokosit, sýpky nestačily náporu obilí a v sadech rostlo tolik stromů, jako je je v makovici zrníček.
Paní Tylda se ráda strojila a potřebovala mít k ruce šikovnou služku, která by jí obskakovala. I vybrala si mezi děvečkami Hannu, děvče jako květ, jíž se hnědé vlasy hadovitě kroutily po zádech a stejně hnědé oči se dívaly mírně do světa. Hanna byla štíhlá jako mladý smrk, měla jemné, prací nezhrublé ruce a při chůzi jakoby tančila. Však se za ní spousta mládenců nejednou otočila a mnozí z nich by jí rádi pozvali na tanec, ale Hanna vycházela z domu zřídka. Neměla čas na zábavu, paní Tylda brzy zjistila, že dívka, obratně vykonávající všemožné hospodářské práce, je stejně šikovná v kuchyni a vyzná se i v šití. Od té chvíle neměla dívka oddechu. Když nestrojila své paní vybrané lahůdky,uklízela v pokojích a večer šila paní Tyldě šaty. Děvečky jí záviděly, že se dostala za služku do domu, ale žádná z nich netušila, jak hořký je to život. Kdykoliv měla paní Tylda špatnou náladu, vylila si zlost na Hanně. Kolikrát po dívce hodila talíř s koláčky, že nejsou dost vypečené, kolikrát se štítivě odvracela od nadívaného kuřátka, kolikrát jí roztrhala výšivky na krajkách, že nejsou dost krásné...
Hanna mlčky trpěla svůj úděl. Jen potajmu plakávala do zástěrky,aby jí paní neviděla a nelála jí.
Když jí bylo nejhůře, těšívala se na okamžik, kdy bude moci spočinout hlavou na tvrdé podhlavničce a přenést se do říše snů, kde jí nic netrápilo, netížilo a nebolelo.
Už mnoho nocí se jí zdával zvláštní sen:
Viděla samu sebe, jak kráčí po pískem sypané cestě a před ní se otevírá zlatá brána.A v uších jí zněl tajemný hlas, vábící jí dovnitř- pojď za štěstím...
Hanna tomu snu nerozumněla, ale toužila nalézt tu cestu a tu bránu a zjistit, co je jejím štěstím. A tak jednoho dne, kdy jí paní Tylda otloukla o hlavu mísu dozlatova usmažených koblih, sbalila si Hanna uzlík se svým skrovným majetkem a v noci potajmu utekla ze statku do širého světa.
První noc, kterou strávila uprostřed lesa,spala s obličejem zabořeným do hebkého mechu a tolikrát opakovaný sen jí navštívil znovu. Zase kráčela po té písčité cestě a zlatá brána se před ní otevírala dokořán. Tentokrát ale jakýmsi zázrakem věděla, kudy má jít. Ráno se umyla rosou a vydala se na cestu.Šla jistě a samozřejmě, přes lesy a pole, přes kopce, řeky, vyhýbala se městům i vesnicím, až zakrátko došla do hor.
Tam se na úbočí skal rozlévala hustá mlha a jako závoj halila vše včetně slunce, které jen s námahou prodíralo své paprsky skrze ní. Hanna ucítila pod nohama písek a po strmě se kroutící stezce se vydala vzhůru do skal. A najednou se před ní tyčila zlatá brána. Dokořán se otevřela, když před ní Hanna stanula a nabídla divce svou náruč. Hanna vešla dovnitř a užasla, když seznala, že za branou se rozkládá třpytivý hrad z bílého kamene, který se na slunci leskne a září jako démanty. Cosi jí táhlo dovnitř a Hanna šla.Prošla chodbou a komnatami a nikde nepotkala ani človíčka, neozval se jediný hlásek. Hrad byl prázdný a přeci bylo znát, že jej někdo uklízí a stará se o vše.
Hanna zůstala stát v prázdné komnatě, kde bylo uprostřed rámu velké zrcadlo. Pohlédla do něho a ke svému úžasu se uviděla v drahých šatech, s perlami ve vlasech a drahými prsteny na rukách. A ze zrcadla se ozval onen tajemný hlas:
"Vítej Hanno, dívko vyvolená mezi tisíci. Tys předurčena, aby jsi se stala paní na Skalním hradě. Žij zde dle chuti..."
Hanna nevěřila ničemu z toho, co právě slyšela.Jak by ona, obyčejná chudá dívka mohla být hradní paní, žít v přepychu a nádheře? Tázala se zrcadla, ale odpovědi se nedočkala. Nakonec se začala svými myšlenkami zaobírat sama.Proč by vlastně nemohla být paní celého hradu. Bude chodit v hedvábí, jíst vybraná jídla,pít ušlechtilé víno, jezdit na koni, spát v prachovém peří...Zástup služek jí bude obskakovat, tak jako ona sama obskakovala paní Tyldu. Ale nebude zlá, bude velebit onu chvíli, kdy jí přivedla do hradu a bude mít pochopení pro své poddané.
Večer jí zastihl převlečenou do skvostných šatů, s drahými šperky ve vlasech, na bělostném hrdle i na rukách.Seznala,že služebnictvo nepotřebuje.Vše, nač si jen pomyslí, zjeví se před ní jako mávnutím kouzelného proutku. Usnula v prachových peřinách, opojena sladkým vínem.
A tak pomalu ubíhal den za dnem. Hanna ještě neprošla celý hrad, ještě nepoznala vše, co se před ní ukrývalo, když se jí zastesklo po lidech.I vydala se k bráně. Jaké bylo její překvapení, když se brána neotevřela a marně se Hanna snažila dostat se ven. Nepomohly příkazy ani prosby, pláč ani křik. Dívka zůstala uvězněna na tajuplném hradě, ztraceném kdesi uprostřed divokých skal.
Uběhla celá desetiletí a Hanna nezestárla ani o den.Byla stále krásná a svěží. Jen její oči ztratily lesk a úsměv se setřel z tváře. Němě, jako stín bloudila po chodbách hradu a bezmyšlenkovitě otevírala a zase zavírala dveře komnat. Už dávno se nabažila krásy a bohatství, které bylo a nebylo její. K čemu jí byly safíry a rubíny, perly a diamanty, když je nemohla nikomu ukázat, k čemu krásné šaty, když jí v nich nikdo neviděl...Společnost jí dělali jen supi, ti krvežízniví holokrcí netvoři, kteří sedávali na hradbách a střežili sídlo.Jejich křídla rozehrávala koncert plný šumu pokaždé, když se houfem zvedali a odlétali za potravou. V koutě nádvoří se pak v prachu vršila hromádka vybělených kostí a oni svým odporným křikem zvěstovali nebezpečí.
Za měsíčních nocí vycházela Hanna sama na hradby a jako Bílá paní se procházela sama sem a tam. Brzy se pověst o ní roznesla do krajů a potulní pěvci zpívali své písně o zakleté panně, která je pověstná svou krásou a čeká na vysvobození ze zajetí tajemného hradu. Mnoho mužů se pokoušelo hrad najít a spousta z nich se domů nikdy nevrátila.Zahynuli kdesi ve světě, aniž by hrad našli a ti, kdož měli štěstí a prošli mlžným závojem skrze skály, ukončili své životy ve spárech nelítostných supů. Jen ten, kdo znal sám sebe a měl čistou duši, mohl prý dojít až do hradu a krásnou Hannu vysvobodit. Léta plynula jako voda v řece, lidé se rodili a umírali a pověst o zakleté dívce je provázela od pokolení k pokolení.

Rozlehlé pastviny, které kdysi patřily pyšné paní Tyldě, dnes spravoval její syn, který se již dávno oženil a jeho dva synové dorostli ve ztepilé mládence. Starší Václav byl hospodářem jako jeho otec, mladší Michal zastával místo pasáčka. Nebažil po statcích ani majetku tak jako jeho bratr, rád se toulával po lukách a lesích a obdivoval krásy přírody. Naučil se mezi dobytkem rozumnět stromům, vodě i oblakům.Skrze vše, co ho obklopovalo, poznal, že svět není jen truhlice plná zlaťáků, že jídlo se najde i tam, kde není navařeno a prostřeno,že voda z potoka hasí žízeň lépe než medovina a víno, spánek přinese lépe travnatá poduška než prachový polštář a že člověk nemusí navštěvovat školy, aby byl moudrý.
Když tak sedával na mezi a pozoroval strakaté krávy, jak si lačně vybírají šťavnatá stébla, mnohokrát okolo něho prošel žebrák a zastavil se na kus řeči. Michal naslouchal vyprávění o městech a vesnicích, o životě obyčejných lidí v nich, o pověstech, které krajem kolovaly, o pohádkách, které se vyprávěly dětem před spaním. Dozvěděl se tak jednou i o zakleté panně.
Zatoužil poznat ten tajemný kraj i nešťastnou krásku, uvězněnou kdesi v horách ve zlatém zámku.Zatoužil spatřit zblízka její krásnou tvář a vysvobodit jí.Jenže, kde hledat zlatý zámek a krásnou pannu nevěděl nikdo.A tak Michal jednou opustil rodný dům a šel sám a sám světem a hledal odpovědi na své otázky.
Náhoda ho jednoho dne přivedla na cestu, vysypanou bílým pískem, která se strmě kroutila mezi skalami a vedla výš a výš, až tam, kde slunce skrývalo svou zlatou tvář v mlžném závoji. Michal nepochyboval, že jde správnou cestou, která ho dovede k zakleté panně. V dálce spatřil rozlehlý hrad, jehož věže pánovitě čněly k nebesům. Pak došel k bráně, žhnoucí do okolí barvou ryzího zlata a dotkl se jí. Ihned rukou ucukl, kov pálil jako by byl žhavý.Ten dotyk bránu rozezněl zvukem strun loutny a ten tón přerušil vzápětí ohavný křik hohokrkých supů, jež se v kruzích snášely k mládenci.
Michal netušil, co má dělat. Nohy mu vrostly do země, nemohl se ani pohnout a tak jen pevně zavřel oči a myslel na to, že žádní supi tu nejsou a tím spíše, že ho nechtějí zaživa roztrhat svými pařáty a zobany. A pak vše utichlo...
Když se Michal odvážil oči zase otevřít, byl uprostřed pustiny, kde se v bílém písku sem tam zdvihaly rozervané skály. Po zlaté bráně, o pyšném hradu a po supech nebylo ani památky. Jen o kousek dál ležela v písku dívka v drahocenných šatech.
Michal k ní poklekl a odhrnul jí z obličeje záplavu vlasů, které připomínaly čerstvě vyloupnuté kaštany. Její krása mu na chvíli vzala dech. Ale jen na chvíli. Pak se k ní sklonil a políbil ji.
Hanna jakoby se probudila z těžkého snu. Už nebloudila prázdnými chodbami prokletého hradu. A nebyla sama. Lžela na rozehřátém písku a nad se skláněl mládenec s očima jako dvě studánky. Hanně se rychle vrátila barva do tváří a po dlouhé, předlouhé době uslyšela svůj vlastní hlas, to jak mládenci děkovala za své vysvobození.

Písek jim skřípal pod nohama, jak kráčeli spolu dolů ze skal zpět k lidem. Vraceli se tam, odkud oba kdysi odešli - Hanna před desetiletími, Michal sotva před rokem.
A jak vlastně Michal dokázal tak prostě a jednoduše zlomit kletbu Zlaté brány?
Neutekl jako mnozí pryč, když supí křídla zašumněla nad bránou a jejich křik byl těm nešťastníkům smuteční melodií, věřil, že mu neublíží, věřil sám v sebe, že je jeho údělem jít do světa a najít zakletou dívku.
A tak se i stalo...

Víla z bažin

23. září 2011 v 23:36 | Magdalena
Starou, dávno nepoužívanou úvozovou cestou jel muž na koni. Míjel staleté stromy, které svými košatými korunami vytvářely příjemný stín i hustá křoviska, lemující cestu.Kam oko dohlédlo, rozprostíraly se všude kolem bažiny a močály, které vydávaly mlaskavé zvuky a páchly rozkladem. Muž nevnímal šero a ticho,byl pohroužen do svých myšlenek a nechal unaveného koně,aby sám šel, kam ho nohy ponesou. Nezáleželo mu na tom, kam dojedou a jestli si třeba někde cestou nesrazí vaz, když ho kůň už odmítne dál nést.
Jeho oděv už dávno ztratil pestrost barev, byl vyrudlý a šedý od prachu. Tmavý dlouhý plášť ho halil jen zčásti,takže bylo vidět potrhaný kabátec se zbytky bohatého zdobení a ušpiněné kalhoty. Vysoké boty byly už značně ošlapané. Dokonce i široký klobouk, pod nímž skrýval muž svou tvář, pamatoval lepší časy. Jediným opravdu skvostným kouskem byl meč, který se mu houpal po boku. Stříbrem vykládaná rukojeť a jemně vypracovaný toulec.
Kdo byl ten muž a proč projížděl nehostinnou krajinou, plnou zrádných bažin, kam jiní lidé nevstoupili už léta?
Jmenoval se Matouš a před nějakou dobou mu patřila osamělá tvrz, které se říkalo Soví. Kdoví, jak ke svému jménu přišla, sovy by zde žily jen v případě, že by byly hluché. Matouš byl divoký loupeživý rytíř, před nímž se i oblaka třásla, když se vracíval s hordou kumpánů obtěžkán bohatou kořistí a hulákal na celé kolo. To pak se na tvrzi opékali na dvoře skopci a selata, pivo i víno teklo proudem a zmožení hodovníci usínali tam, kde jim přestaly sloužit nohy.
Matouš měl ve svém sklepení v truhlách velké bohatství, zlaté i stříbrné náčiní, stejně tak množství peněz, které pobral těm, které přepadl. Bylo mu jedno, jestli okrádá bohatého, nestyděl se ani nuzákovi vzít pár posledních grošíků. Nebál se světských zákonů, kdo by si troufl na rytíře a nebál se ani církve, však spousty relikvií z nejrůznějších kostelů toho byly důkazem. Nevážil si ani lidských životů, rád ubližoval nevinným a slabým. Neštítil se potřísnit si ruce krví.
Vše se ale změnilo, když unesl dceru svého souseda, velkomožného rytíře z Grunvaldu a požadoval za ni nehorázné výkupné. Mladá a krásná dívka, panna Blanka, mu učarovala na jedné ze slavností, na níž se ocitl. Jenže dívka odmítla jeho pokusy o dvoření a nevědomky tak rozdmýchala zlou krev. Matouš slíbil, že pomstí svou uraženou pýchu a zanedlouho poté si dívku vyčíhal a odvlekl ji na Soví tvrz. Tam panna Blanka strávila dlouhé dny a noci v tmavé, studené kobce ve společnosti krys, než Matouš milostivě oznámil jejímu otci, že má dívku ve své moci a že jí vydá jen za patřičné výkupné.
Rytíř z Grunvaldu se téměř zhroutil ze ztráty své dcery a třebaže částka za její navrácení byla obrovská, neváhal a sumu vyplatil. Matouš pak vyděšenou a na duchu zlomenou Blanku vrátil otci bosou a oblečenou jen ve spodní košili, aby se mohl pokochat jejím studem a vysmát se žalem utrápenému rytíři.
Tím skutkem si ale Matouš zarazil onen osudný a pověstný poslední hřebík do rakve. Rytíř z Grunvaldu pomstil zneuctění své dcery a odeslal ke králi depeši a žádal průchod spravedlnosti. A král jeho žádost vyslyšel.Vyslal oddíl vojska, aby Matouše bez prodlení zajali a přivedli ke králi, jemuž se bude zpovídat ze svých hrozných skutků. Vojsko přepadlo Soví tvrz, svedlo nelítostný boj s hrstkou Matoušových žoldnéřů a přátel, většinu pobilo a zbytek byl bez milosti zajmut a uvězněn.
Matoušovi se podařilo jako zázrakem uprchnout, když seznal, že přesila nepřátel je značná a že není sebemenší šance na vítězství. Podle zradil své druhy, vyskočil na koně a uháněl z tvrze, jakoby měl v patách samo peklo. Mnoho dní pak prchal neznámo kam a snažil se ukrýt před zlobou svého panovníka i lidí z okolních měst a vesnic. Rychle se rozkřiklo, že tvrz byla dobita a vypálena, že loupeživá cháska je v bezpečí pod zámkem a hlavní viník prchá před spravedlností. Lidé, které Matouš v minulosti připravil o všechno cenné, byli mu v patách a nemilosrdně ho štvali z místa na místo. Pomsta jim hořela v srdcích nenávistným plamenem a Matouš musel prchat jako lovná zvěř, aby uchránil holý život.
Jednoho dne pak dorazil do kraje, plného bažin a močálů. I kůň už byl na pokraji sil a Matouš raději zastavil v jakémsi lese,aby ho nechal odpočinout. Sám se natáhl pod strom do mechu a přemýšlel o svém zpackaném životě. Už dávno z něho vyprchla divoká pýcha, že nad něho není. Dávno ztratil iluze o nedotknutelnosti. Byl jen člověk a navíc ten, který má svědomí obtěžkané hroznými hříchy. Z jeho nezměrného bohatství mu zbyla jen dlouhá dýka , jeho nerozlučný druh. Ale co s ní uprostřed neznámého lesa? Lovit s ní nejde, prodat ho nemá komu....snad je jen dobrá k tomu, aby jí Matouš pohroužil do prsou a vypustil svou černou duši.
Matouš pomalu usínal, vždyť byl nesmírně vyčerpaný. Šum stromů a tichá píseň větru ve větvích ho uspávala jako nejkrásnější ukolébavka. Ve spánku k němu přišel sen. Zdálo se mu o rusovlasé dívce, jakoby utkané z mlhy. Měla bledou tvář a jiskrné zelené oči, které svítily jako dva smaragdy. Matouš sledoval její ladný krok, jak se od něho vzdalovala a při chůzi na něho otáčela hlavu , jakoby ho lákala sebou. Matouš netušil, kdo je ona neznámá dívka, ale to, jak se na něho dívala - tak žádostivě a vyzývavě, to ho dráždilo. Vztáhl po ní ruce v tom snu, ale dívka se smíchem uskočila a zase ho vábila k sobě.
Matouš procitl ze sna a rozhlédl se okolo sebe. Byl stále u velkého stromu na okraji lesa a okolo se rozprostíraly močály. Kůň se klidně popásal na lesním pažitu a setřásal ze sebe únavu z dlouhé cesty. Matouš vstal a uvědomil si, že by si měl opatřit něco k jídlu. Jenže, jak na tomto nehostinnném místě něco uloví, když vůkol není ani živáčka.
Mezi stromy se mihlo něco světlého a Matouš zbystřil pozornost.Je to srna? Pomalu se vydal tím směrem,našlapoval zlehka a snažil se nevzbudit pozornost své možné večeře. Nevnímal okolí, jeho zrak byl upřen kupředu, kde se objevovala a zase ztrácela srna. Občas spatřil její zvláštně zbarvenou srst,která vůbec nebyla hnědá, ale spíš rezavá. Jeho kůň už mu dávno zmizel z očí, stromy řídly a Matoušovi se najednou šlo podivně těžko, jakoby se mu půda houpala pod nohama. Vzduch byl prosycen sirnými výpary, stíny se okolo něho rozplývaly v neurčité tvary a Matouš se zastavil ve chvíli, kdy se mu vysoké boty zabořily do mazlavého bahna. Konečně se rozhlédl. Nebyl v lese, ale uprostřed smrdutého močálu.
Nízko nad tůněmi, plnými černé vody, se válela žlutá mlha.Sem tam bylo možné spatřit pokroucené pahýly zetlelých stromů, jejichž větve připomínaly Matoušovi odporné pařáty umrlců.Vysoké trsy trávy se zdály býti oporu pro jeho promočené nohy, ale on dobře věděl, jak zrádná jsou to místa.Stačil jediný chybný krok a on by se mohl navždy ponořit pod hladinu smrtícího močálu a jeho naděje na záchranu by byla menší než nulová.
Bezradně se znovu rozhlédl, aby našel cestu z močálu ven.Ale ať se obracel na jakoukoliv stranu, nebyl s to najít řešení beznadějného stavu, ve kterém se ve své zaslepenosti ocitl.
Po kolikáté již?
Hlavou mu blesklo několik vzpomínek. Vzpomínky na zločinné výpravy, na něž se vydával se svými lapky, na všechno zlato a drahé kamení, které nakradl a které vůbec nepotřeboval, náhle vystřídaly jiné.Před očima se mu zjevovali lidé, které se neštítil okrást o všechno, co měli. Vnímal jejich rozezlené pohledy, kterými ho častovali, slzy v jejich očích, nářek jejich úst a kletby, které za ním posílali. Viděl jejich nevěřícné pohledy, když se od nich odvracel s jejich majetkem, který si v potu tváře vydobyli, viděl jejich zmozolnatělé ruce, zaťaté v pěst, když mu hrozili, slyšel vzlykot malých dětí, které trpěly hladem, protože on podle a se smíchem ukradl jejich rodičům všechno, co mohli vyměnit za jídlo.V uších mu zněl nešťastný pláč mladých dívek,které obral o věno,spílání starců, kterým zkrátil život, když je ochudil o to poslední, co ještě měli....
Zalitoval svých činů a kdyby mohl, poklekl by a modlil se za ty, jimž způsobil tolik zla a bolesti.Jak rád by teď rozdal vše, co mu ještě zbývalo. Spínal ruce k oblakům, zahaleným do odporné mlhy, aby ho Všemohoucí zbavil těch mučivých vzpomínek a by mu dal možnost napravit své hříchy. Prosil nebeské mocnosti o záchranu své duše, po tvářích se mu řinuly slzy.Chutnaly hořce. Poznal, jaká bezmocnost se musela těm oloupeným prostírat v duších, poznal co to je nemít už žádnou naději.
V tu chvíli se mlha rozestoupila a před ním se objevila srna.Jen mžik a ze srny se stala dívka.Nejkrásnější, jakou kdy viděl. Měla těžké rusé vlasy, které jí halily jako závoj, zelené oči jí svítily jako kočce a bledá pleť se zdála utkaná ze samotné mlhy.Dívka stála uprostřed močálu a přeci jakoby se vznášela těsně nad černou vodou. Její pohled se Matoušovi vpíjel do očí a on cítil, že se pomalu propadá do bahna. Nedokázal se ale ani pohnout. Černá hmota mu svazovala nohy a tížila ho.Matouš se pokoušel vzepřít, ale ruce i celé tělo mu odpíralo poslušnost.Čím déle se na něho dívka dívala, tím více cítil, jak ho bažina svírá.
"Proboha, nenech mne zemřít.Vím, byl jsem špatný, mnohým lidem jsem připravil peklo na zemi, kradl jsem, loupil a zabíjel, nic mne nemohlo zastavit a já byl lačnější a smělejší.A panna Blanka, trpěla proto, že jsem byl jat chtíčem a zpupně jsem pošlapal čest její i jejího otce. Nenech mne zahynout bídně a ničemně tak, jak bídně a ničemně jsem žil. Chci napravit vše, co jsem napáchal.Přijmu jakýkoliv trest, odčiním každý svůj špatný skutek...."
žadonil Matouš jako smyslů zbaven. Nevěděl ani sám, jestli slova, která se mu rodila v hlavě, říká nahlas nebo jen v duchu. Dívka je však slyšela.
"Byl jsi nečestný a napáchal jsi mnoho zla. Je psáno v tvém osudu, abys pykal za své činy.Nezhyneš v močále jen tehdy, když ti jen jeden jediný člověk odpustí. Kaj se, bídný člověče a pros své oběti za svůj život. Spravedlivý člověk tě vyslyší."
Matouš nechápal, jak by zde, v krajině blat a mokřadů mohl někdo vyslyšet jeho prosby. Ale začal doufat. V duchu se obracel k lidem, kterým zničil život a poníženě prosil za odpuštění. A jeho nohy zapadaly více a více do bažiny, už mu obemykala kolena a svírala ho pevně, jakoby z něho chtěla vysát život.

Panna Blanka se již zotavila ze strašného šoku, který v zajetí utrpěla a po čase, kdy Matouš již zmizel z kraje a více nikoho neznepokojoval, vzpomínala na něho již beze zloby a hořkosti.Pozvolna začala chápat, že jí Matouš sice nesmírně ublížil, ale zřejmě to vůbec neměl v úmyslu.Zamiloval se do ní a ona, znajíc jeho špatnou pověst, nechtěla za žádnou cenu svolit k sňatku.Netušila, jak snadno je možné změnit lásku na nenávist.Matouše poháněla ke zlému činu jeho divoká letora,jeho nezkrotná vášeň a uražená pýcha. A Blanka se ho bála.
Když na Matouše a jeho uprchlé druhy uspořádal její otec s pomocí královských vojáků hon, donesly se na Grunvald neblahé zvěsti o této štvanici.Panna Blanka, trávíce většinu svého času na modlitbách,modlila se i za spásu duše Matoušovi, jsouce čistého srdce a nepřála si jeho smrt kvůli ní samé.
Jistě, Matouš si všemi svými činy zasloužil viset na šibenici ve společnosti stejných lotrů, lapků a taškářů, jako on sám, ale panna Blanka nechtěla býti stejnou příčinou jeho skonu.Prosila otce, aby zastavil ten neblahý lov a dopřál Matoušovi uprchnout z dosahu královy vůle, ale nesetkala se s pochopením.Otec tvrdě mstil její zneuctěnou čest.O ruku její dcery od té doby nepožádal žádný chrabrý muž, nikdo neprojevil touhu vzít si za manželku krásnou dědičku Grunvaldu. Blanka sama byla rozhodnuta vstoupit do kláštera, aby mezi řádovými sestrami nalezla klid své duše.
Dnes si četla v modlitební knize a její duch bloudil kdesi ve výšinách, panna Blanka cítila v srdci klid a mír a byla smířena se světem.Náhle jakoby zaslechla naléhavý hlas kdesi ve svém nitru, který jí úpěnlivě prosil o soucit.Netušila, co se to s ní děje, bála se, že jí samo peklo pokouší a strojí jí úklady.I sepnula ruce a počala polohlasně odříkávat zdrávas, aby od sebe nečisté mocnosti odvrátila.Ve chvíli, kdy se dostala k pasáži - pros za nás hříšné- mihl se jí myslí Matouš, zedraný a zubožený, vrávorající kdesi v pustině z posledních sil a jeho hlas prosil o spasení.Blanka mu věnovala tichou modlitbu a její ústa sama zašeptala:
Jste-li živ, rytíři ze Soví tvrze, odpouštím vám a snad i Bůh všemohoucí vám odpustí vaše hříchy."

Matouš vězel po pás v bahně, když najednou ucítil pod nohama dno.Přestal klesat.Zoufalství a šílený strach z blížící se neodvratné smrti znásobilo jeho síly a on se pomalu vyškrábal ze sevření močálu. Obalený smrdutým bahnem, promočený, vysílený, zdeptaný na těle i na duchu padl tváří do travnatého porostu na okraji močálu.Když se jeho dech uklidnil, vzhlédl.Rusovlasá dívka dosud stála, nebo spíš se vznášela uprostřed smrtícího močálu. Její zelené oči si Matouše měřily a ona řekla:
"Nezahynul jsi, protože ti bylo odpuštěno."
"Kdo jsi?" zeptal se Matouš.
"Jsem Irini, víla z bažin.Střežím je od nepaměti a každého hříšného tvora, který zabloudí do těchto končin, musím sprovodit ze světa.Nad tebou se smilovala duše nevinné, nebylo ti souzeno najít pod hladinou močálu svůj hrob.Přesto se tvůj osud naplní...."
Matouše při těch slovech zamrazilo. Dokázal si představit, jaký může být jeho osud. Královi vojáci ho vyslídí, uštvou, zajmou a pokud ho rovnou nezabijí, stráví ještě několik dní ve společnosti krys, shnilé slámy a plesnivého chleba ve vězení, aby mu nakonec kat vložil na krk oprátku a oběsil ho jako obyčejného ničemného zloděje a vraha.
Otřásl se a vzchopil se natolik, že se dal na ústup.Utíkal od bažiny jako smyslů zbavený a v zádech cítil zelený pohled víly Irini. Když se dostal zpět na mýtinu, kde zanechal svého koně, vyhoupl se na něho a pobodl ho patami.Kůň, již odpočinutý a napasený, se dal do rychlého běhu a brzy se bažina opět skryla do temné zeleně lesa.
Dva dny pak ještě Matouš bloudil v neznámých končinách, než narazil na osamělý klášter.Zde, v tichu a míru, tak vzdáleném od okolního světa, požádal Matouš opata, aby směl zůstat.Opat, muž již velmi starý, bělovlasý a bělovousý, se ho nezeptal ani na jméno, ani na stav, ani na nic jiného.Pokynul rukou a pravil:
"Brány našeho kláštera jsou otevřeny každému.Chceš-li tu s námi žít, jsi vítán."
Od té doby žil v klášteře muž beze jména.Žil velmi skromně, trávil dny prací a modlitbami.Netušil,co se děje tam,kde končí klášterní zeď a začíná okolní svět.Zde neexistovalo bohatství, moc, špatnost,pýcha, nenávist,zloba.Nebyli zde lidé, toužící po majetku či slávě.Řeholní bratři se nestarali světské statky, nezajímalo je nic z toho, po čem dříve Matouš tak bezohledně a nesmyslně prahnul a co si přivlastňoval.
I on sám se naučil žít v pokoře a odříkání.Uvědomil si,že nikdy nemohl být šťastný nad truhlicemi zlata, které chamtivě ukradl ostatním.Naučil se pracovat a pomáhat ostatním.Nikdy však ale neutišil své svědomí.Ve chvílích, kdy se mu jeho špatné skutky znovu a znovu vracely do mysli,mnohonásobně trpěl.Tisíckrát si přál,aby ho smrt vysvobodila z těch strašlivých duševních muk a na sklonku života, kdy se smířil se vším,řekl bratřím, kdo vlastně je.
Když pak zemřel a jeho duše opustila navždy vše pozemské, došel konečně klidu.

Dnes již je klášter zbořený a zapomenutý.A kdesi v jeho rozvalinách odpočívají ostatky muže, jehož jméno bylo proklínáno a zatracováno, muž, který způsobil druhým mnoho bolesti a zla, muž, který nakonec poznal, že není nic důležitějšího, než čisté svědomí.

Paní z Černého hradu

23. září 2011 v 22:46 | magdalena
Žil jeden mladý muž a jedna dívka. Jemu říkali Jaroslave a jí Petro. Obyčejný pár, jakých potkáváme tucty. On pracoval u sedláka jako nádeník, ona nosívala na trh krásně malované hrnečky a talíře, jimž doma dávala barevnou podobu na hliněnou tvář. Jemu dal osud do vínku štíhlou postavu a oči, co se umějí smát. Ona se pyšnila dlouhými tmavými vlasy a dobrosrdečnou tváří. Měli se rádi a třebaže je v malé chaloupce pod strání vítala jen kočka, nežehrali na osud, že jim nedopřává děťátko a byli spolu šťastni.
Daleko od nich stál v hlubokých lesích Černý hrad. Žila v něm paní, která nosívala šaty barvy havraní, černé bohaté vlasy jí splývaly na ramena jako šál a z obličeje žhnuly černé oči. Byla krásná, ale její krása byla chladná jako achát, zasazený ve zlatém kroužku prstenu. Byla to čarodějka a její kouzla byla stejně mocná jako zlá. Ve své komnatě měla zrcadlo a v něm se odrážel celý svět. Mohla vidět všechno a ona se dívala ne do krajů či měst, ale rovnou lidem do srdcí. Tam, kde kvetla láska, táhlo jí to nejvíce, ale jen proto, aby mohla ničit a hubit ušlechtilé lidské city a zůstala po ní jen prázdnota.
Jaroslav s Petrou měli každé ráno stejné. Ona ráno vstala, rozdělala v peci oheň a připravila svému milému snídani. Budívala Jaroslava něžným políbením a on pak posilněn odcházel pracovat do velkého dvora k bohatému sedlákovi. Petra si pak sedla ke svým barvám a malovala na hliněné džbánečky a misky ornamenty. Oběma čas ubíhal v pilné práci a málokdy jim jejich štěstí zkalil mráček sváru a nepohody.
Když se Jaroslav večer vrátil unaveený z roboty, sedávala jeho dívka u něho a vyprávěli si, co celý den dělali.
Jednoho dne se ale jejich láska zakalila. Jakoby ten den měla přijít bouřka, tak těžké bylo ovzduší v malém domku pod strání. Tam, kde ještě večer zněl Petřin zpěv a smích, ukapávaly slzy a Jaroslavův milý hlas měl dnes temné zabarvení. Pohádali se. Kdoví, co bylo příčinou malicherného sporu, snad slůvko, snad pohled. A teď tu okolo sebe chodili dva nazlobení lidé, z jejichž tvrdých čel o sebe křesaly blesky a hromy, Petra bohatě skrápěla svár pláčem a Jaroslav skřípěl zuby. Jeden nechtěl ustoupit druhému a každý měl svou pravdu a za každou cenu si ji snažil udržet a prosadit. Dopadlo to tak, že Jaroslav za sebou práskl dveřmi, až se malované hrnečky v polici rozdrnčely a odešel. Hledal samotu, utíkal jako štvaná zvěř před jejím pláčem a výčitkami. Hledal tak jako již několikrát předtím útěchu v klidné náruči březového háje, kudy vedly úzké zaječí cestičky a mdle to vonělo podhoubím. Jaroslav procházel lesem křížem krážem a vdechoval tu opojnou vůni. Chmury mu pomalu odlétaly z hlavy a on se cítil zase spokojený a smířený.
Už se chtěl vrátit domů a napadlo ho, že by mohl pro Petru natrhat pár snítek vřesu. Jak se tak sehnul, blýsklo se mi cosi v trávě do oka. Jaké bylo jeho překvapení, když sebral malý třpytivý korálek, který se perleťově leskl. Rozhlédl se okolo, jestli nenajde ještě nějaký. Petra by si je mohla dát na šňůrku na krk.
O kousek dál ležel zase jeden a tamhle třetí..a čtvrtý...
Jaroslav horečně sbíral ty malé měňavé perly a neuvědomoval si, že se noří do lesa hloub a hloub, že se dostal do míst, kde nikdy nebyl. Zakrátko již zapomněl, jak dlouho sbírá korálky, měl jich plnou dlaň a cosi ho nutilo hledat další a další. Když se stíny začaly prodlužovat a na les padlo podivné šero, Jaroslav konečně zvedl hlavu a lekl se. Okolo něho už nebyly něžné bíločerné břízky, zde stály staleté pokroucené duby a obrovské buky, které se svými pahýlovitými větvemi natahovali po Jaroslavovi, jako by ho chtěly uchopit do spárů. Tatam byla vůně křemenáčů a zralých malin, zde to páchlo rozkladem a zlobou. Cesta mezi stromy ho přivedla k černé bráně Černého hradu. Brána byla dokořád a Jaroslav, zvědav, kdo může bydlet na tak nehostinném místě, vstoupil. Jaké bylo jeho překvapení a ještě větší úlek, když se za ním brána se skřípěním zavřela a třebaže s ní cloumal jako smyslů zbavený, nepustila ho už ven. Jaroslav se tedy vydal do nitra hradu. Snad ani sám nechtěl, ale nohy jakoby polouchaly někoho jiného.
"Přinesl jsi mi mé perly?" zeptal se čísi hlas.
Na schodech z bílého mramoru stála nevýslovně krásná paní, oblečená v černém. Její hlas zněl ale studeně, až Jaroslava zamrazilo. Přesto k ní napřáhl ruku,v níž hřál měňavé korálky a řekl:
"Vemte si je, paní....".
Ale paní jen ledabyle mávla rukou a z korálků se stali odporní černí pavouci, kteří se začali Jaroslavovi rozlézat po ruce. Mládenec je s výkřikem smetl na zem a ještě hodnou chvíli si utíral dlaně o kalhoty, jakoby stále cítil jejich chlupaté nožky na své kůži. Paní se na schodech rozesmála, smála se posupně, pyšně a studeně.Když se dosyta nasmála jeho strachu, řekl jí:
"Pusťte mě domů.."
Se zlou se potázal....
"Domů? Abys zase mohl rozdávat ty nanicovaté polibky té holce? Abys jí mohl šeptat další hloupá slovíčka? To tak! Nikam nepůjdeš, nenávidím lidské pokolení, které se utápí v té vaší lásce! "
Byla strašlivá, když dala najevo svůj hněv. Jaroslav se zachvěl při účinku těch slov. Chtěl utíkat, ale nohy mu snad vrostly do podlahy, chtěl křičet, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek. Cítil, jak mu tělo zvolna tuhne a chladne, nemohl pohnout ani konečkem prstu, dokonce i dech jakoby se mi zastavil. Jaroslav se změnil v kámen. Jen uprostřed, kam kde lidé mají srdce, žhnula maličká tečka. Paní z Černého hradu se zalíbením obešla kamennou sochu. Kolik jich už v tom sále stálo? A všechny bývaly lidmi.
Petra zatím seděla doma u stolu, na složených dlaních položenou hlavu a usedavě plakala, když její milý práskl dveřmi. Slzy střídaly ještě návaly hněvu a Petra zlostí až dupala, když se jí znovu a znovu vracela všechna ostrá slova, která si řekli. Po hodině samoty už odezněl nářek a vyprchala horkost z hlavy a Petra vyšla před domek, jestli už i Jaroslav vychladl a zda se už nevrací zpět. Znávala jeho útěky do lesní náruče a bylo jí proto velmi divné, že tak dlouho mešká. Odpoledne se pomalu přelilo do večera a Petra dostala strach. Co když se mu něco stalo? Nakonec v zoufalství popadla šátek, který si přehodila přes ramena a spěchala do lesního zákoutí, kde se břízy skláněly svými zelenými hlavami do vysoké trávy.
Jenže - i když proběhla celý les křížem krážem, i když tisíckrát zavolala jméno svého milého, Jaroslav nepřišel. S novým návalem pláče klesla do mechu a nechala se konejšit jeho hebkou náručí. Nevěřila tomu, že by jí Jaroslav opustil, i když to v hněvu vykřikl. Něco se muselo stát. Les jí odpověď dát neuměl a Petra nakonec zmožena únavou a vyčerpáním usnula uprostřed zeleného království ticha.
Snad to byl sen nebo skutečnost? Její ustrašené a ustarané srdce, bijící jí v hrudi, se na okamžik zastavilo. Zastavilo se proto, že uslyšelo v dálce bít srdce milovaného člověka. Jaroslav jí volal hlasem bez zvuku, zoufale k ní natahoval ruce a žádal o pomoc.
Petra procitla ze sna a zaposlouchala se do ticha. Ťuk...ťuk....ťuk...ťuk...cinkal kdesi v dálce hlas, který jí němě volal. Dívka ani nečekala, až ranní červánky odeženou tmu od jejího lože a rozběhla se lesem za tím podivným hlasem. Kdyby se jí někdo zeptal, nevěděla by, co jí ten hlas říká, ale cítila, že jí potřebuje, věděla, že je to hlas Jaroslava, který se dostal do neštěstí.
Kdoví jak dlouho bloudila Petra temnými hvozdy, než se před ní objevil Černý hrad. Nikdy předtím o něm neslyšela. Jaroslavovo volání se nehlesně tříštilo o černou bránu. Petra už ani na okamžik nezapochybovala o tom, že je Jaroslav uvnitř a pokoušela se bránu otevřít. Ale spíš by pohnula s horou, než s tepanou tlamou, uzavírající vstup.
Celý den stála u brány a po tisící s ní zkoušela hnout, volala do mrtvého ticha jméno své lásky a slzy jí stékaly po tvářích.Teprve večer, když se les začal nořit do skoro hmatatelné tmy, která obestírala hrad, natahoval po dívce své drápy a plížila se mezi stromy, se brána otevřela.Stála v ní paní v černém a chladně se na dívku dívala:
"Co tu chceš?"
Petra jí prostoduše vypověděla o hloupém sporu s Jaroslavem a paní se začal usmívat.Její úsměv se ale rychle změnil v nenávistný škleb, když Petra řekla, že svého Jaroslava miluje a hledá ho. Paní jí pokynula rukou dovnitř:
"Tak si ho najdi..."
Petra vběhla do hradu a ocitla se v obrovském sále, kde stálo spoustu podivných kamenných soch. Dívala se jako omámená na jednu po druhé a nevěřila svým očím.To nebyly sochy, to byli lidé, proměněni zlým kouzlem v kámen. A její údiv se vystřídal s hrozným zděšením, když v jedné z nehybných postav poznala toho, koho hledala. Jaroslav tu stál před ní, ale neviděl jí, nemohl jí podat své ruce a obejmout jí, nemohl se pohnout. Petra cítila, jak se pod ní podlamují kolena, klesla na zem a tělo se jí otřáslo hořkým nešťastným pláčem. Nevnímala, že paní z Černého hradu stojí opodál a kochá se jejím nezměrným utrpením, jak jí okolo zlých úst pohrává pobavený úšklebek a jak se chystá připravit Petře stejný osud jako ostatním nešťastníkům.
Jenže stalo se něco nečekaného. Kouzlo Petře neublížilo. Marně svolávala paní z Černého hradu na pomoc všechny běsy a marně čarovala těmi nejhoršími kouzly. Petra byla stále živá. A bylo ještě hůř. V zoufalství dívka vyskočila a nehybnou postavu svého milého objala a celou jí skropila slzami. A jedna jediná slza dopadla na místo, kde Jaroslavovi žhnulo v hrudi srdce.
Obrovské zdi Černého hradu se otřásly v základech a pak všechno zahalila neproniknutelná tma.
Když se černota ozplynula, uvědomila si Petra, že se jí do tváří opírá chladný vánek, že slyší zpěv ptáků a že Jaroslavovy paže jí objímají.
Zmizel Černý hrad, zmizela jeho paní, zmizel i strašidelný les.V pustině sežehlé trávy a vyprahlé země stáli dva mladí lidé a drželi se v náručí. Jaroslav objímal Petru a ona ho zasypávala svými polibky a jeden druhého se nemohli nabažit. Jak jim byl v tu chvíli líto, že svou hádkou působili takové neštěstí a kdyby bývalo nebylo Petřiny horoucí lásky a Jaroslavova volání o pomoc, nikdy by se již nemuseli setkat. A kdyby zmizela jejich láska, bylo by jí na světě zase o kousek méně.A třeba by se paní z Černého hradu vrátila a byla by silnější a lidská láska už by neměla tolik sil, aby jí znovu přemohla.
Ale čím více se budou mít lidé rádi, tím silnější a mocnější bude láska.A jednou jako sluneční paprsek prosvítí neproniknutelnou tmu tam, kde bijí dvě horoucí srdce, spojí mostem dva břehy oddělených lidí, stojících nad propastí.
Přeji vám, aby vaše láska byla stejně trvalá a krásná, aby dokázala přemoci zlé kouzlo a pomohla vám v těžkých chvílích, kdy se rozum vzpírá a city hlásí ústup. Není na světě většího bohatství než to vědomí, že že váš život je spojen s životem milované bytosti. Už nejste on a ona, už jste pár. A ať to také tak zůstane.
Hodně štěstí.

Ďáblovo stádo

12. července 2011 v 16:50 | Magdalena

V nekonečné pusté krajině, kde už dávno nerostlo nic než chumáče zežloutlé trávy a trnitá křoviska, kde se sem tam ukázal strom a kam oko dohlédlo byly poházeny obrovské, větrem a deštěm ohlazené balvany,projížděl na koni muž, který před sebou hnal stádo vyhublých krav. Hledal pastviny, kde by mohl svůj dobytek nakrmit, ale bezútěšná krajina, nabízející jen prach a kamení,v něm vyvolávala smutek.Krávy už dávno ztratily mléko, byly hladové a žíznivé, z tlam jim odkapávaly provazce slin, supěly námahou a jejich zrak bloudil kdesi za obzorem, jakoby se i ony snažily zahlédnout zelenou trávu, kde by ukojily svůj hlad. Kůň v porovnání s kravami na tom byl ještě dobře, i když i on pociťoval palčivou žízeň a nadto měl hřbet sedřený od sedla, v němž se unaveně klátil jeho pán.
Muž měl na sobě vyrudlou halenu a jezdecké kalhoty, vysoké boty s ostruhami a široký klobouk. Pod ním skrýval osmahlou tvář, pronikavě modré oči a slámově zbarvené dlouhé vlasy. Na zádech se mu pohupovalo odřené banjo, na které si z dlouhé chvíle hrával písně. Vytrvale hnal stádo krajinou, popojížděl hned dopředu a hned do stran, jestli někde neuzří vodu a kousek zeleně, než mu jeho skrovný majetek popadá hlady a žízní. Ale kraj byl pustý a vyprahlý, dlouhá, sluncem spálená rovina se táhal donekonečna a daleko na obzoru se vypínaly vysoké hory, jakoby vytvářely hranici mezi nebem a zemí.
Den se schyloval k večeru a stádo šlo stále pomaleji.A když se rudý kotouč skutálel za hory, krávy se samy od sebe zastavily a polehaly na ztvrdlou zem.Muž věděl, že zítra se už některé z nich nedokážou postavit na nohy a bude je zde muset zanechat jejich osudu. I on sám sesedlal z koně a pustil ho, aby si mezi trním a křovisky našel alespoň něco stravitelného. Posadil se na zem a opřel se zády o mohutný balvan. V kapse nahmatal okoralý kousek chleba, odlomil z něho sousto a jal se ho pomalu žvýkat, aby se nějak zaměstnal a vypudil z hlavy neodbytné myšlenky na budoucnost. Jenže čím více se snažil myslet na něco hezkého, tím více ho ty černé myšlenky ovládaly a stravovaly jako žhavý oheň.
Když pak na okolí padla tma, zachumlal se do deky, kterou sejmul ze hřbetu koně a snažil se usnout.
"Jestli zítra nenajdeme pastviny a vodu, celé moje stádo přijde vniveč a co si pak počnu v tomhle bohem zapomenutém koutu země.Jako kdyby mi sám ďábel kladl do cesty takové překážky. Kdyby mi raději ukázal cestu..."
"Volal jsi mne, Martine..?" ozvalo se do tmy.
Martin se okamžitě vymršit na nohy a upřel zrak do černoty před sebou.Někdo před ním škrtl sirkou a Martin spatřil tvář neznámého člověka.Měl špičatou bradku a jiskřivé černé oči a tvářil se docela přátelsky.
"Kdo jsi a jak to, že mě znáš?" zeptal se Martin užasle.
Záhadný muž vystrčil v úsměvu špičaté zuby:
"Ten, koho sis přál..."
Martinovi to došlo ihned:
"Ty jsi ďábel?"
"K tvým službám" uklonil se muž pobaveně.
"Vím, co chceš - tvůj dobytek hyne hlady a žízní....mohu tě zavést na místo, kde seženeš vše, co potřebuješ..."
Martin se rozpačitě poškrábal ve vlasech:
"Ale to nebude zadarmo, viď?Co za to budeš chtít - mou duši?"
Čert se zase jen tak pousmál:
"Ale prosím tě, co s duší...když posloužím já tobě, můžeš na oplátku posloužit ty mě."
Martin vůbec nechápal, kam tím ďábel míří. Odjakživa slýchal, že se různí lidé upsali čertu a ten si pak odnesl jejich duši do pekla.Že by tomu ve skutečnosti bylo jinak?
"Tak dobře, co budeš chtít za to, když mě odvedeš na pastviny a najdeš vodu?"
Čert ukázal jazyk:
"Co budu chtít? Maličkost.Podělíš se se mnou o své štěstí..."
Martin se zamyslel.Štěstí? Pro něho je štěstím, když má zdravé ruce a může si vydělávat na skrovné živobytí.Připadalo mu to jako nesmysl.A tak napřáhl k čertovi svou ruku:
"Plácneme si na to?"
Ďábel sevřel svým pazourem jeho mozolnatou dlaň a Martin ucítil, jak ho ten stisk pálí, jakoby měl čert v ruce oheň. A vzápětí dostal radu:
"Ráno, až vyjde slunce na oblohu, spatříš jestřába,jak krouží vysoko nad zemí. Dej se tím směrem a najdeš to, co hledáš. Až pak přijde pravý čas, já se o svou odměnu přihlásím..."
Pak se zachechtal a zmizel.
Martin nemohl do rána skoro usnout. Neustále si v hlavě opakoval čertova slova a přemýšlel, jestli se vyplní.
Když ráno ukázalo slunce svou zlatou tvář, vyskočil Martin bystře na koně, který ovšem nebyl zdaleka ve stejné náladě jako jeho pán. Marně ho Martin pobízel do klusu, kůň se bez zájmu ploužil pomalu vpřed a Martin si co chvíli clonil oči a díval se k obloze, zda spatří jestřába. A pak ho spatřil. Třepotal se vysoko a Martin radostí zavýskl. V dálce se táhl pruh zeleně.
Pak sehnal své stádo a byl překvapen, že se všechny krávy zvedly a nechaly se vést. Cesta jim trvala snad hodinu, snad dvě. Čím více se ale šťavnaté pastviny přibližovaly, tím víc bylo Martinovi jasné, že ho ďábel neobelhal. Neúrodnou zem brzy vystřídal stinný háj a kam oko dohlédlo, zelenala se vysoká tráva, která jakoby vyzývala znavené krávy,aby jí spásly. Prostředkem pastvin se pak vinul průzračně čistý potok a Martin si oddechl.Nechal svůj dobytek,aby si sám hledal nejchutnější sousta, pustil koně a radostně poklekl k vodě, aby se dosyta napil.
Několik dní mu trvalo, než ten překrásný kout obešel. Na druhé straně objevil osadu, kde žili farmáři. Přijali ho mezi sebe a Martin si brzy začal budovat pevný srub, v němž bude žít. Stěny byly z kmenů borovic, spáry vymazal červenou hlínou, střechu pokryl rákosovými došky.
Jeho krávy už dávno nebyly ony vyhublé trosky, naopak byly kulaté a srst měly leskou a hustou. Dávaly dostatek mléka, aby ho Martin mohl směnit za chleba,fazole a slaninu.
Žilo se mu mezi farmáři dobře. Chodíval po večerech mezi ně, poslouchal jejich vyprávění a sám častokrát přispěl svými historkami do všeobecného veselí. Když ho ostatní požádali, brával do rukou své banjo a hrál a zpíval všem pro potěšení. Někdy se farmáři přidávali při zvucích známých tónů, někdy zněl jen jeho hlas. Velmi často ale slýchával z kouta, kde sedávaly dívky, jasný hlas copaté Madelin, která doslova hltala jeho písničky. Martin po ní občas otáčel zrak a ona se stydlivě schovávala za lem sukně a její oči se přitom smály.
Martinovi dlouho trvalo, než našel odvahu s ní promluvit, než jí v tancovačce pozval do kola a než její drobná ručka spočinula v jeho. A pak jednoho dne vyslovil osudnou větu
"Našel jsem v tobě své štěstí."
Tu noc ďábel přišel. Najednou stál uprostřed srubu a Martin, který u stolu při světle petrolejky sparavoval rozedrané kalhoty, překvapeně vzhlédl.
"Přišel čas splatit svůj dluh, Martine!" řekl mu.
Martin přikývl:
"A co bys tedy chtěl?"
Ďábel si zamnul bradu:
"Podělíš se se mnou o své štěstí?"
Martin netušil, kam čert svou řečí míří a kývl:
"Ano, tak zněla naše dohoda..."
"Dej mi Madelin!!" odpověděl čert a v Martinovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Ihned mu došla lstivost čertova plánu...Proč by toužil po Martinově duši, která mu stejně dříve či později spadne do klína, když může mít ještě jednu.A to duši čistou, nezkaženou...
Martin se dal do vyjednávání, prosil čerta, aby si vybral cokoliv jiného, ale ten byl neústupný.Nakonec, když už Martin nevěděl kudy kam, čert se ušklíbl:
"Když ti na ní tolik záleží..dobrá.Vsadíme se spolu.Oba zítra ráno vyrazíme na koni podél řeky, každý z jedné strany k místu, kde bude Madelin stát.Kdo u ní bude dříve, toho bude. A ty, pokud prohraješ, budeš až do soudného dne hnát moje stádo za potravou!"
Čert zmizel a ztrápený Martin vyšel před srub, aby se nadechl čerstvého vzduchu a vymyslel, co bude dělat.
Osada dávno spala, jen tu a tam zadupal v ohradě kůň. A přeci měla Martin pocit, že neustále slyší dusot kopyt a funění dobytka, práskání biče a ječivé halekání honců.A ten zvuk, který měl znít pouze v Martinově hlavě se přibližoval, sílil a burácel.....Martin se rozhlédl, jestli snad nespatří zbloudilé stádo se svými honáky, které podobně jako on přešlo přes písečný pás, ale nikde ani noha. Až pak, když zvedl oči k obloze, zůstal stát jako přimrazen v nevýslovné hrůze.
Nekonečnou, hvězdnatou oblohou se k němu hnalo stádo krav.Nadpozemsky velké kusy dobytka se valily nebem jako šiky strašlivého vojska, Martin spatřil jejich dlouhé rohy, jakoby ukované z ocele, krví podlité oči, které na něho poulili v němé zuřivosti, na bocích jim svítily žhavým železem vypálené cejchy a oblohou se neslo dunění jejich kopyt. Za nimi se na statných černých koních znali k smrti znavení honáci, práskali bičem nad hlavou a jejich pískání a jekot se nesl daleko po nebi i po zemi.Martin celé neskutečné a strašidelné divadlo sledoval se zatajeným dechem. Všiml si dobře ztrhaných rysů v obličejích mužů, viděl, jak jsou stejně jako dobytek zbroceni potem, jejich mrtvolně sinalá pleť zářila a když projížděli Martinovi nad hlavou, upřeli na něho svůj kalný zrak. Martin se zachvěl,když jeden z nich zastavil a parvil dunivým hlasem:
"Dej pozor, člověče, uvaruj se před peklem a před hříchem, který by tě nahnal ďáblovi do náruče. Podívej se na nás a věz, že my se tady tou nekonečnou oblohou štveme za ďáblovým stádem věky věků a pykáme tak za všechno, co jsme za živa zmarnili...."
Martin nebyl schopen slova. Když děsuplné přízraky zmizely kdesi za obzorem a všechno zase utichlo, rozhlédl se a seznal, že osada dál pokojně odpočívá ve svých snech a že jen on sám byl svědkem příšerné podívané, která mu vzala dech. Jakoby mu to setkání ale vlilo do žil novou krev. Martin začal vymýšlet, jak čerta ráno přelstí. A pak ho napadla přesně s ranním rozbřeskem spásná myšlenka.
Když se pak zlatý sluneční kotouč ukázal nad doškovými střechami farmářské osady, Martin už měl osedlaného koně a právě se vyhoupnul do sedla, přijel ďábel na statném, jako uhel černém koni. Martinovi bylo na první pohled jasné, že jeho kůň se tomu čertovu nedokáže vyrovnat a že musí závod nutně prohrát. I čert si byl zřejmě vědom, jak moc se oba koně od sebe odlišují, jako kdyby chtěl orel a vrabec závodit v rychlosti letu. Martin bezpečně poznal v pekelném vraníkovi jednoho z těch, jenž se mu v noci přehnali nad hlavou. Kdepak asi jsou teď nešťastní honci, odpykávající si svoje hříchy?
"Madelin pracuje na poli u řeky" řekl čert samolibě Martinovi a ten přikývl.
Když se oba na koních přiblížili k nicnetušící dívce, zvedla Madelin hlavu a užasle sedovala, jak se Martin i neznámý černý muž otáčejí s koněm každý na jednu stranu a pečlivě vyměřují jakousi trasu.Pak se připravili a na daný povel vyrazili směrem k Madelin. Ďábel ihned získal náskok, měl lepšího koně a Martin se začal obávat, jestli jeho plán vyjde. Pobízel hnědáka do cvalu Když byli oba už jen několik délek od dívky, vykřikl Martin:
"Madelin, lásko moje, poběž ke mě....!"
A Madelin pochopila, o co se tu hraje. Rozběhla se jako šipka k Martinovi, až jí dlouhé copy vlály. Čert zařval zlostí, stiskl svému koni slabiny a rozehnal se zuřivě za prchající dívkou. Ve chvíli, kdy jí už už doháněl, natáhla Madelin ruku a Martin, blížící se k ní z druhé strany, sevřel její prsty.
Pak se zablesklo a čert byl ten tam. Prohrál svou sázku. Zbylo po něm ve vzduchu jen trocha kouře.
"Málem jsem tě prohrál..." vydechl Martin a setřel si pot z čela. Madelin se na něho podívala polo přísně a polo láskyplně a Martin jí vysadil před sebe na koně a spolu se ubírali zpátky do osady.

Inu -podej čertu prst, bude chtít celou ruku...

Princezna Moře

12. července 2011 v 16:48 | Magdalena


Na břehu rozlehlého moře stála rybářská chatrč. Nebyla nijak velká, také proč, když jediným obyvatelem byl mladý, pohledný rybář. Byl štíhlý, tmavovlasý, měl krásné modré oči, které konkurovaly barvě oceánu. Každé ráno vyjížděl se svou bárkou na moře a lovíval do sítí ryby, které pak prodával na trhu zákazníkům. Lidé ho měli rádi, jelikož jeho zboží bylo vždy čerstvé a kvalitní a kdykoliv hospodyně zatoužily po tresce či úhoři, mohly se spolehnout, že jim mladý rybář žádané ryby dodá. V poledne, když prodal všechno, co měl,nakoupil si za utržené měďáky u kupce chleba a zásoby domů a odebral se ke své chatrči, kde pak trávil celý zbytek dne. Sedával před svým palácem, jak v legraci říkal nuznému obydlí a spravoval sítě. Občas se zadíval do dáli, tam kde se obloha vpíjela do moře a pozoroval hru světel, jak se slunce klonilo k západu a barvilo oceán do ruda, někdy mělo moře barvu růžovou a někdy oranžovou, podle toho, s jakou šlo slunce spát.Milan, tak se mladý rybář jmenoval, dokázal podle barvy zapadajícího slunce uhodnout, jaké počasí bude druhý den a podle toho plánoval, jestli vyjede lovit nebo ne.
Někdy byl jeho jednotvárný den zpestřen příjezdem lodi, která nenašla cestu do nedalekého přístavu, někdy moře vyplavilo na břeh zbytky vraků a trosek ze ztroskotaných korábů, které se kdesi v dálce na moři potopily.Ale vcelku jeho dny plynuly stejně a nezajímavě, jeden se podobal druhému a Milan občas toužil po změně, po něčem, co by jeho životu dalo smysl. Stejně jako spousta mladých mužů v jeho věku i on toužil po lásce, chtěl mít vedle sebe dívku, kterou by mohl milovat a která by milovala jeho a které by nevadilo, že je jen pouhým rybářem, že nemá zámek ze zlata, ale roztrhanou chajdu, do které mu prší a v truhle místo pokladů jen sbírku myší. Jenže dívky, které on potkával, nechtěly žít na břehu moře, kde se nic neděje, nechtěly snídat bídu s nouzí a k obědu vařit ryby na tisíc způsobů, po večerech spravovat potrhané sítě a haleny, nasáklé rybinou a doufat, že jednou bude lépe.
Milan neměl ani tušení, že při své práci má diváka, která bedlivě pozoroval jeho každodenní snažení na moři i na pevnině.
V moři žila dívka.Skryta pod hladinou před lidskými zraky, vyplouvala za soumraku i za úsvitu a dívala se, jak se mladý rybář ráno potýká se člunem, když ho spouští na moře, jak do svých sítí chytá nepozorné ryby, jak po večerech sedává před chatrčí a oči se mu únavou zavírají, takže nevidí, jak se moře zvláštně vlní a jak ho pozorují zelené oči, tak podobné jeho rybím obětem.
Byla to princezna Moře.Její palácem byly rudé korály, které pokrývaly obrovská podmořská skaliska, zdobená ježovkami a hvězdicemi, jejími strážci byli mečouni a žraloci, místo dvařanů jí společnost dělaly nejroztodivnější ryby, krabi a chobotnice.Ona sama byla k nerozeznání od člověka, jen vodově bledá pleť a zelené oči jí malinko odlišovaly.Měla nádherně dlouhé, husté tmavé vlasy, které jí halily jako šaty až ke kotníkům a když plula mořem s houfem svých šupinatých přátel,rozprostíraly se okolo ní jako závoj.
Za hlubokých nocí, kdy měsíc jasně ozařoval mořskou hladinu, odvažovala se vystoupit z vody a tu se její štíhlé tělo pokrývalo šatem ze stříbřité pěny a vln.Procházela se pak po hladině tak jistě, jako lidé chodili po zemi.Nikdy se ale neodvážila vstoupit na břeh, věděla, že pak už by se nesměla vrátit do svého vodního království a zůstala by navěky uvězněná na souši.

Jednoho rána bylo nebe zakaboněné, mračna visela nízko nad rozlehlým oceánem a hrozila, že spustí svá stavidla a zahrnou zemi nekonečnými přívaly deště. Milan se dlouho rozmýšlel, jestli má podniknout nejistou plavbu, ale byl si vědom slibu, který dal předešlého dne svým zákaznicím o tom, že jim dodá další příděl čerstvých ryb. Chtě nechtě musel nakonec vyplout, ale neustále sledoval oblohu nad sebou, aby stihl včas otočit svůj člun a dosáhnout bezpečných břehů dříve, než se spustí liják, v těchto končinách nezřídka doprovázený silnými větry a bouřemi.Když byl na správném místě, kde měl jistotu bohatého úlovku, rozhodil své sítě a pomalu je postupně vytahoval zpět do člunu. Moře ani dnes nezklamalo a člun brzy pojmul nepřeberné množství tresek, jeseterů, sleďů , jakožto i drobných sardinek a krabů. Milan byl spokojen, vypadalo to, že se bude moci brzy vrátit a spěchat pak na tržiště, aby potěšil hospodyně.
Právě, když sbalil své sítě a otočil člun k pobřeží, zablesklo se nad oceánem a dunivý hrom roztřásl oblohu, která vzápětí na to rozevřela své dlaně a vypustila z nich lijavec. Milan byl v mžiku promočen do poslední nitky, z čehož si zase tak těžkou hlavu nedělal. Když se mu ale do zad opřel čerstvý vítr, Milan pochopil, že začíná jít do tuhého a že bude muset tentokrát vynaložit veškerý svůj um, aby se zdráv dostal ke břehu.Než stačil domyslet, co všechno musí udělat, aby bezpečně člun vedl vzedmutými vlnami, moře se rozeřvalo silou vichřice, bičováno nepřetržitým deštěm, obrovské vlny se postavily Milanovi do cesty a když se se svým člunem ocitl na nejvyšší špičce hrozivé masy vody, pochopil, že je vše ztraceno.Člun se rozlomil vedví a Milan se propadl do hlubin oceánu. Pokoušel se chvíli plavat, ale víry, tvořící se okolo něho, ho strhávaly zpět do své náruče a nedovolovaly mu se jim vytrhnout a zachránit si tak život.Milan zoufale bojoval, ale nebyl rybou a nemohl žít bez vzduchu a toho se mu v plicích už nedostávalo. Ucítil, jak mu rozbouřená krev tepe ve spáncích a vzápětí ztratil vědomí. Moře, jakoby se zaradovalo, že se ním ten nepatrný človíček přestal prát, konejšivě ho přijalo do své náruče a pomalu ho ukládalo k věčnému spánku na písčitém dně.
Kde se vzala, tu se vzala, mihla se vodou princezna Moře a její dlouhé vlasy za ní pluly jako drahocenný šál. Když se spustila bouře, sledovala zápas mladého rybáře s vodním živlem a když se jeho člun potopil a on zmizel pod hladinou, jako šipka se hnala k místu, kde měl brzy spočinout. Milanovo bezvědomé tělo se dotklo dna a zůstalo tiše a pokojně ležet.Princezna připlula až těsně k němu, bez rozmýšlení ho obejmula v pase a vymrštila se vzhůru k hladině. Plula rychle, nevšímala si poplašených ryb, které před ní prchaly na všechny strany a teprve, když se před ní hladina oceánu rozestoupila a ona se s bezduchým rybářem v náruči ocitla jen několik málo kroků od břehu, kde stála Milanova chatrč, odložila svoje břímě na písečné pobřeží a posadila se vedle něho do vody.
Milanovi dlouho trvalo, než přišel k sobě. Když mu vědomí řeklo, že může zase dýchat, natáhl do sebe ten lahodný, solí prosycený vzduch, až se z toho rozkašlal a ještě drahnou chvíli poté ze sebe dávil vodu.Teprve, když se uklidnil a vzpamatoval se natolik, že byl schopen vstát, užasl, když před sebou uviděl ve vodě sedět tu nejkrásnější dívku, jakou snad mohl vídat jen ve svých snech. A když se kolem sebe rozhlédl, užasl podruhé, když si uvědomil, že místo toho, aby jeho tělo teď na mořském dně okusovaly dravé ryby, je živý a zdravý před svým domovem a ta nádherná bytost ho zřejmě zachránila od jisté smrti.
"Kdo jsi?" zeptal se jí chraplavě, jak se jeho hrdlo ještě vypořádávalo s účinkem mořské vody.
"Jsem princezna Moře" odvětila dívka prostě a na tváři se jí mihl jemný úsměv.
"Jsi krásná...a šlechetná, zachránila jsi mne před smrtí. Jak ti mohu poděkovat?"řekl Milan.
Princezna jen potřásla hlavou:
"Nemusíš mi za nic děkovat, udělala jsem to proto, že jsem sama chtěla."
Jako by svými slovy vyslovila nějakou kletbu.Oceán se znovu příšerně vzedmul a pak se jeho vody rozestoupily.Na hladinu vyplul obrovitý stříbřitě lesklý mořský had a mířil velkou rychlostí rovnou k nim. Milan poděšeně vykřikl, nikdy nic podobného nespatřil a ani netušil, že nekonečný oceán ukrývá takovou obludu, která byla větší než největší koráby, které kolem pluly a ze které šel strach. Princezna Moře leknutím doslova zkameněla. Nestvůra zasyčela a z rozevřené tlamy jí vytryskl proud vody, který obklopil princeznu jako by jí spoutával a pak se ona i had propadli zpět do říše vodního království. Milan byl jako přimrazený, nechápal zhola nic. Na několik okamžiků měl pocit,že se mu to všechno jen zdálo. Pak se jeho bosé nohy cosi dotklo. Milan se sehnul a vylovil z vody malou mořskou sasanku, kterou měla princezna ve vlasech. Držel jí v dlaních a přemýšlel, co má dělat. Má se vrhnout zpět do hlubin oceánu? Dokáže vůbec jako pouhý smrtelník proniknout do vodní říše, o níž jen slýchával vyprávět fantastické pohádky? A co udělá had s princeznou? Zahubí jí?
Mučivé otázky, na něž neznal odpověď mu zběsile kolovaly v hlavě. Pochopil, že tím, že ho princezna zachránila, sama sebe uvrhla do hrozivého nebezpečí a že je na Milanovi, aby v sobě zburcoval veškeré síly a oplatil jí stejnou mincí a pokusil se jí vyrvat ze zajetí té příšery. Jenže jak to udělat? Pod vodou dýchat nadokáže a půjde tak vstříc jisté smrti. V zoufalství si vzpomněl na starce, kteří sedávali na tržišti nedaleko kašny a vyprávěli malým dětem pověsti a pohádky. Snad oni budou znát odpověď na jeho otázku.
Vydal se tedy na tržiště. Bělovlasí starci seděli na témže místě jako v jiné dny a když k nim Milan došel, tázavě se na něho podívali.
"Co víte o mořském hadovi?" zeptal se jich rovnou.
Rozhlédli se po sobě, jakoby se odhodlávali promluvit, až to jeden z nich udělal:
"Mořský had prý skutečně existuje. Hlídá ty největší hlubiny oceánu a občas ho námořníci na svých plavbách zahlédli, jak brázdí vlny oceánu.Říká se o něm, že hlídá v moři poklady a také jsem slýchával, že hlídá mořskou princeznu.Ale kdoví, co je na tom pravdy..."
Milan byl dychtivý dalšího povídání:
"A je možné toho hada nějak zabít? A může se člověk dostat pod hladinu a neutopit se?"
Starci se na něho podívali překvapeně.Nechápali,kam mladý rybář svými podivnými otázkami míří.
"Nevím, jak bys mohl dýchat pod vodou, ale slýchával jsem kdysi dávno, že had nesnáší slunce, proto vyplouvá na moře jen, když je zamračená obloha.A proč to všechno vlastně potřebuješ vědět, chlapče?"
Milan jen cosi neurčitého zabručel. Sám nevěděl, jak by jim události posledních hodin vysvětlil, když jim sám nerozumněl. Vracel se nevesele zpět ke svému domovu.Jak se má dostat na dno oceánu a neutopit se přitom? Jak přinutit hada, aby princeznu vydal? Jak dostat sluneční paprsky do hlubin oceánu, kde vládne tma? Něco Milanovi našeptávalo, že jen marní čas, že princeznu nezachrání, že je to nemožné. Ale když si představil její zelené oči, které se na něho tak laskavě dívaly, když si připomenul její úsměv, zvíhala se v něm vlna kuráže pokusit se o nemožné.
Kroky ho přivedly na pobřeží a on bezmyšlenkovitě zajel rukou do kapsy a nahmatal mořskou sasanku, jedinou památku na krásnou princeznu Moře.Vytáhl jí z kapsy a zadíval se na ni.Vtom ho zarazilo zvláštní šumění moře, takové ještě v životě neslyšel.Vzhlédl a jeho úžas toho dne dosáhl vrcholu. Voda se před ní rozestupovala a vytvářela mu pohodlnou cestičku do svého nitra. Milan se po ní jako omámený vydal. už ho ani nepřekvapovalo, že se oceán za ním zase uzavíral, on kráčel klidně dál a dál. Z obou stran cesty měl vysoké vodní stěny, kterými mohl pohodlně koukat do světa ryb a korálů.Žasl nad krásami oceánu, tady tepve poznal, jak se mýlil, když si myslel, že hluboko v moři už není nic než rozedrané skalní masivy, že život zde obstarávají jen rejnoci a murény a že tu není nic, co by stálo za pohled. Jak tak kráčel mořským dnem, kochal se nezměrnou krásou různobarevných mořských rostlin, skaliska pokrytá schránkami měkkýšů v něm tajila dech a když okolo něho proplulo hejno medúz jako malých nadýchaných obláčků, chtělo se mu poklonit se všem obyvatelům vodního světa a prosit za odpuštění, že pochyboval.
Sasanka ho vedla dál a dál, Milan už dávno ztratil pojem o tom, jak dlouho už jde a kam ho vlastně ta křehká rostlinka v jeho rukách vede, věděl však neomylně,že na konci té cesty bude princezna.
Země se mu najednou začala otřásat pod nohama.Rozhlédl se a uviděl opravdu nevábně vyhlížející podmořskou horu, celou černou a hrozivou.Nikde, kam jeho oči pohlédly, už nespatřil žádnou z veselých barev, které zdobily korály, ryby a ostatní obyvatele moře.Zde vládla tma,černota a nevlídno.Milan věděl, že musí dojít až k té hoře a čím více se k ní přibližoval, tím více byl dychtivý,až skoro utíkal. A pak ji spatřil.
Princezna Moře byla vysoko na skále, hlavu skloněnou na prsa, tělo zahaleno dlouhými vlasy. Milan se skutečně rozběhl, aby byl co nejdříve u ní,ale po pár krocích ho zastavilo ostré syčení. Milan se lekl, vždyť na hada málem zapomněl. Koutkem oka spatřil, jak princezna zvedla hlavu a otevřela ústa, ale přes hadovo vzteklé syčení neslyšel, co na něho volá. Musel se obratně vyhýbal smyčkám hadího těla, které se kroutilo a pokoušelo se toho vetřelce omotat a zahubit. Když se pak vynořila i hadí hlava, velká jako jeho chatrč na pobřeží, Milan pozdvihl sasanku vzhůru tam,kde na obloze tušil slunce. Snad ho samo nebe vyslyšelo a jeden sluneční paprsek pronikl do nekonečných mořských hlubin a narušil tak tmu, která zde panovala. Milan vytáhl z kapsy střípek zrcátka a nastavil ho hadovi přímo do očí. V tu chvíli se moře vzedmulo a skála pukla. Tam, kde ještě před okamžikem had rozevíral svou odpornou tlamu, zela nyní široká průrva, v níž netvor zmizel.
Princezna byla svobodná.Jako rybka se spustila dolů ze skály a plula rychle k Milanovi. A ten k ní natáhl ruku a podal jí její ztracenou sasanku.V tu chvíli zmizela cestička, kterou šel za princeznou, obklopila ho voda a Milan se pohroužil do vln oceánu.Princezna však nečekala, bystře popadla svého zachránce a v několika málo okamžicích ho vynesla na hladinu.Milan toho dne už podruhé vykašlal vodu z plic a vytřásl si slané krůpěje z vlasů. Pak mocnými rozmachy rukou, s princeznou po boku plaval zpět ke pevnině.
Na břehu klesl na kolena a děkoval osudu za to, že he nenechal zemřít.Pak se postavil a natáhl k princezně ruku:
"Půjdeš se mnou?"
"Nesmím na břeh, nemohla bych se už nikdy vrátit, oceán by mě nepřijal zpět." odvětila princezna smutně.
Milan se usmál:
"Chtěl bych, abys byla mou ženou, Moře. A oceán budeš mít pořád u sebe, budeš se moci probouzet se šuměním jeho vln a stejná píseň tě bude uspávat a místo světa korálů ukážu ti svět lidí, uvidíš, že i tady je spousta krásy.Nedokážu už bez tebe žít..."
A Moře mu podala svou ruku a nechala se vést na pevninu.

Od té doby tu žili na břehu rozhlehlého oceánu spolu. Rybář Milan každý den vyjížděl se svými sítěmi, do nichž lovil tresky, lososy a sledě, drobné kraby a garnáty a každý den tu nejlepší rybu donesl své krásné ženě Moře, která na něho čekávala na břehu a radovala se z jeho návratu.Byli spolu a byli šťastni. Princezně pranic nechyběly korálové útesy, na souši poznala lesy, kopce,města a lidi. A protože měla svého muže vždy vedle sebe, měla všechno.
Mořský had se již nikdy nikomu nezjevil a námořníci si o něm a krásné princezně vyprávěli už jen pohádky.

Luna

12. července 2011 v 16:46 | Magdalena


Když zvednete oči k noční obloze, spatříte nejen miriády hvězd, ale také Měsíc. Někdy je ho jen srpek, to jak ho zakrývá stín a jindy se houpe nad našimi hlavami jako stříbrný míč. Ale žádný z lidí ještě nezahlédl tvář dívky, která se v něm ukrývá...
Jen jeden člověk to dokázal.

V ohybu řeky stojí velký mlýn, který od rána do noci vesele klape dřevěným kolem a mlynář se svými pomocníky mění zrno na mouku. Mlynář je už starý, téměř bělovlasý, ale stále statný chlapík, který chodí po šalandě a v ústech se mu kývá pěnovka. Má syna, mlynářského mládence Pavla.
Pavel dorostl do podstatně větší výšky než jeho tatík, je ale stejně širokoplecý a zelenohnědé dobrácké oči nejsou o nic mírnější, než oči jeho mámy, která postává ve světnici u plotny a stále něco kuchtí a míchá v rendlících. Pan otec má k ruce několik tovaryšů a sem tam k nim zabloudí i krajánek, aby se u nich najedl, vyspal a místo několika grošů za nocleh a polévku pomohl se zásypem. Děvečky pak poklízí dvůr a dobytek a nejedna z nich háže po hezkém Pavlovi očima a doufá, že jí jednou vezme mladý mlynář k muzice.
Ale Pavel neměl nikdy moc pro ženské pokolení oči. Byl stydlivý a děvečky se svými prořízlými pusami a ostrými jazyky byly pro něho spíš noční můrou.
Chodíval rád sám za mlýn, kde ve vrbičkách měl svou tajnou skrýš. Tam chytával ryby nebo jen tak pozoroval líný tok řeky. Nejčastěji zde býval večer, když na řeku padal soumrak, stíny se halily do černého hávu a klapot mlýna zvolna ustával. Když pak ticho zavládlo krajem a jen monotónní šumění řeky podmalovávalo vlídný čas, bylo Pavlovi krásně. Měl rád ty chvíle teskné prázdnoty, kdy ho netížily chmury a kdy mohl zapomínat na všední starosti. Lehával na břehu řeky s rukama za hlavou a díval se, jak vychází Měsíc a jak zalévá kraj svým matným stříbrným světlem. 
Měsíc. Ten tajemný mlčenlivý přítel, kterého tak důvěrně znal. Jemu v duchu svěřoval svá dětská trápení odřených kolen a zpřetrhaných udic a stejně tak se k němu vracel, když už odložil krátké kalhoty a v rukách unesl plný pytel bělostné mouky. Po nocích mu vyprávěl své sny o neznámých krajích, které by chtěl vidět, své touhy o dívce, kterou by miloval a kterou by jednou rád přivedl mámě za pomocnici.
Jednoho letního večera zase Pavel snil s otevřenýma očima a Měsíc zvolna vystupoval vzhůru po obloze, aby zahájil svou každonoční pouť k rozbřesku. Pavel byl ten den smutný, děvečky si ho už zcela nepokrytě dobíraly, že se jich stydí a i máma nad ním kroutila hlavou, když se u večeře ve velké světnici propírala nedělní tancovačka a kterou Pavel jako obvykle proseděl s korbelem v ruce a marně ho vesnické holky lákaly do kola.
"Měl by ses oženit, co se s tebou stane, až zavřu oči" stýskala si máma a Pavel zesmutněl o to víc, když si představil, že jednou tu jeho laskavá máma nebude.
Proto dnes žaloval Měsíci svou bolest v srdci, že se mu vesnické holky nelíbí a děvečky už teprve ne a že neví, jestli pro něho třeba někde ve světě nevyrůstá milý kvítek, který by mohl přesadit do své zahrádky a jenž by ho dokázal potěšit.
Jako vždy, když svému stříbrnému příteli na obloze vypověděl všechno trápení, smířen se světem pozvolna usínal. V polospánku k němu vítr zanesl jemné cinkání stříbrných zvonečků a Pavlovi se na rtech objevil mírný úsměv, jak se propadal do říše snů. Už neviděl, že se přes tvář Měsíce přehoupl stín a ten stín se začal snášet k zemi. A čím blíže byl, tím více dostával lidský tvar. Země se dotkla půvabná nožka dívky. Byla jako utkaná z měsíčního svitu, celá plavá a bílá. Dlouhé vlasy jí halily jako závoj a jemná bílá pleť zářila do temné noci. Dívka se rozhlédla jako laň, která se přišla napít vody a pak ani snad nedošlapujíc na zem, přiblížila se ke spícímu Pavlovi. Poklekla vedle něho a začala ho pozorovat a tiše se chichotala do dlaní. Byla jako rozpustilý motýlek. Poposedávala, zdvihala se a zase Pavla obeplouvala v ladných spirálách. Pak najednou snad neposedná rybka šplouchla hlasitěji vodou, dívka se poplašila a jako šipka vylétla vzhůru. V mžiku po ní nebylo ani památky. Jen....jeden dlouhý stříbrný vlas zůstal ležet na trávě a matně svítil.
Pavla jako po každé probudil pan otec, který chodíval před spaním kontrolovat řeku, zda je všechno v pořádku a nikde se neděje něco zlého.
"Ty snad nikdy nedostaneš rozum" zabručel vlídně, když se jeho syn protáhl ve své výšce, až mu v zádech zapraskalo.
"Uženeš si souchotě!"
Pavel se s otcem vydal k domovu a po cestě hovořili o mlýnu. Potřeboval novou střechu, ale kde na ni vzít peníze, když jim chalupníci platili groši a ne stříbrem. Než dají potřebný obnos dohromady, očeše jim šindele vítr. Tu se Pavlovi pod nohou zableskla jakási záře. Co to jen je?
Pavel se sehnul a užasle zvihl tenoučký stříbrný vlas. I pan otec zíral na nevídaný skvost. Kde se tu takový poklad vzal? Že by je samo nebe vyslyšelo a nebo že by země vydala něco ze svého bohatství, aby jim pomohla?
Druhý den ráno jeli mlynář i Pavel do města ke zlatníkovi, a ten jim za stříbrný vlas vysázel na ruku hezkou řádku tolarů. Oba mlynáři se zaradovali. Tolik peněz!! Bude nová střecha a možná zbyde i mámě na nový vlňák a panu otci na tabák. Pavlovi však podivný nález nešel z hlavy. Byl si jist, že zvečera tam stříbrný vlas neležel, byl by si ho všiml, vždyť zářil jako nit, utkaná z Měsíce. A večer zamířil opět na známé místo ve vrbičkách a pozorně prohlížel každou píď země, aby té záhadě příišel na kloub.
Nenašel nic, zhola nic a tak si za chvíli sedl do trávy, opřel si bradu o kolena a jal se dumat o té podivné události. Než se nadál, klesla mu víčka a spánek ho jako tisíckrát předtím přemohl.
Na oblohu se vykutálel Měsíc. Ale Pavel už ho neviděl. Říše snů ho pevně držela ve své náručí.
A zase se nočním nebem mihl stín a plavá dívka dosedla vedle spícího mládence na paty. Dnes nepoletovala okolo, tiše seděla a prohlížela si statného mlynáře, schouleného do trávy.
Pavel se ve spánku pohnul a dívka, polekána nenadálým pohybem, vznesla se a horempádem pospíchala do svého stříbrného obydlí vysoko na obloze.

Další dny přinesly sychravé a deštivé počasí. Pavel chodil zamračeně po mlýnici a nic ho netěšilo. Jakýsi tajemný pud ho lákal do vrbiček, ale déšť, pouštějící z nebe šedé provazce vody, byl silným a vytrvalým protivníkem. A Pavla to táhlo ven, čím více ubývalo světla a nastupovala vláda noci. Déšť si ale postavil natruc hlavu a neustoupil. Pavel nakonec otevřel okno v seknici, kde spával na peci, zatočený v ovčí houni a nasávající do kůže teplo z otevřené trouby a vůni máminých buchet, která ho provázela už od dětství. Déšť šuměl svou neuspořádanou píseň, podrhovanou pleskáním kapek o římsu a Pavel ležel na břiše a naslouchal té disharmonii tónů.
Pak usnul a hlava se mu svezla na stranu. Ve snu se mu zase zjevila. Ta nádherná a sličná dívka, o které se mu už tolik nocí zdálo. Hříva plavých vlasů, jako utkaných ze stříbra, jí rámovala bledý obličej a její temně modré oči měly stejnou barvu jako letní obloha, když den předává noci svou vládu. Jak rád by Pavel věděl, jestli ta dívka skutečně existuje nebo je to jen přelud z jeho snů.
Nemohl si pomoci, ale myslel na ni, kudy chodil. Jak byla krásná, tak odlišná od hrubě stavěných děveček a jejich klevetivých úst, jak byla jemná - jako ze stříbra ....
Pavel se trhnutím probral ze spánku.Stříbro....stříbrný vlas!!
Ó osude, jaké nástrahy jsi to připravil pro ubohého Pavla? Ta dívka musí existovat - ten vlas...ten vlas je toho důkazem. Ale kde jí hledat? Pavel se na peci posadil tak prudce, až se uhodil do hlavy o tyč na sušení šatstva. A snad právě ve chvíli, kdy pohasly hvězdičky, které se mu v divém reji roztančily okolo očí, rozhodl se, že svou vyvolenou najde i kdyby měl dojít na kraj světa a zase zpět.
Nedbal, že i když noční déšť už odtáhl, aby zase o kus dál napájel zemi svou vláhou, že je všude mokro a nevlídno, zapomněl na mámu i tátu, kteří se po něm budou ráno marně shánět a a máma si oči vypláče. Rychle si sbalil do uzlíku pár kousků ze svého oblečení, přidal chleba na cestu, pár grošů do kapsy a za chvíli už po něm zbylo jen vychládající místo na peci.
Kdoví, jak dlouho šel, když se rozednilo a on měl v nohách řádný kus cesty a domov byl kdesi daleko za zády. Byl v cizím městě, kde ho ohromil mumraj tržišť a dav lidí, tak se raději uchýlil do nejbližší hospody a nechal si natočil korbel pěnivého piva. Sedělo jich tam u stolu víc takových jako Pavel, vandrovních, co vláčí světem svůj tlumok plný snů a přání. Pavel pozorně poslouchal jejich vyprávění. A když hovor utichl, zeptal se nesměle na dívku se stříbrnými vlasy. Ale nikdo o ní neslyšel.
Pavel zesmutněl. Brzy se vydal dál na cestu a všech lidí se na ni vyptával. Jenže nikdo mu neuměl pomoci.  A tak procházel od města k městu, od vesnice k vesnici a hledal tu, do níž se zamiloval. Procházel neznámé kraje, tak jak o tom sníval jako malý kluk a poznal, kolik krásy je mezi lidmi ukryto. Žasl nad překrásnými stavbami paláců a měst, jimiž cestoval a hledal svůj sen. Okouzlovaly ho hluboké lesy, strmé vrcholky hor, rozlehlé vodní toky a do daleka se táhnoucí pastviny, spatřil spoustu neuvěřitelných zvířat a ptáků, kteří u nich doma nežili....Doma. Pavel si častokrát stýskal, že lehkomyslně opustil staré rodiče a utekl do světa. Nic mu doma nechybělo. Jen....jen ona. Jeho tajemná dívka, provázející ho ve snech noc co noc, pletoucí mu hlavu a dohánějící ho k zoufání.
Až jednoho dne přišel k malé, poloroztrhané chaloupce, kde se na zápraží vyhříval velmi starý muž. Čas mu vyryl do tváří hluboké brázdy, vlasy zbělely a dlouhé vousy padaly na prsa starce.Opíral se vsedě o sukovici a když Pavel přišel blíže, ochotně mu nabídl místo vedle sebe na lavici. Utrmácený a nešťastný Pavel si rád přisedl a s chutí se napil z krajáče kozího mléka, jež mu stařec podal. A protože staří lidé bývají častokrát zvědaví jako malé děti, vyprávěl Pavel starci své zážitky z dlouhé cesty.
"A proč ses vůbec vydal do světa?" chtěl nakonec věděl stařec.
"Protože jsem hlupák, chtěl jsem mít něco, co neexistuje" přiznal se Pavel.
"A co tedy hledáš?" vyzvídal starý muž.
"Dívku, kterou znám jen ze svých snů. Je krásná jako měsíční svit, má plavé vlasy a bledé líce.Vím, že někde žije a chtěl bych jí říci, že jí miluji." Pavel byl červený jako vlčí máky.
Stařec pokýval bílou hlavou:
"Vím, o kom mluvíš. To je Luna, měsíční dívka, která za jasných nocí slétá na Zem a nahlíží lidem do snů. Znám jí dobře, tu malou taškářku, ani spočítat už by se nedalo, kolikrát mě svým stříbrným hláskem vzbudila ze spaní...."
Pavel se na lavici narovnal jako svíčka. To není možné! Snad spí a nebo si z něho stařec dělá dobrý den. Ale protože ho jasné slunce na tvářích šimralo svými paprsky, byl vzhůru. Podíval se na starce vedle sebe. I když se mu okolo očí rozprostíraly vějířky vrásek a jeho dobrácká ústa se bezzubě usmívala, věděl Pavel, že vše, co slyšel, je pravda. 
Ale radost vzápětí vystřídal smutek. Žije na Měsíci. Copak by některý člověk na světě dokázal vyšplhat k Měsíci? Pavlovi bylo skoro do pláče. Prochodil skoro celý svět a přeci marně. No, co mu tedy zbývá. Musí se vrátit domů a říci rodičům, že už zmoudřel a že už se nikdy nebude honit za marnou nadějí.
"Vrať se domů," řekl mu stařec, jakoby četl jeho myšlenky," štěstí, které někdy hledáš na kraji světa, ti může slétnout do dlaní i u vás doma, když to nejméně čekáš..."

Pavel se pomalu vracel domů. Už se smířil s tím, že jeho touha zůstane nevyslyšena. Co je mu platné, že zná její jméno, když je Luna vzdálená a nedostupná. Nedokázal si ale představit, že jí bude muset vytěsnit ze svých myšlenek a snů, že si bude muset najít dívku z masa a kostí a tu udělat paní ve mlýně. Nohy ho nesly domů jistě, jenže Pavel už nevnímal krajiny, kterými procházel, netěšil ho zpěv ptáků, šumění horských potoků, temné praskání staletých borovic, vyhýbal se obydleným městům a volil raději sotva znatelné cestičky v mechu a po kamení.
Konečně se před ním otevřelo známé údolí, kde dosud líně tekla jeho přítelkyně řeka, klapot mlýna ho přivítal svou věčně stejnou písničkou a Pavlovi se sevřelo srdce. Jak ho asi doma přivítají? Najednou mu vázl krok. Táta se bude jistě zlobit, utekl od práce jako kluk a všechnu starost nechal na jeho starých bedrech. A máma? Kdoví, zda jí za tu doby starostmi o něho nezbělely vlasy, snad se ještě neustýskala nad svým nehodným synem. Pavel zakolísal v rozhodnutí a zamířil tam, kde mu bylo nejlépe. Vrbový stín ho přijal do své náruče, jakoby odsud nikdy neodešel. Snad ani ten vyležený důlek v trávě se ještě nestačil ztratit. Pavel si sedl a pozoroval řeku. Lhostejně plynula celá staletí okolo a nevěděla nic o trápení mladého mlynáře, kterému hořké zklamání zaplavovalo duši, nezajímalo ji, že má strach z budoucnosti.
Soumrak se toho dne snesl nějak dříve. A nebo si Pavel neuvědomil, jak dlouho už tu vlastně sedí? Náhle byl celý nedočkavý, až vyjde Měsíc. Srdce se mu prudce rozbušilo, když se dorůstající srpek vynořil z mraků a ozářil řeku svým studeným světlem.
Pavel už to nedokázal vydržet. Padl na kolena a vroucně zaprosil:
"Luno, má krásná, milovaná Luno, šel jsem za tebou světa kraj a nenašel tě....proč se přede mnou ukrýváš?"
Dvě temně modré oči zamrkaly na Pavla z té nesmírné výšky a mlžný stín, snášející se z Zemi, měnil se do ladných tvarů dívky Luny. Najednou tu stála, upírala na Pavla své hluboké tůňky očí a Pavel se v nich v okamžení utopil. Jak se bál jen pohnout, aby se jeho přelud nerozplynul. Téměř ani nedýchal, jen tak stál a srdce mu vyzvánělo v hrdi hlasité aleluja a hrozilo, že samým štěstím praskne. 
"Někdy je štěstí na dosah a ne za horami, stačí natáhnout ruku..." zacinkal Lunin stříbrný hlas a Pavel jako ve snách natáhl ruku před sebe a podal jí Luně. A ona mu podala svou.

Noc ještě nestačila zahnat obyvatele mlýna do jejich loží. Pan otec s chasou seděl u stolu a všichni hovořili o dalších dnech, panímáma a děvečky poklízely světnici. Ozvalo se zaklepání na dveře a na prahu se objevil....Pavel. Panímámě leknutím i radostí vypadla z rukou mísa od brambor a rozbila se o podlahu. Žádná z děveček ale nepřiskočila a nesesbírala hliněné střepy. Všechny jako omámené koukaly na plavou dívku, kterou Pavel vedl za ruku. 
Pan otec se první vzpamatoval a pokročil k synovi:
"Tak tě vítám zpět, Pavle, jsem rád, žes našel cestu domů!"
Pavel si oddechl. Hrozně se bál, že mu rodiče neodpustí.
Pak přivedl dívku doprostřed světnice k mámě a řekl jí:
"Tohle je Luna, maminko, moje nevěsta..."
A tak to také bylo. Sotva uteklo pár neděl, slavila se ve mlýně svatba. Mlynář Pavel si bral za ženu Lunu, měsíční dívku.

 Až zvednete oči k noční obloze, spatříte nejen miriády hvězd, ale také Měsíc. Někdy je ho jen srpek, to jak ho zakrývá stín a jindy se houpe nad našimi hlavami jako stříbrný míč. Ale žádný z lidí už nikdy nezahlédne tvář dívky, která se v něm ukrývala...

Ledový diamant

12. července 2011 v 16:45 | Magdalena

Magda



Na konci světa leží země věčného sněhu a ledu. Vládne zde Ledová královna. Nekonečné bílé pláně, hluboké zasněžené lesy, jezera pokrytá ledovou krustou a celá země obklopená severním mořem. U strmých útesů však nekotví žádná loď a ani žádná nepluje na dohled. Země je zahalena mlžným oparem, který ani slunce neprosvítí. Po sněhových pláních ještě nikdy neprošla lidská noha, jen stopy zvěře tu po staletí zahlazuje vítr. Nad lesy zní pouze skřek vran a nesmírným tichem je slyšet občasné praskání ledu. Ledová královna prochází svou zemí a za ní vlaje vlečka bílých šatů, přinášející vánici a bouři.Je krásná a chladná, jako zima, které vládne. Její černé dlouhé vlasy zdobí vysoká koruna a uprostřed ní září diamant.
Legenda vypráví, že diamant dává majiteli nesmrtelnost a věčné mládí.
Lidé už od dávných věků toužili po kouzelném diamantu a nejeden člověk se vydal do neznámých krajů, aby ho našel. Většina odvážlivců zaplatila za svou touhu životem, mnozí promrhali celé jmění a přece ho nikdo nikdy nespatřil. Všichni však věřili, že existuje. Starci o něm vyprávěli příběhy svým vnukům, když hlídali nocí svá stáda před vlky, ženské o něm mluvily, když spřádaly len a bělily prádlo, muži o něm snili na cestách za obchodem a při lovu.
I král Země rudého lva toužil po diamantu. Mládí už ho dávno opustilo a stáří se hlásilo každým dnem víc a víc. A on se bál smrti, věděl, že žil špatným životem a že na jeho rukách lpí spousta nevinné krve těch, které poslal diamant hledat a kteří se už nikdy domů nevrátili, stejně jako krev těch, které nechal odstranit jako nepohodlné. Jeho vězení byla neustále plná, ať už lapků a loupežníků nebo nepoctivců a podvodníků, ale i lidí, kteří se králi znelíbili. Každý týden vířily na náměstí před královským palácem vojenské bubny a kat v rudé haleně zdvihal svůj meč, aby ukončil něčí život.

Tržiště na náměstí hlučelo svým životem. Hrnčíři, košíkáři, pláteníci, rybáři, perníkáři a kořenářky, všichni nabízeli své zboží a vychvalovali je až do nebes. V hustém mumraji lidí se proplétali kejklíři a bavili kolemjdoucí svými kousky. A mezi tím vším se čile míhali nenápadní kapsáři a drobní zlodějíčci.
Jedním z nich byl i štíhlý hnědovlasý mládenec, kterému ve zlodějském cechu říkali Honzo. Měl dlouhé, hbité prsty a dokázal se tak šikovně protáhnout i nejmenší skulinou, kterou by sotva dítě prošlo. Dnes měl posvícení. Už dobré tři nadité váčky se mu podařilo uzmout nepozorným obchodníkům a obral i jednu dívku,která se hlouběji zahleděla do jeho rozesmátých očí. Když se však pokusil okrást blahobytně vyhlížejícího pána v širokém klobouku, štěstí se k němu obrátilo zády. Muž ucítil, jak ho jeho měšec nedobrovolně opouští a ztropil poplach. Stráže byly nedaleko a než se milý Honza stihl ztratit v davu, byl lapen a vržen do temného žaláře paláce.
Teď seděl na hrstce shnilé slámy s ostatními vězni a přemítal nad svým zpackaným životem. Věděl,že jediná cesta,která ho odsud čeká, je na popraviště a také věděl, že by ho mohl od smrti zachránit jen zázrak.
"Mít tak ten zázračný diamant, to by se mi šlo na popravu vesele. Dal bych za něj nevím co, nechce se mi ještě umřít."
"Tak to sis měl vybrat lepší práci, než krást lidem jejich těžce vydělané peníze, hochu!" řekl mu vrásčitý vězeň.
"Ale tohle je tak snadné. Mám rád nebezpečí."usmíval se Honza.
"Však si ho brzy užiješ, až se setkáš s katem..." zabručel muž.
Honza se při té představě malinko otřásl, ale pak se natáhl do slámy a oddal se snění.
Však mu ještě hlava na krku drží.
Ráno, sotva se rozednilo, zarachotil v zámku klíč a žalářník spolu s několika strážnými vyvedli vězně ven. Na ruce i nohy jim nasadili těžké okovy, které mnozí z nich sotva unesli a spoutané za sebou je hnali dlouhou kamennou chodbou ven na náměstí, kde se pomalu srocoval dav,toužící po své dávce napětí. Tentokrát bylo mezi lidmi mnoho žen, Honza byl postavou známou a nejedna dívka potajmu setřela slzu, když si představila, že jeho mladá hlava padne na špalku pod katovým mečem, že se navždy zavřou jeho milé oči a že už nikdy žádnou z nich nesevře v náručí a neukradne jí ne-li peníze, aspoň polibek.
Honza kráčel vstříc smrti odhodlaně, pozdě v noci, když ostatní usnuli neklidným spánkem beze snů, zúčtoval se životem a nyní už byl klidný. Věděl,že cesty zpět není a že zázraky se nedějí.
Na popravčím místě je namačkali jednoho vedle druhého a Honza se naposledy rozhlížel po shromážděném davu. Tváře lidí mu splývaly v mlze, vnímal jen neurčité hučení, jak si lidé sdělovali své běžné starosti i radosti. Nad náměstím vyšlo zlaté slunce a ozářilo střechy paláce. A pak se otevřely dokořán široké balkonové dveře a král se ukázal svým podaným. Zahalen v červený hermelínový plášť vypadal jako ten kat, který stál pevně rozkročen u špalku, opíraje se o meč.
Král se tvářil přísně, šedivé vlasy mu zplihle visely zpod koruny a koruna sama se leskla v záři vycházejícího slunce.
Komoří vedle krále rozvinul pergamen a a sotva se král pohodlně usadil do křesla,počal monotónním hlasem předčítat:
"Z rozhodnutí jeho milosti, krále Země rudého lva, vyslechněte rozsudek-
za zločiny krádeže, buřičství a rebelie budou dnes na hrdle ztrestáni tito taškáři.Kate,dej se do díla!"
Davem projelo silnější zahučení a ti odvážnější natahovali krky, aby jim z hrůzostrašného divadla nic neuniklo. Kat si natáhl rudou kápi, sevřel ve svých svalnatých rukách jilec meče a jeho pacholci vykročili k prvnímu odsouzenému. Byl jím Honza. Jeden z pomocníků mu odhalil krk a donutil ho pokleknout ke špalku.....Honza se naposledy rozhlédl po davu, podíval se do slunce a již se chystal zavřít oči, když ho napadla spásná myšlenka:
"A co poslední přání, pane králi?" vykřikl hlasitě.
Dav znovu zahučel, někteří žasli nad tou troufalostí, jiní souhlasili. I král vzhlédl a v první chvíli chtěl kata popohnat, aby tomu drzounovi ihned zkrátil život. Ale nakonec zvítězila zvědavost. Co by po něm ostatně mohl ten zlodějíček ještě chtít? Milost? Marné doufání, nikdy nikomu milost neudělil. A tak pokynul rukou, aby Honza směl ještě své poslední přání vyslovit.
"Dej mi loď, králi a já ti přinesu Ledový diamant, vím, že bys ho chtěl mít. Najdu ho pro tebe a osobně ti ho předám. Když zklamu, můžeš mě pak dát popravit. Pošli se mnou třeba tucet zbrojnošů, abych nemohl utéci a vyhnout se tvému spravedlivému trestu." promluvil Honza a hluk lidí málem přehlušil králova slova:
"Taková nebytyčná drzost!! Ty, obyčejný zloděj, bys chtěl uspět tam, kde selhaly tisíce jiných? Ale líbí se mi tvá odvaha. Když mi diamant přineseš, budeš volný, když ne, budeš popraven."
Takové představení lidé ještě nezažili. Nejenže se ten sympatický mládenec vyhnul smrti, což před ním skutečně ještě nikdo nedokázal, ale navíc na svá bedra nabral nesplnitelný úkol a to dobrovolně. Lidé sledovali, jak Honzu odvádějí zpět do královského paláce. Když se za ním zavřela široká tepaná brána a jeho štíhlá postava se ztratila mezi zdmi paláce, byli zbylí vězni odvedeni zpět do žaláře. Však zítra je taky den.

V královském paláci se zatím král pohodlně usadil na vysokém trůnu, nechal si nalít do poháru víno a úkosem se na Honzu znovu podíval. V hloubi duše zadoufal. Že by se opravdu našel člověk, který by dokázal Ledový diamant přinést? Ale vzápětí ho zase obstoupily černé myšlenky, už snad ani sám nevěřil v existenci toho divotvorného pokladu. Jenže - dal své slovo, co naplat.
Honza,převlečený v čisté haleně, umytý a se svou znovunalezenou jistotou v kramflecích předstoupil před krále a hluboce se mu poklonil:
"Děkuji ti, můj králi. Uvidíš, že dokážu to, co nikdo jiný."
Král se na něho podíval nepřátelsky. Nelíbily se mu troufalé řeči toho nicotného zlodějíčka, měl příliš smělé čelo a vtipná ústa a takoví byli pro krále nebezpeční, uměli přemýšlet a častokrát své myšlenky obraceli v činy. Kolik takových buřičů a rozvracečů už poslal pod katův meč?
Do večera byly dokonány přípravy na dlouho a vpravdě nebezpečnou cestu. Byly vlastně krátké. Pevná loď, která Honzu poveze do světa a spolu s ním dalších 11 mužů, aby ho hlídali a pomohli mu při hledání. Nedostali žádné zlato na cestu, ani peníze, jen jídlo.
Mlžné ráno pak přivítalo v přístavu stejný dav lidí, jako včerejší den na náměstí. I dnes dívky tajně stíraly slzy, ačkoliv Honza, který se svou družinou vstupoval na loď, měl smíchu plná ústa a jeho oči laškovně mrkaly na všechny hezké ženské, které stihl spatřit. Jen král chyběl. Byl zavřen ve své komnatě a oknem dalekohledem pozoroval loď, která se pomalu odpoutávala od břehů a plula vstříc neznámým krajům. Bílé plachty se napínaly ve větru a loď mizela v dálce pomalu, pomaloučku....

A zatímco Země rudého lva mizela za obzorem, rozprostíral se před Honzovými užaslými zraky nekonečný oceán.Nikdy nepředpokládal, že je tak obrovský. Znal jeho nepatrnou část, kdy si jako dítě chodíval hrát na písečné pobřeží, kde chytával ryby a učil se plavat. Teď ho během hodiny obklopovala neuvěřitelná masa vody, která nikde nezačínala a nikde nekončila a Honzovi se najednou sevřelo srdce úzkostí, když si představil, že by už nikdy nenašel cestu domů a věčně by musel se svou lodí brázdit ty stále se tvořící vlny.
Ostatní muži se zadumaného mládence nevšímali. Na lodi jim nikam utéci nemůže, tak jaképak hlídání. Spokojeně si na zádi rozložili jídlo a hlavně láhve s vínem a oddali se malé hostině. Honza je nevnímal. Seděl sám na přídi, pozoroval jak loď hladce a ladně proráží vodu a snil. Před očima měl fantastické neznámé země, představoval si, jací lidé tam asi musí žít a jestli tam mají také tak hezké holky jako u nich doma. Na diamant skoro ani nepomyslil.
Celý den plula loď bez zastávky, aniž by se v zorném poli zjevilo něco jiného než oceán.Pravda, občas se z vody vynořila hlava některé mořské ryby, která svými rozměry přiváděla Honzu v úžas, několikrát je na cestě doprovodili zvědaví delfíni, ale jinak byl oceán pustý a prázdný. Honzu to skličovalo. Neměl chuť na jídlo a když se podíval na zbytek mužů, kteří do sebe bez zábran lili víno a opile usínali přímo na palubě, byl jimi znechucen. Nic horšího už mu snad král udělat nemohl, než s ním poslat tuhle smečku opilců a vyžírků.
Noc přikvačila znenadání a Honza se ani nenamáhal sejít do podpalubí jako ti ostatní, kteří se s večerním chladem probudili a zkřehlí pospíchali do tepla kajut. Honza přes sebe přehodil houni a po chvíli usnul klidným spánkem, v němž do loď houpala ve svém náručí tak jistě jako náruč mámina.
Ráno pak bylo skoro mrazivé, což bylo znamení, že loď pluje správným směrem.Chladu pak přibývalo každým dnem a Honzovi strážci po několika dnech přestali vůbec vycházet na palubu a zalezí v kajutách jako krtci střídavě pili a spali. Honza sedával dál na přídi a pozoroval ranní mlhu, která se rozprostírala těsně nad vodní hladinou. Věděl, že pokud plují správným směrem, měli by v nejbližší době doplout k severským zemím, kde musí doplnit zásoby potravin a rozhodnout se, kam plout dále.
Když pak loď skutečně šťastně přistála u pustých břehů severských zemí, vystoupili všichni po dlouhé době na zem a se zbraněmi v rukou pomalu postupovali do vnitrozemí. Ale nikde nebylo ani človíčka. Břehy vroubily hrozivě se tyčící černé skály a teprve v dálce začínal les.
"Kde je les, bude i zvěř" rozumovali muži a tatam byla jejich malátná opilost. Měli plno chuti lovit. Honza se lovu nezúčastnil. Sám bloumal krajinou a hledal stopy po lidech. Ale jeho snaha byla marná, zde lidé zřejmě nežili.
Vrátil se tedy na loď a čekal na své kumpány.
Ti zatím bez zábran plenili les a pobíjeli všechno, co se jim dostalo na dostřel kuší. Dokonce si v zápalu lovu ani nevšimli, že jeden z nich spadl do dávno nepoužívané lapací jámy na zvěř.Teprve když se vraceli k lodi a upozornili na sebe jásavým halekáním a obtěžkáni kořistí, zjistili, že je nich o jednoho méně.Museli tedy ulovené kusy složit na palubu a znovu se vydat do lesů a hledat ztraceného druha. Našli ho nakonec - avšak pomoci už mu nebylo.Spadl do jámy, srazil si vaz. Zanechali ho jeho osudu a nenamáhali se ani jámu zasypat, aby tělo jejich druha nenašla divá zvěř.
Noc poté, co opustili severské země se strhla bouře. Sotva sjel z oblohy první blesk, udatní lovci se utíkali schovat do podpalubí. Jen Honza jako obvykle zůstal sám na přídi. Poslouchal burácení hromu a sledoval křižující se blesky, které rozsvěcovaly noční oblohu jen na vteřinu, zato téměř nepřetržitě. Bouře sebou přihnala i vichr, který rozkymácel loď jako ořechovou skořápku a Honza si poprvé uvědomil nebezpečí. Co kdyby se převrátili, co kdyby jim uragán zničil loď? Bídně by zahynuli ve zpěněných vlnách a nikdo by jim v tuto chvíli nedokázal pomoci.
Vyděšený Honza se schoval před deštěm, který mu bičoval tváře,mezi veliké svazky lan, ležící na palubě. Byl dávno promočený, ale setrvával ve své nepohodlné pozici. Chtěl mít jistotu, že kdyby se loď poškodila, bude mít čas podniknout cokoliv na záchranu. Loď však naštěstí byla pevnější, než se na první pohled zdálo. Bouře se s ranní mlhou odebrala bůhvíkam a Honza si mohl konečně oddechnout a na chvíli usnout.
Netušil, že přestrašení strážci se v kajutě dohadovali o tom, že je bláznovstvím pokračovat v té cestě do neznáma.Rokovali, jestli by bylo výhodnější Honzu zabít a s lodí pak zamířit někam, kde se dá dobře zpeněžit. Nikdo z nich se nehodlal vrátit do služeb krutého krále, nevěřili ve zdar cesty a tušili, že když se vrátí s prázdnou, ocitnou se na popravišti vedle toho prosťáčka, kterého musí hlídat. Jedinou překážkou v jejich černých úmyslech byl fakt, že se neuměli dohodnout, kdo z nich by měl Honzu o život připravit.Právě bouře jim nahrála do karet.Viděli, že vyčerpaný mládenec svlékl promočené oblečení a v suché haleně a čistých kalhotách se stočil mezi provazy a usnul. Dva z nich, kteří měli nejvíce kuráže, se nakonec odhodlali vyjít na palubu a doplížit se k Honzovi, který ve sladkém nevědomí spal.
Tu náhle se lodí rozlehlo příšerné zapraskání a loď se zadrhla. Narazila na nějakou překážku, skrytou pod vodou před jejich zraky. Všichni vykřikli a Honza se trhnutím probudil. V první chvíli nechápal, kde je a co se děje.Pak se bystře rozhlédl, ale okolní hustá mlha jako obvykle zdatně plnila svou úlohu. Nebylo vidět vůbec nic. Honza si uvědomil, že se chlad podstatně prohloubil. To už byl skutečný mráz. Všude bylo bílo, bílá mlha, bílá voda, loď se začala jako mávnutím kouzelného proutku pokrývat jinovatkou. Plachty zplihle visely dolů a tam,kde z nich ještě před několika hodinami kapala mořská voda, byly teď dlouhé rampouchy.
Nikdo nechápal, co se to děje.Všichni muži se honem běželi teple obléci a kupodivu se dostalo i na Honzu. Sotva se po několika minutách vrátili na palubu - užasli. Loď se proměnila v ledový koráb. Mlha se poznenáhlu začala protrhávat, jak do ní zasvítilo slunce. I ono vypadalo jako ledová koule, zavěšená na obloze, nehřálo, jen matně svítilo. Když byli všichni schopni prohlédnout mlhou aspoň na pár metrů, seznali, že loď ukončila nedobrovolně svou plavbu. Narazila na velkou ledovou skálu, která jí vnikla do boku a způsobila dlouho ránu.
Muži tedy zapředli rozhovor o tom, co dělat.Nikomu z nich se nechtělo loď opravovat. Všichni se pak podívali na Honzu, čekajíce, že se mládenec sám pustí do práce, ale i on zavrtěl hlavou:
"To nikdo nespraví!"
Do rokujícího hloučku jakoby udeřil blesk. Znamená to snad, že jejich cesta skončila tady na neznámém místě, tisíce mil od obydlených území? Honza jen smutně pokrčil rameny. Nevěděl, co dělat. Snad jen pokusit se prozkoumat cizí místo, zda je možné dovolat se pomoci.
Nakonec všichni souhlasili, že sejdou dolů a budou pátrat po lidech.Honza byl mrzutý, když nenašli lidi v severských zemích, kde byly ještě poněkud snesitelné podmínky k životu,těžko by je mohli hledat v místě, kde led uzavírá do své průhledné rakve vše, co se zde ocitne. Pokud však nechtěli brzy zmrznout, nemohli dělat nic jiného, než posbírat všechno oblečení, zbytky potravin a zbraně a vydat se na cestu.
Skalní masiv, který zničil jejich loď vystupoval z vody jako nestvůrná příšera. Pod průhledným nánosem ledu bylo vidět černou skálu, rozervanou a hrozivě vyhlížející. Vydali se po něm pomalu tam, kde tušili pevninu. Jejich nohy klouzaly po ledové zemi a je s obtížemi postupovali krok za krokem kupředu. Když pak prošli pásmem husté mlhy, zjevila se před jejich zraky úžasná podívaná. Jakoby za mlhou zavřeli dveře, ocitli se v sněhem pokryté rozlehlé krajině. Všechno bylo bílé, zasněžené vysokou vrstvou a pokryté ledem. Muži se rozhlíželi po neporušených pláních a poznenáhlu si začali uvědomovat, že zřejmě dojeli tam, kam se ještě žádný člověk nedostal - do Ledového království.
Honzovi se rozjasnili tváře. Nepřipustil by nikdy nahlas, že v posledních dnech přestával doufat, že propadal těžkým myšlenkám, že nikdy svou pouť neskončí a že Ledovou zemi nikdy nenajde. I teď si ještě nebyl jist, jestli je skutečně u cíle, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se nemýlí.
V duchu si přeříkával zkazku, kterou mu vyprávěla babička, když býval malý - o zemi věčného sněhu a ledu, jejíž obrovské pláně jsou neporušené lidskou stopou, kde jen vítr kvílí ve větvích mohutných stromů a kde každá sněhová vločka září jako malý diamant. A hlavně, kde nikdy nekončí den a noc je zde neznámá.
Byla to skutečnost. Dlouho, předlouho bloudili po ledové zemi a hledali byť jen náznak obydlí. Neuvědomovali si, že zde čas neplyne, že den je dlouhý jako celý rok, až jim zemdlené nohy připoměli, že je čas na odpočinek. Kde si ale mohou odpočinout v té nekonečné bílé pustině? Kde vezmou dřevo na oheň, u něhož by se ohřáli a upekli si maso, aby zahnali dotírající hlad?
Museli se vrátit ve svých vlastních stopách na pobřeží, kde jedině rozbitá loď jim mohla poskytnout vše, po čem momentálně toužili - střechu nad hlavou i dřevo na oheň. Cesta zpět byla nesmírně vysilující, byli unaveni k smrti a častokrát padali do sněhu, když už je nohy nechtěly poslouchat. A den nekončil, bílá jednolitá obloha s bílým zimním sluncem uprostřed vypadala jako vyleštěné zrcadlo.
Konečně spatřili vrcholky stěžňů lodi. Jak rádi teď za ni byli. Brzy se na palubě rozhořel životodárný oheň a na něm se opékala zvěřina. Nasyceni a zachumláni v houně, které spolu s plameny poskytovaly alespoň maličkou dávku tepla, usínali vysíleně schouleni u ohně. I Honza rychle usnul, nebyl fyzicky natolik zdatný jako jeho hlídači, on byl ještě mládencem, zatímco oni byli dospělí muži v plné síle. On byl štíhlý a jeho dlouhé jemné prsty by mohly směle patřit i dívce. Ti muži byli statní, mohutní a silní. A přeci snadněji podléhali útrapám. Život králových strážných byl zahálčivý a oni si zvykli na svůj denní příděl chleba a masa, které jim služební nosili až pod nos. Tady byli odkázáni sami na sebe a pomoc ostatních. Honza oproti tomu byl zvyklý žít z ruky do úst, když se mu nedařilo, měl hlad. Život ho však naučil nestěžovat si a brát všechno s humorem a nadsázkou, ne každý den musí nutně skončit tak, jak začal a i druhý den je naděje, že vyjde slunce a bude lépe.
Dva muži se po té vysilující cestě už ze spánku neprobudili. Zemřeli únavou a zimou. Zbylým jejich druhům nezbylo, než s proklínáním Honzy i jich samých vyhrabat ve sněhu hroby a mrtvé pohřbít.
zima dotírala víc a více. Dřeva ryche ubývalo. Stěžně, ráhna, obložení...vše mizelo v nenasytných ústech ohně, který bylo nutno živit tak dlouho, než přijdou na to, co dál. Honza spolu se dvěma muži pak denně vycházel na další obhlídky okolí a přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Že dlouho kruté zimě vzdorovat nevydrží mu bylo jasné. Ale nepřestával doufat, zatímco ostatní už naději ztratili. Teď jim Honza nestál ani za to, aby ho zabili. Věděli, že by mu vlastně prokázali dobrodiní, kdyby ukončili jeho trápení.
Bůhví, kolik času už uplynulo od doby, kdy ztroskotali u břehů Ledové zamě. Jídla jim ubývalo vůčihledně, stejně jako dřeva.
Jednoho dne se zvedla sněhová bouře. Nikdy nic takového nezažili. Vichřice hnala předsebou záplavu sněhu a nemilosrdně pohřbívala všechno, co jí přišlo do cesty. Polorozpadlá loď na břehu jí nedokázala ani v nejmenším vzdorovat. Na Honzu i jeho druhy se snesl sněhový příkrov, který uhasil oheň a je samotné zasypal obrovským množstvím sněhu. Snad měl Honza štěstí v neštěstí, že se na něho nedostalo tolik bílé nadílky jako na ostatní. Když si vytřel sníh z očí a vytřásl ho z vlasů, naskytlo se mu nevšední divadlo. Bílou plání letěly saně, tažené párem sobů. Sobi byli bílí a jejich paroží zářilo jako stříbrem polité. Měli stříbrné otěže a jejich konce se sbíhali v rukou té nejkrásnější ženy, jakou kdy Honza mohl spatřit. Ihned jí poznal. Byla to sama Ledová královna, překrásná žena, která stála ve svých saních a jistou rukou řídila své spřežení. Vlasy jako černí havrani za ní vlály a ona sama byla zpola zahalena v bílé kožišině, která jí ale odhalovala štíhlý krk a ramena. Její tvář byla nehybná, neusmívala se, nemračila, byla netečná jako ten sníh a led, který jí obklopoval. Jen černé oči jako dva uhlíky zářily jí z obličeje a Honza cítil i na tu dálku, jak se mu její pohled zabodl až do samého srdce.
Sobi zabrzdlili ve skoku a saně se zastavili na kraji břehu. Zblízka byla ještě krásnější. Její tvář byla sladce růžová a jakoby ojíněna chladem. Černé oči se blýskaly a rudá linie úst se ani nehnula, když Ledová královna promluvila:
"Co tu děláš, člověče? Kdo jsi a jak ses sem dostal?"
Honza si uvědomil, že mu zuby tak drkotají zimou, že není schopen jí odpovědět a v duchu jí prosil za odpuštění. Snad ho slyšela i přes hučení vzdalující se vichřice, snad uměla číst v lidských duších:
"Nemám ti co odpouštět....zatím."
Honza nechápal její slova. A pak mu na mysli vytanul Ledový diamant, účel a cíl jeho cesty a zachvěl se. Co když o tom Ledová královna ví?
"Ano vím to..."potvrdila královna bezhlesně jeho obavy.
"Nemohu ti diamant dát, musím ho střežit, jinak zemřu jako každý obyčejný smrtelník.A Ledové království by ztratilo svou královnu..."
Honza zapoměl na zimu, zapoměl na sníh a led, zapoměl na všechny zbylé stážce, kteří nejspíš právě zemřeli, zasypáni v lodi. Přál si jen jedno, dívat se neustále do nádherných očí Ledové královny a nechat jí, aby dopředu znala každé jeho přání.
Ledová královna k němu natáhla štíhlou paži, ozdobenou kožešinovou rukavičkou:
"Pojď se mnou, chceš- li."
Honza se ocitl v saních, ani nevěděl jak. A sobi se bez pobízení zase rozběhli pustinou a saně nejely po zemi, letěly vzduchem a přitom tak jistě, jako by je tíže zemská držela svými spáry.
Než se nadál, vynořil se před nimi Ledový palác. Zářil jako nejčistší křišťál, blyštěl se v zimním slunci tisícem barev a z jeho jasu až oči přecházely. Královna vystoupila a mávnutím ruky saně zmizely, jen oba sobi zůstali stát před palácem. Honza šel za královnou jako ve snách a hlavu měl úplně vymetenou. Vnímal jen její nadpozemskou krásu a toužil po tom, aby se na ní mohl dívat navěky.
V paláci spolu prošli nespočtem sálů a Ledová královna tu odhodila kožešinový plášť, tu rukavičky. V největším ze sálů stál její trůn a uprostřed stolek, na němž odpočívala koruna a v ní zasazen.....diamant.Byl velký jako vejce, oválný a nebesky průzračný. Královna si korunu beze spěchu nasadila na hlavu a diamant zazářil Honzovi přímo do očí. Ale jemu to bylo jedno. Nezajímal ho diamant, který ho lákal svou září. Více mu učarovaly černé oči té, která diamant vlastnila. Zapoměl na krále, jemuž drahocenost slíbil, myslel jen na Ledovou královnu.
A najednou promluvila svým nezvučným hlasem:
"Jsi upřímný člověk a nemyslíš na zisk a slávu.Pokud chceš, zůstaň v mém paláci, nic ti tu nebude chybět..."
Honza jako ve snách přikývl.Jeho touha se splnila.

Kolik času uplynulo od doby, kdy poprvé překročil práh Ledového paláce?Honza byl smrtelníkem a léta strávená po boku své milované královny ho poznamenala. Už dávno nebyl hubeným mládencem, byl z něho muž a jeho urostlá postava by mohla směle konkurovat mrtvým strážným, kteří spali svůj věčný sen v ledovém hrobě lodi. Jen nepoddajné vlasy a čtverácké oči mu zůstaly. Královna pak se nezměnila ani v nejmenším deatilu. Stále stejně krásná, stejně chladná.
Honza by si býval přál, aby se na něho usmála, byl si jist, že ho má ráda a že by mu jeho přání snad i vyplnila, kdyby to bylo v jejích silách. Už nějakou dobu by od své mrazivé lásky odloučen, její sobí spřežení jí vozilo po bílých pláních a ona odtud zasypávala celý svět sněhem. I v Zemi rudého lva teď jistě je zima. Honza si představil zasněžené náměstí, kde se trhovci choulili do kazajek a vlňáků, prodávajíce své zboží a nad boudami se vznáší vůně svařeného vína a medovníků, děti se pletou pod nohama a o závod se koulují...Honzovi se zastesklo po lidech. A ten stesk byl silnější a silnější, tím více, čím déle byla jeho milovaná královna pryč. Jenže, jak se má vrátit k lidem? Nemá loď. A navíc...musel by mít také diamant. Jinak ho čeká smrt.
Honza chodil každý den okolo opuštěné koruny Ledové královny a den ode dne víc byl puzen vztáhnout ruku a diamant vzít. Až jednou neodolal.
Vyloupl diamant z jeho zlatého lože tak jistě, jako by nikdy nedělala nic jiného. Avšak..ouha...diamant se mu v dlani rozezvučel vysokým čistým tónem, jakoby volal o pomoc.
Honza se vyděsil. Teď se jeho milovaná vrátí a sezná, že se jí pokusil diamant ukrást. Vyžene ho z paláce, kde mu opravdu nic nechybělo a on zbaven její ochranné ruky, zmrzne v závějích. Má ho vrátit? Nedokáže jí lhát, když se ho zeptá, co se stalo. A nebo se ani nezeptá, jistě už to dávno ví.
Honza najednou zatoužil být daleko odsud, tam, kam její moc nesahá, chtěl být zpět doma.
Zmizel Ledový palác, zmizely bílé pláně a ledové hory, zmizela nekonečná bílá obloha.
Honza stál na náměstí svého města, okolo něho prodily davy lidí, které nepoznával a oni nepoznávali jeho. Ale byl doma a diamant držel dosud pevně v rukách.
Trvalo mu dlouho, než se vzpamatoval. Když se rozhlédl, seznal že náměstí se změnilo. Zmizela šibenice, zmizel popravčí špalek. Místo nich tu byla kašna s chladnou vodou.
Král se zbláznil, napadalo ho.
Náměstím proběhla vlna jásotu. Honza nechápal, proč lidé najednou nadšeně mávají a hází čepicemi do vzduchu. Až pohlédl k paláci a spatřil vznešený průvod. Vpředu na koni jela dáma a po jejím boku dvě sličné panny. Za nimi pak klusal na koních průvod dvořanstva.
"Ať žije královna.." skandoval dav rozjařeně.
KRÁLOVNA???
V Honzovi se zastavilo srdce. Kde je král?
I zeptal se nejbližšího člověka vedle sebe:
"A Kde je král?"
"Holenku, odkud jsi k nám spadl? To už je pěkná řádka let, co ten starý zloduch vypustil duši a nám vládne královna, ta čistá a laskavá paní!"
Honza zůstal jako opařený. Tak všechno, co podnikl pro ten hloupý kousek kamene, který stále odpočívá v jeho dlani a pro něj zahynulo tolik lidí..... Všechno zbytečně a marně. Král je mrtvý.
A Honza? Splnil úkol a slib, který mu dal a zachránil si tím život. Jenže k čemu? Nikdo z lidí okolo něho ho neznal. Nikdo se k němu nehlásil. Je nepotřebný.
A co jeho královna? Honza se probral z těžkého snu. Ledová královna....proboha. Vždyť ona zemře, když jí diamant nevrátí.Honza by nejraději plakal bezmocí, když si vzpoměl na to, že i kvůlu němu umírali lidé a že kvůli němu Ledová říše ztratí svou velitelku.
Když se dostal pomocí diamantu sem, měl by se dostat také zpět. Přál si, toužebně přál, aby byl zpět u té, kterou miloval a kterou pravděpodobně připravil svou lehkomyslností o život.
A zase...zmizelo náměstí, město i země.
Okolo něho se rozprostíraly důvěrně známé ledové pláně.A hele...sobi.Stojí tu u saní a netečně se koukají na Honzu. Jenže Honzu sobi nezajímali. On se rozběhl jako šílený, co mu nohy dovolily k té, která ležela na sněhové podušce a pro níž svět přestal existovat.
Ledová královna, nekrásnější bytost, kterou mohl poznat, byla mrtva.
Nepomohl diamant, který jí Honza vtiskl do chladných dlaní a nespočetněkrát si přál, aby otevřela své černé pronikavé oči....
Honza jí v zoufalství zvedl ze sněhu a přitiskl si jí do náručí. Volal jí těmi nejněžnějšími jmény, ale její hlas se neozval. Až se mu očí vyřinuly dvě velké slzy a ty spolu s jeho polibkem dopadly na královniny bílé rty.
V tu chvíli se stal zázrak. Honza ucítil, jak se její tělo zachvělo a on uslyšel, jak jí bije srdce. Bílá tvář znovu dostávala růžovou barvu a nádherné rty zčervenaly. Ledová královna otevřela oči a podívala se na Honzu. Natáhla k němu ruku a z dlaní jí do sněhu vypadl Ledový diamant.
"Miluji tě" zašeptala a Honza užasl.Ona mluví!!!
Ledová královna spolu s navráceným životem a lidským polibkem s horkými slzami získala lidský cit.
Spolu ruku v ruce pak opustili Ledové království, sobi je přenesli přes oceán k lidem.

A diamant? Zůstal zapadlý ve sněhu a Ledové království ztratilo svou královnu.
Snad jednou, po staletích, zabloudí do těch zapadlých končin člověk, který diamant najde.Snad mu přinese štěstí..........

Kam dál