Červenec 2011

Ďáblovo stádo

12. července 2011 v 16:50 | Magdalena

V nekonečné pusté krajině, kde už dávno nerostlo nic než chumáče zežloutlé trávy a trnitá křoviska, kde se sem tam ukázal strom a kam oko dohlédlo byly poházeny obrovské, větrem a deštěm ohlazené balvany,projížděl na koni muž, který před sebou hnal stádo vyhublých krav. Hledal pastviny, kde by mohl svůj dobytek nakrmit, ale bezútěšná krajina, nabízející jen prach a kamení,v něm vyvolávala smutek.Krávy už dávno ztratily mléko, byly hladové a žíznivé, z tlam jim odkapávaly provazce slin, supěly námahou a jejich zrak bloudil kdesi za obzorem, jakoby se i ony snažily zahlédnout zelenou trávu, kde by ukojily svůj hlad. Kůň v porovnání s kravami na tom byl ještě dobře, i když i on pociťoval palčivou žízeň a nadto měl hřbet sedřený od sedla, v němž se unaveně klátil jeho pán.
Muž měl na sobě vyrudlou halenu a jezdecké kalhoty, vysoké boty s ostruhami a široký klobouk. Pod ním skrýval osmahlou tvář, pronikavě modré oči a slámově zbarvené dlouhé vlasy. Na zádech se mu pohupovalo odřené banjo, na které si z dlouhé chvíle hrával písně. Vytrvale hnal stádo krajinou, popojížděl hned dopředu a hned do stran, jestli někde neuzří vodu a kousek zeleně, než mu jeho skrovný majetek popadá hlady a žízní. Ale kraj byl pustý a vyprahlý, dlouhá, sluncem spálená rovina se táhal donekonečna a daleko na obzoru se vypínaly vysoké hory, jakoby vytvářely hranici mezi nebem a zemí.
Den se schyloval k večeru a stádo šlo stále pomaleji.A když se rudý kotouč skutálel za hory, krávy se samy od sebe zastavily a polehaly na ztvrdlou zem.Muž věděl, že zítra se už některé z nich nedokážou postavit na nohy a bude je zde muset zanechat jejich osudu. I on sám sesedlal z koně a pustil ho, aby si mezi trním a křovisky našel alespoň něco stravitelného. Posadil se na zem a opřel se zády o mohutný balvan. V kapse nahmatal okoralý kousek chleba, odlomil z něho sousto a jal se ho pomalu žvýkat, aby se nějak zaměstnal a vypudil z hlavy neodbytné myšlenky na budoucnost. Jenže čím více se snažil myslet na něco hezkého, tím více ho ty černé myšlenky ovládaly a stravovaly jako žhavý oheň.
Když pak na okolí padla tma, zachumlal se do deky, kterou sejmul ze hřbetu koně a snažil se usnout.
"Jestli zítra nenajdeme pastviny a vodu, celé moje stádo přijde vniveč a co si pak počnu v tomhle bohem zapomenutém koutu země.Jako kdyby mi sám ďábel kladl do cesty takové překážky. Kdyby mi raději ukázal cestu..."
"Volal jsi mne, Martine..?" ozvalo se do tmy.
Martin se okamžitě vymršit na nohy a upřel zrak do černoty před sebou.Někdo před ním škrtl sirkou a Martin spatřil tvář neznámého člověka.Měl špičatou bradku a jiskřivé černé oči a tvářil se docela přátelsky.
"Kdo jsi a jak to, že mě znáš?" zeptal se Martin užasle.
Záhadný muž vystrčil v úsměvu špičaté zuby:
"Ten, koho sis přál..."
Martinovi to došlo ihned:
"Ty jsi ďábel?"
"K tvým službám" uklonil se muž pobaveně.
"Vím, co chceš - tvůj dobytek hyne hlady a žízní....mohu tě zavést na místo, kde seženeš vše, co potřebuješ..."
Martin se rozpačitě poškrábal ve vlasech:
"Ale to nebude zadarmo, viď?Co za to budeš chtít - mou duši?"
Čert se zase jen tak pousmál:
"Ale prosím tě, co s duší...když posloužím já tobě, můžeš na oplátku posloužit ty mě."
Martin vůbec nechápal, kam tím ďábel míří. Odjakživa slýchal, že se různí lidé upsali čertu a ten si pak odnesl jejich duši do pekla.Že by tomu ve skutečnosti bylo jinak?
"Tak dobře, co budeš chtít za to, když mě odvedeš na pastviny a najdeš vodu?"
Čert ukázal jazyk:
"Co budu chtít? Maličkost.Podělíš se se mnou o své štěstí..."
Martin se zamyslel.Štěstí? Pro něho je štěstím, když má zdravé ruce a může si vydělávat na skrovné živobytí.Připadalo mu to jako nesmysl.A tak napřáhl k čertovi svou ruku:
"Plácneme si na to?"
Ďábel sevřel svým pazourem jeho mozolnatou dlaň a Martin ucítil, jak ho ten stisk pálí, jakoby měl čert v ruce oheň. A vzápětí dostal radu:
"Ráno, až vyjde slunce na oblohu, spatříš jestřába,jak krouží vysoko nad zemí. Dej se tím směrem a najdeš to, co hledáš. Až pak přijde pravý čas, já se o svou odměnu přihlásím..."
Pak se zachechtal a zmizel.
Martin nemohl do rána skoro usnout. Neustále si v hlavě opakoval čertova slova a přemýšlel, jestli se vyplní.
Když ráno ukázalo slunce svou zlatou tvář, vyskočil Martin bystře na koně, který ovšem nebyl zdaleka ve stejné náladě jako jeho pán. Marně ho Martin pobízel do klusu, kůň se bez zájmu ploužil pomalu vpřed a Martin si co chvíli clonil oči a díval se k obloze, zda spatří jestřába. A pak ho spatřil. Třepotal se vysoko a Martin radostí zavýskl. V dálce se táhl pruh zeleně.
Pak sehnal své stádo a byl překvapen, že se všechny krávy zvedly a nechaly se vést. Cesta jim trvala snad hodinu, snad dvě. Čím více se ale šťavnaté pastviny přibližovaly, tím víc bylo Martinovi jasné, že ho ďábel neobelhal. Neúrodnou zem brzy vystřídal stinný háj a kam oko dohlédlo, zelenala se vysoká tráva, která jakoby vyzývala znavené krávy,aby jí spásly. Prostředkem pastvin se pak vinul průzračně čistý potok a Martin si oddechl.Nechal svůj dobytek,aby si sám hledal nejchutnější sousta, pustil koně a radostně poklekl k vodě, aby se dosyta napil.
Několik dní mu trvalo, než ten překrásný kout obešel. Na druhé straně objevil osadu, kde žili farmáři. Přijali ho mezi sebe a Martin si brzy začal budovat pevný srub, v němž bude žít. Stěny byly z kmenů borovic, spáry vymazal červenou hlínou, střechu pokryl rákosovými došky.
Jeho krávy už dávno nebyly ony vyhublé trosky, naopak byly kulaté a srst měly leskou a hustou. Dávaly dostatek mléka, aby ho Martin mohl směnit za chleba,fazole a slaninu.
Žilo se mu mezi farmáři dobře. Chodíval po večerech mezi ně, poslouchal jejich vyprávění a sám častokrát přispěl svými historkami do všeobecného veselí. Když ho ostatní požádali, brával do rukou své banjo a hrál a zpíval všem pro potěšení. Někdy se farmáři přidávali při zvucích známých tónů, někdy zněl jen jeho hlas. Velmi často ale slýchával z kouta, kde sedávaly dívky, jasný hlas copaté Madelin, která doslova hltala jeho písničky. Martin po ní občas otáčel zrak a ona se stydlivě schovávala za lem sukně a její oči se přitom smály.
Martinovi dlouho trvalo, než našel odvahu s ní promluvit, než jí v tancovačce pozval do kola a než její drobná ručka spočinula v jeho. A pak jednoho dne vyslovil osudnou větu
"Našel jsem v tobě své štěstí."
Tu noc ďábel přišel. Najednou stál uprostřed srubu a Martin, který u stolu při světle petrolejky sparavoval rozedrané kalhoty, překvapeně vzhlédl.
"Přišel čas splatit svůj dluh, Martine!" řekl mu.
Martin přikývl:
"A co bys tedy chtěl?"
Ďábel si zamnul bradu:
"Podělíš se se mnou o své štěstí?"
Martin netušil, kam čert svou řečí míří a kývl:
"Ano, tak zněla naše dohoda..."
"Dej mi Madelin!!" odpověděl čert a v Martinovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Ihned mu došla lstivost čertova plánu...Proč by toužil po Martinově duši, která mu stejně dříve či později spadne do klína, když může mít ještě jednu.A to duši čistou, nezkaženou...
Martin se dal do vyjednávání, prosil čerta, aby si vybral cokoliv jiného, ale ten byl neústupný.Nakonec, když už Martin nevěděl kudy kam, čert se ušklíbl:
"Když ti na ní tolik záleží..dobrá.Vsadíme se spolu.Oba zítra ráno vyrazíme na koni podél řeky, každý z jedné strany k místu, kde bude Madelin stát.Kdo u ní bude dříve, toho bude. A ty, pokud prohraješ, budeš až do soudného dne hnát moje stádo za potravou!"
Čert zmizel a ztrápený Martin vyšel před srub, aby se nadechl čerstvého vzduchu a vymyslel, co bude dělat.
Osada dávno spala, jen tu a tam zadupal v ohradě kůň. A přeci měla Martin pocit, že neustále slyší dusot kopyt a funění dobytka, práskání biče a ječivé halekání honců.A ten zvuk, který měl znít pouze v Martinově hlavě se přibližoval, sílil a burácel.....Martin se rozhlédl, jestli snad nespatří zbloudilé stádo se svými honáky, které podobně jako on přešlo přes písečný pás, ale nikde ani noha. Až pak, když zvedl oči k obloze, zůstal stát jako přimrazen v nevýslovné hrůze.
Nekonečnou, hvězdnatou oblohou se k němu hnalo stádo krav.Nadpozemsky velké kusy dobytka se valily nebem jako šiky strašlivého vojska, Martin spatřil jejich dlouhé rohy, jakoby ukované z ocele, krví podlité oči, které na něho poulili v němé zuřivosti, na bocích jim svítily žhavým železem vypálené cejchy a oblohou se neslo dunění jejich kopyt. Za nimi se na statných černých koních znali k smrti znavení honáci, práskali bičem nad hlavou a jejich pískání a jekot se nesl daleko po nebi i po zemi.Martin celé neskutečné a strašidelné divadlo sledoval se zatajeným dechem. Všiml si dobře ztrhaných rysů v obličejích mužů, viděl, jak jsou stejně jako dobytek zbroceni potem, jejich mrtvolně sinalá pleť zářila a když projížděli Martinovi nad hlavou, upřeli na něho svůj kalný zrak. Martin se zachvěl,když jeden z nich zastavil a parvil dunivým hlasem:
"Dej pozor, člověče, uvaruj se před peklem a před hříchem, který by tě nahnal ďáblovi do náruče. Podívej se na nás a věz, že my se tady tou nekonečnou oblohou štveme za ďáblovým stádem věky věků a pykáme tak za všechno, co jsme za živa zmarnili...."
Martin nebyl schopen slova. Když děsuplné přízraky zmizely kdesi za obzorem a všechno zase utichlo, rozhlédl se a seznal, že osada dál pokojně odpočívá ve svých snech a že jen on sám byl svědkem příšerné podívané, která mu vzala dech. Jakoby mu to setkání ale vlilo do žil novou krev. Martin začal vymýšlet, jak čerta ráno přelstí. A pak ho napadla přesně s ranním rozbřeskem spásná myšlenka.
Když se pak zlatý sluneční kotouč ukázal nad doškovými střechami farmářské osady, Martin už měl osedlaného koně a právě se vyhoupnul do sedla, přijel ďábel na statném, jako uhel černém koni. Martinovi bylo na první pohled jasné, že jeho kůň se tomu čertovu nedokáže vyrovnat a že musí závod nutně prohrát. I čert si byl zřejmě vědom, jak moc se oba koně od sebe odlišují, jako kdyby chtěl orel a vrabec závodit v rychlosti letu. Martin bezpečně poznal v pekelném vraníkovi jednoho z těch, jenž se mu v noci přehnali nad hlavou. Kdepak asi jsou teď nešťastní honci, odpykávající si svoje hříchy?
"Madelin pracuje na poli u řeky" řekl čert samolibě Martinovi a ten přikývl.
Když se oba na koních přiblížili k nicnetušící dívce, zvedla Madelin hlavu a užasle sedovala, jak se Martin i neznámý černý muž otáčejí s koněm každý na jednu stranu a pečlivě vyměřují jakousi trasu.Pak se připravili a na daný povel vyrazili směrem k Madelin. Ďábel ihned získal náskok, měl lepšího koně a Martin se začal obávat, jestli jeho plán vyjde. Pobízel hnědáka do cvalu Když byli oba už jen několik délek od dívky, vykřikl Martin:
"Madelin, lásko moje, poběž ke mě....!"
A Madelin pochopila, o co se tu hraje. Rozběhla se jako šipka k Martinovi, až jí dlouhé copy vlály. Čert zařval zlostí, stiskl svému koni slabiny a rozehnal se zuřivě za prchající dívkou. Ve chvíli, kdy jí už už doháněl, natáhla Madelin ruku a Martin, blížící se k ní z druhé strany, sevřel její prsty.
Pak se zablesklo a čert byl ten tam. Prohrál svou sázku. Zbylo po něm ve vzduchu jen trocha kouře.
"Málem jsem tě prohrál..." vydechl Martin a setřel si pot z čela. Madelin se na něho podívala polo přísně a polo láskyplně a Martin jí vysadil před sebe na koně a spolu se ubírali zpátky do osady.

Inu -podej čertu prst, bude chtít celou ruku...

Princezna Moře

12. července 2011 v 16:48 | Magdalena


Na břehu rozlehlého moře stála rybářská chatrč. Nebyla nijak velká, také proč, když jediným obyvatelem byl mladý, pohledný rybář. Byl štíhlý, tmavovlasý, měl krásné modré oči, které konkurovaly barvě oceánu. Každé ráno vyjížděl se svou bárkou na moře a lovíval do sítí ryby, které pak prodával na trhu zákazníkům. Lidé ho měli rádi, jelikož jeho zboží bylo vždy čerstvé a kvalitní a kdykoliv hospodyně zatoužily po tresce či úhoři, mohly se spolehnout, že jim mladý rybář žádané ryby dodá. V poledne, když prodal všechno, co měl,nakoupil si za utržené měďáky u kupce chleba a zásoby domů a odebral se ke své chatrči, kde pak trávil celý zbytek dne. Sedával před svým palácem, jak v legraci říkal nuznému obydlí a spravoval sítě. Občas se zadíval do dáli, tam kde se obloha vpíjela do moře a pozoroval hru světel, jak se slunce klonilo k západu a barvilo oceán do ruda, někdy mělo moře barvu růžovou a někdy oranžovou, podle toho, s jakou šlo slunce spát.Milan, tak se mladý rybář jmenoval, dokázal podle barvy zapadajícího slunce uhodnout, jaké počasí bude druhý den a podle toho plánoval, jestli vyjede lovit nebo ne.
Někdy byl jeho jednotvárný den zpestřen příjezdem lodi, která nenašla cestu do nedalekého přístavu, někdy moře vyplavilo na břeh zbytky vraků a trosek ze ztroskotaných korábů, které se kdesi v dálce na moři potopily.Ale vcelku jeho dny plynuly stejně a nezajímavě, jeden se podobal druhému a Milan občas toužil po změně, po něčem, co by jeho životu dalo smysl. Stejně jako spousta mladých mužů v jeho věku i on toužil po lásce, chtěl mít vedle sebe dívku, kterou by mohl milovat a která by milovala jeho a které by nevadilo, že je jen pouhým rybářem, že nemá zámek ze zlata, ale roztrhanou chajdu, do které mu prší a v truhle místo pokladů jen sbírku myší. Jenže dívky, které on potkával, nechtěly žít na břehu moře, kde se nic neděje, nechtěly snídat bídu s nouzí a k obědu vařit ryby na tisíc způsobů, po večerech spravovat potrhané sítě a haleny, nasáklé rybinou a doufat, že jednou bude lépe.
Milan neměl ani tušení, že při své práci má diváka, která bedlivě pozoroval jeho každodenní snažení na moři i na pevnině.
V moři žila dívka.Skryta pod hladinou před lidskými zraky, vyplouvala za soumraku i za úsvitu a dívala se, jak se mladý rybář ráno potýká se člunem, když ho spouští na moře, jak do svých sítí chytá nepozorné ryby, jak po večerech sedává před chatrčí a oči se mu únavou zavírají, takže nevidí, jak se moře zvláštně vlní a jak ho pozorují zelené oči, tak podobné jeho rybím obětem.
Byla to princezna Moře.Její palácem byly rudé korály, které pokrývaly obrovská podmořská skaliska, zdobená ježovkami a hvězdicemi, jejími strážci byli mečouni a žraloci, místo dvařanů jí společnost dělaly nejroztodivnější ryby, krabi a chobotnice.Ona sama byla k nerozeznání od člověka, jen vodově bledá pleť a zelené oči jí malinko odlišovaly.Měla nádherně dlouhé, husté tmavé vlasy, které jí halily jako šaty až ke kotníkům a když plula mořem s houfem svých šupinatých přátel,rozprostíraly se okolo ní jako závoj.
Za hlubokých nocí, kdy měsíc jasně ozařoval mořskou hladinu, odvažovala se vystoupit z vody a tu se její štíhlé tělo pokrývalo šatem ze stříbřité pěny a vln.Procházela se pak po hladině tak jistě, jako lidé chodili po zemi.Nikdy se ale neodvážila vstoupit na břeh, věděla, že pak už by se nesměla vrátit do svého vodního království a zůstala by navěky uvězněná na souši.

Jednoho rána bylo nebe zakaboněné, mračna visela nízko nad rozlehlým oceánem a hrozila, že spustí svá stavidla a zahrnou zemi nekonečnými přívaly deště. Milan se dlouho rozmýšlel, jestli má podniknout nejistou plavbu, ale byl si vědom slibu, který dal předešlého dne svým zákaznicím o tom, že jim dodá další příděl čerstvých ryb. Chtě nechtě musel nakonec vyplout, ale neustále sledoval oblohu nad sebou, aby stihl včas otočit svůj člun a dosáhnout bezpečných břehů dříve, než se spustí liják, v těchto končinách nezřídka doprovázený silnými větry a bouřemi.Když byl na správném místě, kde měl jistotu bohatého úlovku, rozhodil své sítě a pomalu je postupně vytahoval zpět do člunu. Moře ani dnes nezklamalo a člun brzy pojmul nepřeberné množství tresek, jeseterů, sleďů , jakožto i drobných sardinek a krabů. Milan byl spokojen, vypadalo to, že se bude moci brzy vrátit a spěchat pak na tržiště, aby potěšil hospodyně.
Právě, když sbalil své sítě a otočil člun k pobřeží, zablesklo se nad oceánem a dunivý hrom roztřásl oblohu, která vzápětí na to rozevřela své dlaně a vypustila z nich lijavec. Milan byl v mžiku promočen do poslední nitky, z čehož si zase tak těžkou hlavu nedělal. Když se mu ale do zad opřel čerstvý vítr, Milan pochopil, že začíná jít do tuhého a že bude muset tentokrát vynaložit veškerý svůj um, aby se zdráv dostal ke břehu.Než stačil domyslet, co všechno musí udělat, aby bezpečně člun vedl vzedmutými vlnami, moře se rozeřvalo silou vichřice, bičováno nepřetržitým deštěm, obrovské vlny se postavily Milanovi do cesty a když se se svým člunem ocitl na nejvyšší špičce hrozivé masy vody, pochopil, že je vše ztraceno.Člun se rozlomil vedví a Milan se propadl do hlubin oceánu. Pokoušel se chvíli plavat, ale víry, tvořící se okolo něho, ho strhávaly zpět do své náruče a nedovolovaly mu se jim vytrhnout a zachránit si tak život.Milan zoufale bojoval, ale nebyl rybou a nemohl žít bez vzduchu a toho se mu v plicích už nedostávalo. Ucítil, jak mu rozbouřená krev tepe ve spáncích a vzápětí ztratil vědomí. Moře, jakoby se zaradovalo, že se ním ten nepatrný človíček přestal prát, konejšivě ho přijalo do své náruče a pomalu ho ukládalo k věčnému spánku na písčitém dně.
Kde se vzala, tu se vzala, mihla se vodou princezna Moře a její dlouhé vlasy za ní pluly jako drahocenný šál. Když se spustila bouře, sledovala zápas mladého rybáře s vodním živlem a když se jeho člun potopil a on zmizel pod hladinou, jako šipka se hnala k místu, kde měl brzy spočinout. Milanovo bezvědomé tělo se dotklo dna a zůstalo tiše a pokojně ležet.Princezna připlula až těsně k němu, bez rozmýšlení ho obejmula v pase a vymrštila se vzhůru k hladině. Plula rychle, nevšímala si poplašených ryb, které před ní prchaly na všechny strany a teprve, když se před ní hladina oceánu rozestoupila a ona se s bezduchým rybářem v náruči ocitla jen několik málo kroků od břehu, kde stála Milanova chatrč, odložila svoje břímě na písečné pobřeží a posadila se vedle něho do vody.
Milanovi dlouho trvalo, než přišel k sobě. Když mu vědomí řeklo, že může zase dýchat, natáhl do sebe ten lahodný, solí prosycený vzduch, až se z toho rozkašlal a ještě drahnou chvíli poté ze sebe dávil vodu.Teprve, když se uklidnil a vzpamatoval se natolik, že byl schopen vstát, užasl, když před sebou uviděl ve vodě sedět tu nejkrásnější dívku, jakou snad mohl vídat jen ve svých snech. A když se kolem sebe rozhlédl, užasl podruhé, když si uvědomil, že místo toho, aby jeho tělo teď na mořském dně okusovaly dravé ryby, je živý a zdravý před svým domovem a ta nádherná bytost ho zřejmě zachránila od jisté smrti.
"Kdo jsi?" zeptal se jí chraplavě, jak se jeho hrdlo ještě vypořádávalo s účinkem mořské vody.
"Jsem princezna Moře" odvětila dívka prostě a na tváři se jí mihl jemný úsměv.
"Jsi krásná...a šlechetná, zachránila jsi mne před smrtí. Jak ti mohu poděkovat?"řekl Milan.
Princezna jen potřásla hlavou:
"Nemusíš mi za nic děkovat, udělala jsem to proto, že jsem sama chtěla."
Jako by svými slovy vyslovila nějakou kletbu.Oceán se znovu příšerně vzedmul a pak se jeho vody rozestoupily.Na hladinu vyplul obrovitý stříbřitě lesklý mořský had a mířil velkou rychlostí rovnou k nim. Milan poděšeně vykřikl, nikdy nic podobného nespatřil a ani netušil, že nekonečný oceán ukrývá takovou obludu, která byla větší než největší koráby, které kolem pluly a ze které šel strach. Princezna Moře leknutím doslova zkameněla. Nestvůra zasyčela a z rozevřené tlamy jí vytryskl proud vody, který obklopil princeznu jako by jí spoutával a pak se ona i had propadli zpět do říše vodního království. Milan byl jako přimrazený, nechápal zhola nic. Na několik okamžiků měl pocit,že se mu to všechno jen zdálo. Pak se jeho bosé nohy cosi dotklo. Milan se sehnul a vylovil z vody malou mořskou sasanku, kterou měla princezna ve vlasech. Držel jí v dlaních a přemýšlel, co má dělat. Má se vrhnout zpět do hlubin oceánu? Dokáže vůbec jako pouhý smrtelník proniknout do vodní říše, o níž jen slýchával vyprávět fantastické pohádky? A co udělá had s princeznou? Zahubí jí?
Mučivé otázky, na něž neznal odpověď mu zběsile kolovaly v hlavě. Pochopil, že tím, že ho princezna zachránila, sama sebe uvrhla do hrozivého nebezpečí a že je na Milanovi, aby v sobě zburcoval veškeré síly a oplatil jí stejnou mincí a pokusil se jí vyrvat ze zajetí té příšery. Jenže jak to udělat? Pod vodou dýchat nadokáže a půjde tak vstříc jisté smrti. V zoufalství si vzpomněl na starce, kteří sedávali na tržišti nedaleko kašny a vyprávěli malým dětem pověsti a pohádky. Snad oni budou znát odpověď na jeho otázku.
Vydal se tedy na tržiště. Bělovlasí starci seděli na témže místě jako v jiné dny a když k nim Milan došel, tázavě se na něho podívali.
"Co víte o mořském hadovi?" zeptal se jich rovnou.
Rozhlédli se po sobě, jakoby se odhodlávali promluvit, až to jeden z nich udělal:
"Mořský had prý skutečně existuje. Hlídá ty největší hlubiny oceánu a občas ho námořníci na svých plavbách zahlédli, jak brázdí vlny oceánu.Říká se o něm, že hlídá v moři poklady a také jsem slýchával, že hlídá mořskou princeznu.Ale kdoví, co je na tom pravdy..."
Milan byl dychtivý dalšího povídání:
"A je možné toho hada nějak zabít? A může se člověk dostat pod hladinu a neutopit se?"
Starci se na něho podívali překvapeně.Nechápali,kam mladý rybář svými podivnými otázkami míří.
"Nevím, jak bys mohl dýchat pod vodou, ale slýchával jsem kdysi dávno, že had nesnáší slunce, proto vyplouvá na moře jen, když je zamračená obloha.A proč to všechno vlastně potřebuješ vědět, chlapče?"
Milan jen cosi neurčitého zabručel. Sám nevěděl, jak by jim události posledních hodin vysvětlil, když jim sám nerozumněl. Vracel se nevesele zpět ke svému domovu.Jak se má dostat na dno oceánu a neutopit se přitom? Jak přinutit hada, aby princeznu vydal? Jak dostat sluneční paprsky do hlubin oceánu, kde vládne tma? Něco Milanovi našeptávalo, že jen marní čas, že princeznu nezachrání, že je to nemožné. Ale když si představil její zelené oči, které se na něho tak laskavě dívaly, když si připomenul její úsměv, zvíhala se v něm vlna kuráže pokusit se o nemožné.
Kroky ho přivedly na pobřeží a on bezmyšlenkovitě zajel rukou do kapsy a nahmatal mořskou sasanku, jedinou památku na krásnou princeznu Moře.Vytáhl jí z kapsy a zadíval se na ni.Vtom ho zarazilo zvláštní šumění moře, takové ještě v životě neslyšel.Vzhlédl a jeho úžas toho dne dosáhl vrcholu. Voda se před ní rozestupovala a vytvářela mu pohodlnou cestičku do svého nitra. Milan se po ní jako omámený vydal. už ho ani nepřekvapovalo, že se oceán za ním zase uzavíral, on kráčel klidně dál a dál. Z obou stran cesty měl vysoké vodní stěny, kterými mohl pohodlně koukat do světa ryb a korálů.Žasl nad krásami oceánu, tady tepve poznal, jak se mýlil, když si myslel, že hluboko v moři už není nic než rozedrané skalní masivy, že život zde obstarávají jen rejnoci a murény a že tu není nic, co by stálo za pohled. Jak tak kráčel mořským dnem, kochal se nezměrnou krásou různobarevných mořských rostlin, skaliska pokrytá schránkami měkkýšů v něm tajila dech a když okolo něho proplulo hejno medúz jako malých nadýchaných obláčků, chtělo se mu poklonit se všem obyvatelům vodního světa a prosit za odpuštění, že pochyboval.
Sasanka ho vedla dál a dál, Milan už dávno ztratil pojem o tom, jak dlouho už jde a kam ho vlastně ta křehká rostlinka v jeho rukách vede, věděl však neomylně,že na konci té cesty bude princezna.
Země se mu najednou začala otřásat pod nohama.Rozhlédl se a uviděl opravdu nevábně vyhlížející podmořskou horu, celou černou a hrozivou.Nikde, kam jeho oči pohlédly, už nespatřil žádnou z veselých barev, které zdobily korály, ryby a ostatní obyvatele moře.Zde vládla tma,černota a nevlídno.Milan věděl, že musí dojít až k té hoře a čím více se k ní přibližoval, tím více byl dychtivý,až skoro utíkal. A pak ji spatřil.
Princezna Moře byla vysoko na skále, hlavu skloněnou na prsa, tělo zahaleno dlouhými vlasy. Milan se skutečně rozběhl, aby byl co nejdříve u ní,ale po pár krocích ho zastavilo ostré syčení. Milan se lekl, vždyť na hada málem zapomněl. Koutkem oka spatřil, jak princezna zvedla hlavu a otevřela ústa, ale přes hadovo vzteklé syčení neslyšel, co na něho volá. Musel se obratně vyhýbal smyčkám hadího těla, které se kroutilo a pokoušelo se toho vetřelce omotat a zahubit. Když se pak vynořila i hadí hlava, velká jako jeho chatrč na pobřeží, Milan pozdvihl sasanku vzhůru tam,kde na obloze tušil slunce. Snad ho samo nebe vyslyšelo a jeden sluneční paprsek pronikl do nekonečných mořských hlubin a narušil tak tmu, která zde panovala. Milan vytáhl z kapsy střípek zrcátka a nastavil ho hadovi přímo do očí. V tu chvíli se moře vzedmulo a skála pukla. Tam, kde ještě před okamžikem had rozevíral svou odpornou tlamu, zela nyní široká průrva, v níž netvor zmizel.
Princezna byla svobodná.Jako rybka se spustila dolů ze skály a plula rychle k Milanovi. A ten k ní natáhl ruku a podal jí její ztracenou sasanku.V tu chvíli zmizela cestička, kterou šel za princeznou, obklopila ho voda a Milan se pohroužil do vln oceánu.Princezna však nečekala, bystře popadla svého zachránce a v několika málo okamžicích ho vynesla na hladinu.Milan toho dne už podruhé vykašlal vodu z plic a vytřásl si slané krůpěje z vlasů. Pak mocnými rozmachy rukou, s princeznou po boku plaval zpět ke pevnině.
Na břehu klesl na kolena a děkoval osudu za to, že he nenechal zemřít.Pak se postavil a natáhl k princezně ruku:
"Půjdeš se mnou?"
"Nesmím na břeh, nemohla bych se už nikdy vrátit, oceán by mě nepřijal zpět." odvětila princezna smutně.
Milan se usmál:
"Chtěl bych, abys byla mou ženou, Moře. A oceán budeš mít pořád u sebe, budeš se moci probouzet se šuměním jeho vln a stejná píseň tě bude uspávat a místo světa korálů ukážu ti svět lidí, uvidíš, že i tady je spousta krásy.Nedokážu už bez tebe žít..."
A Moře mu podala svou ruku a nechala se vést na pevninu.

Od té doby tu žili na břehu rozhlehlého oceánu spolu. Rybář Milan každý den vyjížděl se svými sítěmi, do nichž lovil tresky, lososy a sledě, drobné kraby a garnáty a každý den tu nejlepší rybu donesl své krásné ženě Moře, která na něho čekávala na břehu a radovala se z jeho návratu.Byli spolu a byli šťastni. Princezně pranic nechyběly korálové útesy, na souši poznala lesy, kopce,města a lidi. A protože měla svého muže vždy vedle sebe, měla všechno.
Mořský had se již nikdy nikomu nezjevil a námořníci si o něm a krásné princezně vyprávěli už jen pohádky.

Luna

12. července 2011 v 16:46 | Magdalena


Když zvednete oči k noční obloze, spatříte nejen miriády hvězd, ale také Měsíc. Někdy je ho jen srpek, to jak ho zakrývá stín a jindy se houpe nad našimi hlavami jako stříbrný míč. Ale žádný z lidí ještě nezahlédl tvář dívky, která se v něm ukrývá...
Jen jeden člověk to dokázal.

V ohybu řeky stojí velký mlýn, který od rána do noci vesele klape dřevěným kolem a mlynář se svými pomocníky mění zrno na mouku. Mlynář je už starý, téměř bělovlasý, ale stále statný chlapík, který chodí po šalandě a v ústech se mu kývá pěnovka. Má syna, mlynářského mládence Pavla.
Pavel dorostl do podstatně větší výšky než jeho tatík, je ale stejně širokoplecý a zelenohnědé dobrácké oči nejsou o nic mírnější, než oči jeho mámy, která postává ve světnici u plotny a stále něco kuchtí a míchá v rendlících. Pan otec má k ruce několik tovaryšů a sem tam k nim zabloudí i krajánek, aby se u nich najedl, vyspal a místo několika grošů za nocleh a polévku pomohl se zásypem. Děvečky pak poklízí dvůr a dobytek a nejedna z nich háže po hezkém Pavlovi očima a doufá, že jí jednou vezme mladý mlynář k muzice.
Ale Pavel neměl nikdy moc pro ženské pokolení oči. Byl stydlivý a děvečky se svými prořízlými pusami a ostrými jazyky byly pro něho spíš noční můrou.
Chodíval rád sám za mlýn, kde ve vrbičkách měl svou tajnou skrýš. Tam chytával ryby nebo jen tak pozoroval líný tok řeky. Nejčastěji zde býval večer, když na řeku padal soumrak, stíny se halily do černého hávu a klapot mlýna zvolna ustával. Když pak ticho zavládlo krajem a jen monotónní šumění řeky podmalovávalo vlídný čas, bylo Pavlovi krásně. Měl rád ty chvíle teskné prázdnoty, kdy ho netížily chmury a kdy mohl zapomínat na všední starosti. Lehával na břehu řeky s rukama za hlavou a díval se, jak vychází Měsíc a jak zalévá kraj svým matným stříbrným světlem. 
Měsíc. Ten tajemný mlčenlivý přítel, kterého tak důvěrně znal. Jemu v duchu svěřoval svá dětská trápení odřených kolen a zpřetrhaných udic a stejně tak se k němu vracel, když už odložil krátké kalhoty a v rukách unesl plný pytel bělostné mouky. Po nocích mu vyprávěl své sny o neznámých krajích, které by chtěl vidět, své touhy o dívce, kterou by miloval a kterou by jednou rád přivedl mámě za pomocnici.
Jednoho letního večera zase Pavel snil s otevřenýma očima a Měsíc zvolna vystupoval vzhůru po obloze, aby zahájil svou každonoční pouť k rozbřesku. Pavel byl ten den smutný, děvečky si ho už zcela nepokrytě dobíraly, že se jich stydí a i máma nad ním kroutila hlavou, když se u večeře ve velké světnici propírala nedělní tancovačka a kterou Pavel jako obvykle proseděl s korbelem v ruce a marně ho vesnické holky lákaly do kola.
"Měl by ses oženit, co se s tebou stane, až zavřu oči" stýskala si máma a Pavel zesmutněl o to víc, když si představil, že jednou tu jeho laskavá máma nebude.
Proto dnes žaloval Měsíci svou bolest v srdci, že se mu vesnické holky nelíbí a děvečky už teprve ne a že neví, jestli pro něho třeba někde ve světě nevyrůstá milý kvítek, který by mohl přesadit do své zahrádky a jenž by ho dokázal potěšit.
Jako vždy, když svému stříbrnému příteli na obloze vypověděl všechno trápení, smířen se světem pozvolna usínal. V polospánku k němu vítr zanesl jemné cinkání stříbrných zvonečků a Pavlovi se na rtech objevil mírný úsměv, jak se propadal do říše snů. Už neviděl, že se přes tvář Měsíce přehoupl stín a ten stín se začal snášet k zemi. A čím blíže byl, tím více dostával lidský tvar. Země se dotkla půvabná nožka dívky. Byla jako utkaná z měsíčního svitu, celá plavá a bílá. Dlouhé vlasy jí halily jako závoj a jemná bílá pleť zářila do temné noci. Dívka se rozhlédla jako laň, která se přišla napít vody a pak ani snad nedošlapujíc na zem, přiblížila se ke spícímu Pavlovi. Poklekla vedle něho a začala ho pozorovat a tiše se chichotala do dlaní. Byla jako rozpustilý motýlek. Poposedávala, zdvihala se a zase Pavla obeplouvala v ladných spirálách. Pak najednou snad neposedná rybka šplouchla hlasitěji vodou, dívka se poplašila a jako šipka vylétla vzhůru. V mžiku po ní nebylo ani památky. Jen....jeden dlouhý stříbrný vlas zůstal ležet na trávě a matně svítil.
Pavla jako po každé probudil pan otec, který chodíval před spaním kontrolovat řeku, zda je všechno v pořádku a nikde se neděje něco zlého.
"Ty snad nikdy nedostaneš rozum" zabručel vlídně, když se jeho syn protáhl ve své výšce, až mu v zádech zapraskalo.
"Uženeš si souchotě!"
Pavel se s otcem vydal k domovu a po cestě hovořili o mlýnu. Potřeboval novou střechu, ale kde na ni vzít peníze, když jim chalupníci platili groši a ne stříbrem. Než dají potřebný obnos dohromady, očeše jim šindele vítr. Tu se Pavlovi pod nohou zableskla jakási záře. Co to jen je?
Pavel se sehnul a užasle zvihl tenoučký stříbrný vlas. I pan otec zíral na nevídaný skvost. Kde se tu takový poklad vzal? Že by je samo nebe vyslyšelo a nebo že by země vydala něco ze svého bohatství, aby jim pomohla?
Druhý den ráno jeli mlynář i Pavel do města ke zlatníkovi, a ten jim za stříbrný vlas vysázel na ruku hezkou řádku tolarů. Oba mlynáři se zaradovali. Tolik peněz!! Bude nová střecha a možná zbyde i mámě na nový vlňák a panu otci na tabák. Pavlovi však podivný nález nešel z hlavy. Byl si jist, že zvečera tam stříbrný vlas neležel, byl by si ho všiml, vždyť zářil jako nit, utkaná z Měsíce. A večer zamířil opět na známé místo ve vrbičkách a pozorně prohlížel každou píď země, aby té záhadě příišel na kloub.
Nenašel nic, zhola nic a tak si za chvíli sedl do trávy, opřel si bradu o kolena a jal se dumat o té podivné události. Než se nadál, klesla mu víčka a spánek ho jako tisíckrát předtím přemohl.
Na oblohu se vykutálel Měsíc. Ale Pavel už ho neviděl. Říše snů ho pevně držela ve své náručí.
A zase se nočním nebem mihl stín a plavá dívka dosedla vedle spícího mládence na paty. Dnes nepoletovala okolo, tiše seděla a prohlížela si statného mlynáře, schouleného do trávy.
Pavel se ve spánku pohnul a dívka, polekána nenadálým pohybem, vznesla se a horempádem pospíchala do svého stříbrného obydlí vysoko na obloze.

Další dny přinesly sychravé a deštivé počasí. Pavel chodil zamračeně po mlýnici a nic ho netěšilo. Jakýsi tajemný pud ho lákal do vrbiček, ale déšť, pouštějící z nebe šedé provazce vody, byl silným a vytrvalým protivníkem. A Pavla to táhlo ven, čím více ubývalo světla a nastupovala vláda noci. Déšť si ale postavil natruc hlavu a neustoupil. Pavel nakonec otevřel okno v seknici, kde spával na peci, zatočený v ovčí houni a nasávající do kůže teplo z otevřené trouby a vůni máminých buchet, která ho provázela už od dětství. Déšť šuměl svou neuspořádanou píseň, podrhovanou pleskáním kapek o římsu a Pavel ležel na břiše a naslouchal té disharmonii tónů.
Pak usnul a hlava se mu svezla na stranu. Ve snu se mu zase zjevila. Ta nádherná a sličná dívka, o které se mu už tolik nocí zdálo. Hříva plavých vlasů, jako utkaných ze stříbra, jí rámovala bledý obličej a její temně modré oči měly stejnou barvu jako letní obloha, když den předává noci svou vládu. Jak rád by Pavel věděl, jestli ta dívka skutečně existuje nebo je to jen přelud z jeho snů.
Nemohl si pomoci, ale myslel na ni, kudy chodil. Jak byla krásná, tak odlišná od hrubě stavěných děveček a jejich klevetivých úst, jak byla jemná - jako ze stříbra ....
Pavel se trhnutím probral ze spánku.Stříbro....stříbrný vlas!!
Ó osude, jaké nástrahy jsi to připravil pro ubohého Pavla? Ta dívka musí existovat - ten vlas...ten vlas je toho důkazem. Ale kde jí hledat? Pavel se na peci posadil tak prudce, až se uhodil do hlavy o tyč na sušení šatstva. A snad právě ve chvíli, kdy pohasly hvězdičky, které se mu v divém reji roztančily okolo očí, rozhodl se, že svou vyvolenou najde i kdyby měl dojít na kraj světa a zase zpět.
Nedbal, že i když noční déšť už odtáhl, aby zase o kus dál napájel zemi svou vláhou, že je všude mokro a nevlídno, zapomněl na mámu i tátu, kteří se po něm budou ráno marně shánět a a máma si oči vypláče. Rychle si sbalil do uzlíku pár kousků ze svého oblečení, přidal chleba na cestu, pár grošů do kapsy a za chvíli už po něm zbylo jen vychládající místo na peci.
Kdoví, jak dlouho šel, když se rozednilo a on měl v nohách řádný kus cesty a domov byl kdesi daleko za zády. Byl v cizím městě, kde ho ohromil mumraj tržišť a dav lidí, tak se raději uchýlil do nejbližší hospody a nechal si natočil korbel pěnivého piva. Sedělo jich tam u stolu víc takových jako Pavel, vandrovních, co vláčí světem svůj tlumok plný snů a přání. Pavel pozorně poslouchal jejich vyprávění. A když hovor utichl, zeptal se nesměle na dívku se stříbrnými vlasy. Ale nikdo o ní neslyšel.
Pavel zesmutněl. Brzy se vydal dál na cestu a všech lidí se na ni vyptával. Jenže nikdo mu neuměl pomoci.  A tak procházel od města k městu, od vesnice k vesnici a hledal tu, do níž se zamiloval. Procházel neznámé kraje, tak jak o tom sníval jako malý kluk a poznal, kolik krásy je mezi lidmi ukryto. Žasl nad překrásnými stavbami paláců a měst, jimiž cestoval a hledal svůj sen. Okouzlovaly ho hluboké lesy, strmé vrcholky hor, rozlehlé vodní toky a do daleka se táhnoucí pastviny, spatřil spoustu neuvěřitelných zvířat a ptáků, kteří u nich doma nežili....Doma. Pavel si častokrát stýskal, že lehkomyslně opustil staré rodiče a utekl do světa. Nic mu doma nechybělo. Jen....jen ona. Jeho tajemná dívka, provázející ho ve snech noc co noc, pletoucí mu hlavu a dohánějící ho k zoufání.
Až jednoho dne přišel k malé, poloroztrhané chaloupce, kde se na zápraží vyhříval velmi starý muž. Čas mu vyryl do tváří hluboké brázdy, vlasy zbělely a dlouhé vousy padaly na prsa starce.Opíral se vsedě o sukovici a když Pavel přišel blíže, ochotně mu nabídl místo vedle sebe na lavici. Utrmácený a nešťastný Pavel si rád přisedl a s chutí se napil z krajáče kozího mléka, jež mu stařec podal. A protože staří lidé bývají častokrát zvědaví jako malé děti, vyprávěl Pavel starci své zážitky z dlouhé cesty.
"A proč ses vůbec vydal do světa?" chtěl nakonec věděl stařec.
"Protože jsem hlupák, chtěl jsem mít něco, co neexistuje" přiznal se Pavel.
"A co tedy hledáš?" vyzvídal starý muž.
"Dívku, kterou znám jen ze svých snů. Je krásná jako měsíční svit, má plavé vlasy a bledé líce.Vím, že někde žije a chtěl bych jí říci, že jí miluji." Pavel byl červený jako vlčí máky.
Stařec pokýval bílou hlavou:
"Vím, o kom mluvíš. To je Luna, měsíční dívka, která za jasných nocí slétá na Zem a nahlíží lidem do snů. Znám jí dobře, tu malou taškářku, ani spočítat už by se nedalo, kolikrát mě svým stříbrným hláskem vzbudila ze spaní...."
Pavel se na lavici narovnal jako svíčka. To není možné! Snad spí a nebo si z něho stařec dělá dobrý den. Ale protože ho jasné slunce na tvářích šimralo svými paprsky, byl vzhůru. Podíval se na starce vedle sebe. I když se mu okolo očí rozprostíraly vějířky vrásek a jeho dobrácká ústa se bezzubě usmívala, věděl Pavel, že vše, co slyšel, je pravda. 
Ale radost vzápětí vystřídal smutek. Žije na Měsíci. Copak by některý člověk na světě dokázal vyšplhat k Měsíci? Pavlovi bylo skoro do pláče. Prochodil skoro celý svět a přeci marně. No, co mu tedy zbývá. Musí se vrátit domů a říci rodičům, že už zmoudřel a že už se nikdy nebude honit za marnou nadějí.
"Vrať se domů," řekl mu stařec, jakoby četl jeho myšlenky," štěstí, které někdy hledáš na kraji světa, ti může slétnout do dlaní i u vás doma, když to nejméně čekáš..."

Pavel se pomalu vracel domů. Už se smířil s tím, že jeho touha zůstane nevyslyšena. Co je mu platné, že zná její jméno, když je Luna vzdálená a nedostupná. Nedokázal si ale představit, že jí bude muset vytěsnit ze svých myšlenek a snů, že si bude muset najít dívku z masa a kostí a tu udělat paní ve mlýně. Nohy ho nesly domů jistě, jenže Pavel už nevnímal krajiny, kterými procházel, netěšil ho zpěv ptáků, šumění horských potoků, temné praskání staletých borovic, vyhýbal se obydleným městům a volil raději sotva znatelné cestičky v mechu a po kamení.
Konečně se před ním otevřelo známé údolí, kde dosud líně tekla jeho přítelkyně řeka, klapot mlýna ho přivítal svou věčně stejnou písničkou a Pavlovi se sevřelo srdce. Jak ho asi doma přivítají? Najednou mu vázl krok. Táta se bude jistě zlobit, utekl od práce jako kluk a všechnu starost nechal na jeho starých bedrech. A máma? Kdoví, zda jí za tu doby starostmi o něho nezbělely vlasy, snad se ještě neustýskala nad svým nehodným synem. Pavel zakolísal v rozhodnutí a zamířil tam, kde mu bylo nejlépe. Vrbový stín ho přijal do své náruče, jakoby odsud nikdy neodešel. Snad ani ten vyležený důlek v trávě se ještě nestačil ztratit. Pavel si sedl a pozoroval řeku. Lhostejně plynula celá staletí okolo a nevěděla nic o trápení mladého mlynáře, kterému hořké zklamání zaplavovalo duši, nezajímalo ji, že má strach z budoucnosti.
Soumrak se toho dne snesl nějak dříve. A nebo si Pavel neuvědomil, jak dlouho už tu vlastně sedí? Náhle byl celý nedočkavý, až vyjde Měsíc. Srdce se mu prudce rozbušilo, když se dorůstající srpek vynořil z mraků a ozářil řeku svým studeným světlem.
Pavel už to nedokázal vydržet. Padl na kolena a vroucně zaprosil:
"Luno, má krásná, milovaná Luno, šel jsem za tebou světa kraj a nenašel tě....proč se přede mnou ukrýváš?"
Dvě temně modré oči zamrkaly na Pavla z té nesmírné výšky a mlžný stín, snášející se z Zemi, měnil se do ladných tvarů dívky Luny. Najednou tu stála, upírala na Pavla své hluboké tůňky očí a Pavel se v nich v okamžení utopil. Jak se bál jen pohnout, aby se jeho přelud nerozplynul. Téměř ani nedýchal, jen tak stál a srdce mu vyzvánělo v hrdi hlasité aleluja a hrozilo, že samým štěstím praskne. 
"Někdy je štěstí na dosah a ne za horami, stačí natáhnout ruku..." zacinkal Lunin stříbrný hlas a Pavel jako ve snách natáhl ruku před sebe a podal jí Luně. A ona mu podala svou.

Noc ještě nestačila zahnat obyvatele mlýna do jejich loží. Pan otec s chasou seděl u stolu a všichni hovořili o dalších dnech, panímáma a děvečky poklízely světnici. Ozvalo se zaklepání na dveře a na prahu se objevil....Pavel. Panímámě leknutím i radostí vypadla z rukou mísa od brambor a rozbila se o podlahu. Žádná z děveček ale nepřiskočila a nesesbírala hliněné střepy. Všechny jako omámené koukaly na plavou dívku, kterou Pavel vedl za ruku. 
Pan otec se první vzpamatoval a pokročil k synovi:
"Tak tě vítám zpět, Pavle, jsem rád, žes našel cestu domů!"
Pavel si oddechl. Hrozně se bál, že mu rodiče neodpustí.
Pak přivedl dívku doprostřed světnice k mámě a řekl jí:
"Tohle je Luna, maminko, moje nevěsta..."
A tak to také bylo. Sotva uteklo pár neděl, slavila se ve mlýně svatba. Mlynář Pavel si bral za ženu Lunu, měsíční dívku.

 Až zvednete oči k noční obloze, spatříte nejen miriády hvězd, ale také Měsíc. Někdy je ho jen srpek, to jak ho zakrývá stín a jindy se houpe nad našimi hlavami jako stříbrný míč. Ale žádný z lidí už nikdy nezahlédne tvář dívky, která se v něm ukrývala...

Ledový diamant

12. července 2011 v 16:45 | Magdalena

Magda



Na konci světa leží země věčného sněhu a ledu. Vládne zde Ledová královna. Nekonečné bílé pláně, hluboké zasněžené lesy, jezera pokrytá ledovou krustou a celá země obklopená severním mořem. U strmých útesů však nekotví žádná loď a ani žádná nepluje na dohled. Země je zahalena mlžným oparem, který ani slunce neprosvítí. Po sněhových pláních ještě nikdy neprošla lidská noha, jen stopy zvěře tu po staletí zahlazuje vítr. Nad lesy zní pouze skřek vran a nesmírným tichem je slyšet občasné praskání ledu. Ledová královna prochází svou zemí a za ní vlaje vlečka bílých šatů, přinášející vánici a bouři.Je krásná a chladná, jako zima, které vládne. Její černé dlouhé vlasy zdobí vysoká koruna a uprostřed ní září diamant.
Legenda vypráví, že diamant dává majiteli nesmrtelnost a věčné mládí.
Lidé už od dávných věků toužili po kouzelném diamantu a nejeden člověk se vydal do neznámých krajů, aby ho našel. Většina odvážlivců zaplatila za svou touhu životem, mnozí promrhali celé jmění a přece ho nikdo nikdy nespatřil. Všichni však věřili, že existuje. Starci o něm vyprávěli příběhy svým vnukům, když hlídali nocí svá stáda před vlky, ženské o něm mluvily, když spřádaly len a bělily prádlo, muži o něm snili na cestách za obchodem a při lovu.
I král Země rudého lva toužil po diamantu. Mládí už ho dávno opustilo a stáří se hlásilo každým dnem víc a víc. A on se bál smrti, věděl, že žil špatným životem a že na jeho rukách lpí spousta nevinné krve těch, které poslal diamant hledat a kteří se už nikdy domů nevrátili, stejně jako krev těch, které nechal odstranit jako nepohodlné. Jeho vězení byla neustále plná, ať už lapků a loupežníků nebo nepoctivců a podvodníků, ale i lidí, kteří se králi znelíbili. Každý týden vířily na náměstí před královským palácem vojenské bubny a kat v rudé haleně zdvihal svůj meč, aby ukončil něčí život.

Tržiště na náměstí hlučelo svým životem. Hrnčíři, košíkáři, pláteníci, rybáři, perníkáři a kořenářky, všichni nabízeli své zboží a vychvalovali je až do nebes. V hustém mumraji lidí se proplétali kejklíři a bavili kolemjdoucí svými kousky. A mezi tím vším se čile míhali nenápadní kapsáři a drobní zlodějíčci.
Jedním z nich byl i štíhlý hnědovlasý mládenec, kterému ve zlodějském cechu říkali Honzo. Měl dlouhé, hbité prsty a dokázal se tak šikovně protáhnout i nejmenší skulinou, kterou by sotva dítě prošlo. Dnes měl posvícení. Už dobré tři nadité váčky se mu podařilo uzmout nepozorným obchodníkům a obral i jednu dívku,která se hlouběji zahleděla do jeho rozesmátých očí. Když se však pokusil okrást blahobytně vyhlížejícího pána v širokém klobouku, štěstí se k němu obrátilo zády. Muž ucítil, jak ho jeho měšec nedobrovolně opouští a ztropil poplach. Stráže byly nedaleko a než se milý Honza stihl ztratit v davu, byl lapen a vržen do temného žaláře paláce.
Teď seděl na hrstce shnilé slámy s ostatními vězni a přemítal nad svým zpackaným životem. Věděl,že jediná cesta,která ho odsud čeká, je na popraviště a také věděl, že by ho mohl od smrti zachránit jen zázrak.
"Mít tak ten zázračný diamant, to by se mi šlo na popravu vesele. Dal bych za něj nevím co, nechce se mi ještě umřít."
"Tak to sis měl vybrat lepší práci, než krást lidem jejich těžce vydělané peníze, hochu!" řekl mu vrásčitý vězeň.
"Ale tohle je tak snadné. Mám rád nebezpečí."usmíval se Honza.
"Však si ho brzy užiješ, až se setkáš s katem..." zabručel muž.
Honza se při té představě malinko otřásl, ale pak se natáhl do slámy a oddal se snění.
Však mu ještě hlava na krku drží.
Ráno, sotva se rozednilo, zarachotil v zámku klíč a žalářník spolu s několika strážnými vyvedli vězně ven. Na ruce i nohy jim nasadili těžké okovy, které mnozí z nich sotva unesli a spoutané za sebou je hnali dlouhou kamennou chodbou ven na náměstí, kde se pomalu srocoval dav,toužící po své dávce napětí. Tentokrát bylo mezi lidmi mnoho žen, Honza byl postavou známou a nejedna dívka potajmu setřela slzu, když si představila, že jeho mladá hlava padne na špalku pod katovým mečem, že se navždy zavřou jeho milé oči a že už nikdy žádnou z nich nesevře v náručí a neukradne jí ne-li peníze, aspoň polibek.
Honza kráčel vstříc smrti odhodlaně, pozdě v noci, když ostatní usnuli neklidným spánkem beze snů, zúčtoval se životem a nyní už byl klidný. Věděl,že cesty zpět není a že zázraky se nedějí.
Na popravčím místě je namačkali jednoho vedle druhého a Honza se naposledy rozhlížel po shromážděném davu. Tváře lidí mu splývaly v mlze, vnímal jen neurčité hučení, jak si lidé sdělovali své běžné starosti i radosti. Nad náměstím vyšlo zlaté slunce a ozářilo střechy paláce. A pak se otevřely dokořán široké balkonové dveře a král se ukázal svým podaným. Zahalen v červený hermelínový plášť vypadal jako ten kat, který stál pevně rozkročen u špalku, opíraje se o meč.
Král se tvářil přísně, šedivé vlasy mu zplihle visely zpod koruny a koruna sama se leskla v záři vycházejícího slunce.
Komoří vedle krále rozvinul pergamen a a sotva se král pohodlně usadil do křesla,počal monotónním hlasem předčítat:
"Z rozhodnutí jeho milosti, krále Země rudého lva, vyslechněte rozsudek-
za zločiny krádeže, buřičství a rebelie budou dnes na hrdle ztrestáni tito taškáři.Kate,dej se do díla!"
Davem projelo silnější zahučení a ti odvážnější natahovali krky, aby jim z hrůzostrašného divadla nic neuniklo. Kat si natáhl rudou kápi, sevřel ve svých svalnatých rukách jilec meče a jeho pacholci vykročili k prvnímu odsouzenému. Byl jím Honza. Jeden z pomocníků mu odhalil krk a donutil ho pokleknout ke špalku.....Honza se naposledy rozhlédl po davu, podíval se do slunce a již se chystal zavřít oči, když ho napadla spásná myšlenka:
"A co poslední přání, pane králi?" vykřikl hlasitě.
Dav znovu zahučel, někteří žasli nad tou troufalostí, jiní souhlasili. I král vzhlédl a v první chvíli chtěl kata popohnat, aby tomu drzounovi ihned zkrátil život. Ale nakonec zvítězila zvědavost. Co by po něm ostatně mohl ten zlodějíček ještě chtít? Milost? Marné doufání, nikdy nikomu milost neudělil. A tak pokynul rukou, aby Honza směl ještě své poslední přání vyslovit.
"Dej mi loď, králi a já ti přinesu Ledový diamant, vím, že bys ho chtěl mít. Najdu ho pro tebe a osobně ti ho předám. Když zklamu, můžeš mě pak dát popravit. Pošli se mnou třeba tucet zbrojnošů, abych nemohl utéci a vyhnout se tvému spravedlivému trestu." promluvil Honza a hluk lidí málem přehlušil králova slova:
"Taková nebytyčná drzost!! Ty, obyčejný zloděj, bys chtěl uspět tam, kde selhaly tisíce jiných? Ale líbí se mi tvá odvaha. Když mi diamant přineseš, budeš volný, když ne, budeš popraven."
Takové představení lidé ještě nezažili. Nejenže se ten sympatický mládenec vyhnul smrti, což před ním skutečně ještě nikdo nedokázal, ale navíc na svá bedra nabral nesplnitelný úkol a to dobrovolně. Lidé sledovali, jak Honzu odvádějí zpět do královského paláce. Když se za ním zavřela široká tepaná brána a jeho štíhlá postava se ztratila mezi zdmi paláce, byli zbylí vězni odvedeni zpět do žaláře. Však zítra je taky den.

V královském paláci se zatím král pohodlně usadil na vysokém trůnu, nechal si nalít do poháru víno a úkosem se na Honzu znovu podíval. V hloubi duše zadoufal. Že by se opravdu našel člověk, který by dokázal Ledový diamant přinést? Ale vzápětí ho zase obstoupily černé myšlenky, už snad ani sám nevěřil v existenci toho divotvorného pokladu. Jenže - dal své slovo, co naplat.
Honza,převlečený v čisté haleně, umytý a se svou znovunalezenou jistotou v kramflecích předstoupil před krále a hluboce se mu poklonil:
"Děkuji ti, můj králi. Uvidíš, že dokážu to, co nikdo jiný."
Král se na něho podíval nepřátelsky. Nelíbily se mu troufalé řeči toho nicotného zlodějíčka, měl příliš smělé čelo a vtipná ústa a takoví byli pro krále nebezpeční, uměli přemýšlet a častokrát své myšlenky obraceli v činy. Kolik takových buřičů a rozvracečů už poslal pod katův meč?
Do večera byly dokonány přípravy na dlouho a vpravdě nebezpečnou cestu. Byly vlastně krátké. Pevná loď, která Honzu poveze do světa a spolu s ním dalších 11 mužů, aby ho hlídali a pomohli mu při hledání. Nedostali žádné zlato na cestu, ani peníze, jen jídlo.
Mlžné ráno pak přivítalo v přístavu stejný dav lidí, jako včerejší den na náměstí. I dnes dívky tajně stíraly slzy, ačkoliv Honza, který se svou družinou vstupoval na loď, měl smíchu plná ústa a jeho oči laškovně mrkaly na všechny hezké ženské, které stihl spatřit. Jen král chyběl. Byl zavřen ve své komnatě a oknem dalekohledem pozoroval loď, která se pomalu odpoutávala od břehů a plula vstříc neznámým krajům. Bílé plachty se napínaly ve větru a loď mizela v dálce pomalu, pomaloučku....

A zatímco Země rudého lva mizela za obzorem, rozprostíral se před Honzovými užaslými zraky nekonečný oceán.Nikdy nepředpokládal, že je tak obrovský. Znal jeho nepatrnou část, kdy si jako dítě chodíval hrát na písečné pobřeží, kde chytával ryby a učil se plavat. Teď ho během hodiny obklopovala neuvěřitelná masa vody, která nikde nezačínala a nikde nekončila a Honzovi se najednou sevřelo srdce úzkostí, když si představil, že by už nikdy nenašel cestu domů a věčně by musel se svou lodí brázdit ty stále se tvořící vlny.
Ostatní muži se zadumaného mládence nevšímali. Na lodi jim nikam utéci nemůže, tak jaképak hlídání. Spokojeně si na zádi rozložili jídlo a hlavně láhve s vínem a oddali se malé hostině. Honza je nevnímal. Seděl sám na přídi, pozoroval jak loď hladce a ladně proráží vodu a snil. Před očima měl fantastické neznámé země, představoval si, jací lidé tam asi musí žít a jestli tam mají také tak hezké holky jako u nich doma. Na diamant skoro ani nepomyslil.
Celý den plula loď bez zastávky, aniž by se v zorném poli zjevilo něco jiného než oceán.Pravda, občas se z vody vynořila hlava některé mořské ryby, která svými rozměry přiváděla Honzu v úžas, několikrát je na cestě doprovodili zvědaví delfíni, ale jinak byl oceán pustý a prázdný. Honzu to skličovalo. Neměl chuť na jídlo a když se podíval na zbytek mužů, kteří do sebe bez zábran lili víno a opile usínali přímo na palubě, byl jimi znechucen. Nic horšího už mu snad král udělat nemohl, než s ním poslat tuhle smečku opilců a vyžírků.
Noc přikvačila znenadání a Honza se ani nenamáhal sejít do podpalubí jako ti ostatní, kteří se s večerním chladem probudili a zkřehlí pospíchali do tepla kajut. Honza přes sebe přehodil houni a po chvíli usnul klidným spánkem, v němž do loď houpala ve svém náručí tak jistě jako náruč mámina.
Ráno pak bylo skoro mrazivé, což bylo znamení, že loď pluje správným směrem.Chladu pak přibývalo každým dnem a Honzovi strážci po několika dnech přestali vůbec vycházet na palubu a zalezí v kajutách jako krtci střídavě pili a spali. Honza sedával dál na přídi a pozoroval ranní mlhu, která se rozprostírala těsně nad vodní hladinou. Věděl, že pokud plují správným směrem, měli by v nejbližší době doplout k severským zemím, kde musí doplnit zásoby potravin a rozhodnout se, kam plout dále.
Když pak loď skutečně šťastně přistála u pustých břehů severských zemí, vystoupili všichni po dlouhé době na zem a se zbraněmi v rukou pomalu postupovali do vnitrozemí. Ale nikde nebylo ani človíčka. Břehy vroubily hrozivě se tyčící černé skály a teprve v dálce začínal les.
"Kde je les, bude i zvěř" rozumovali muži a tatam byla jejich malátná opilost. Měli plno chuti lovit. Honza se lovu nezúčastnil. Sám bloumal krajinou a hledal stopy po lidech. Ale jeho snaha byla marná, zde lidé zřejmě nežili.
Vrátil se tedy na loď a čekal na své kumpány.
Ti zatím bez zábran plenili les a pobíjeli všechno, co se jim dostalo na dostřel kuší. Dokonce si v zápalu lovu ani nevšimli, že jeden z nich spadl do dávno nepoužívané lapací jámy na zvěř.Teprve když se vraceli k lodi a upozornili na sebe jásavým halekáním a obtěžkáni kořistí, zjistili, že je nich o jednoho méně.Museli tedy ulovené kusy složit na palubu a znovu se vydat do lesů a hledat ztraceného druha. Našli ho nakonec - avšak pomoci už mu nebylo.Spadl do jámy, srazil si vaz. Zanechali ho jeho osudu a nenamáhali se ani jámu zasypat, aby tělo jejich druha nenašla divá zvěř.
Noc poté, co opustili severské země se strhla bouře. Sotva sjel z oblohy první blesk, udatní lovci se utíkali schovat do podpalubí. Jen Honza jako obvykle zůstal sám na přídi. Poslouchal burácení hromu a sledoval křižující se blesky, které rozsvěcovaly noční oblohu jen na vteřinu, zato téměř nepřetržitě. Bouře sebou přihnala i vichr, který rozkymácel loď jako ořechovou skořápku a Honza si poprvé uvědomil nebezpečí. Co kdyby se převrátili, co kdyby jim uragán zničil loď? Bídně by zahynuli ve zpěněných vlnách a nikdo by jim v tuto chvíli nedokázal pomoci.
Vyděšený Honza se schoval před deštěm, který mu bičoval tváře,mezi veliké svazky lan, ležící na palubě. Byl dávno promočený, ale setrvával ve své nepohodlné pozici. Chtěl mít jistotu, že kdyby se loď poškodila, bude mít čas podniknout cokoliv na záchranu. Loď však naštěstí byla pevnější, než se na první pohled zdálo. Bouře se s ranní mlhou odebrala bůhvíkam a Honza si mohl konečně oddechnout a na chvíli usnout.
Netušil, že přestrašení strážci se v kajutě dohadovali o tom, že je bláznovstvím pokračovat v té cestě do neznáma.Rokovali, jestli by bylo výhodnější Honzu zabít a s lodí pak zamířit někam, kde se dá dobře zpeněžit. Nikdo z nich se nehodlal vrátit do služeb krutého krále, nevěřili ve zdar cesty a tušili, že když se vrátí s prázdnou, ocitnou se na popravišti vedle toho prosťáčka, kterého musí hlídat. Jedinou překážkou v jejich černých úmyslech byl fakt, že se neuměli dohodnout, kdo z nich by měl Honzu o život připravit.Právě bouře jim nahrála do karet.Viděli, že vyčerpaný mládenec svlékl promočené oblečení a v suché haleně a čistých kalhotách se stočil mezi provazy a usnul. Dva z nich, kteří měli nejvíce kuráže, se nakonec odhodlali vyjít na palubu a doplížit se k Honzovi, který ve sladkém nevědomí spal.
Tu náhle se lodí rozlehlo příšerné zapraskání a loď se zadrhla. Narazila na nějakou překážku, skrytou pod vodou před jejich zraky. Všichni vykřikli a Honza se trhnutím probudil. V první chvíli nechápal, kde je a co se děje.Pak se bystře rozhlédl, ale okolní hustá mlha jako obvykle zdatně plnila svou úlohu. Nebylo vidět vůbec nic. Honza si uvědomil, že se chlad podstatně prohloubil. To už byl skutečný mráz. Všude bylo bílo, bílá mlha, bílá voda, loď se začala jako mávnutím kouzelného proutku pokrývat jinovatkou. Plachty zplihle visely dolů a tam,kde z nich ještě před několika hodinami kapala mořská voda, byly teď dlouhé rampouchy.
Nikdo nechápal, co se to děje.Všichni muži se honem běželi teple obléci a kupodivu se dostalo i na Honzu. Sotva se po několika minutách vrátili na palubu - užasli. Loď se proměnila v ledový koráb. Mlha se poznenáhlu začala protrhávat, jak do ní zasvítilo slunce. I ono vypadalo jako ledová koule, zavěšená na obloze, nehřálo, jen matně svítilo. Když byli všichni schopni prohlédnout mlhou aspoň na pár metrů, seznali, že loď ukončila nedobrovolně svou plavbu. Narazila na velkou ledovou skálu, která jí vnikla do boku a způsobila dlouho ránu.
Muži tedy zapředli rozhovor o tom, co dělat.Nikomu z nich se nechtělo loď opravovat. Všichni se pak podívali na Honzu, čekajíce, že se mládenec sám pustí do práce, ale i on zavrtěl hlavou:
"To nikdo nespraví!"
Do rokujícího hloučku jakoby udeřil blesk. Znamená to snad, že jejich cesta skončila tady na neznámém místě, tisíce mil od obydlených území? Honza jen smutně pokrčil rameny. Nevěděl, co dělat. Snad jen pokusit se prozkoumat cizí místo, zda je možné dovolat se pomoci.
Nakonec všichni souhlasili, že sejdou dolů a budou pátrat po lidech.Honza byl mrzutý, když nenašli lidi v severských zemích, kde byly ještě poněkud snesitelné podmínky k životu,těžko by je mohli hledat v místě, kde led uzavírá do své průhledné rakve vše, co se zde ocitne. Pokud však nechtěli brzy zmrznout, nemohli dělat nic jiného, než posbírat všechno oblečení, zbytky potravin a zbraně a vydat se na cestu.
Skalní masiv, který zničil jejich loď vystupoval z vody jako nestvůrná příšera. Pod průhledným nánosem ledu bylo vidět černou skálu, rozervanou a hrozivě vyhlížející. Vydali se po něm pomalu tam, kde tušili pevninu. Jejich nohy klouzaly po ledové zemi a je s obtížemi postupovali krok za krokem kupředu. Když pak prošli pásmem husté mlhy, zjevila se před jejich zraky úžasná podívaná. Jakoby za mlhou zavřeli dveře, ocitli se v sněhem pokryté rozlehlé krajině. Všechno bylo bílé, zasněžené vysokou vrstvou a pokryté ledem. Muži se rozhlíželi po neporušených pláních a poznenáhlu si začali uvědomovat, že zřejmě dojeli tam, kam se ještě žádný člověk nedostal - do Ledového království.
Honzovi se rozjasnili tváře. Nepřipustil by nikdy nahlas, že v posledních dnech přestával doufat, že propadal těžkým myšlenkám, že nikdy svou pouť neskončí a že Ledovou zemi nikdy nenajde. I teď si ještě nebyl jist, jestli je skutečně u cíle, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se nemýlí.
V duchu si přeříkával zkazku, kterou mu vyprávěla babička, když býval malý - o zemi věčného sněhu a ledu, jejíž obrovské pláně jsou neporušené lidskou stopou, kde jen vítr kvílí ve větvích mohutných stromů a kde každá sněhová vločka září jako malý diamant. A hlavně, kde nikdy nekončí den a noc je zde neznámá.
Byla to skutečnost. Dlouho, předlouho bloudili po ledové zemi a hledali byť jen náznak obydlí. Neuvědomovali si, že zde čas neplyne, že den je dlouhý jako celý rok, až jim zemdlené nohy připoměli, že je čas na odpočinek. Kde si ale mohou odpočinout v té nekonečné bílé pustině? Kde vezmou dřevo na oheň, u něhož by se ohřáli a upekli si maso, aby zahnali dotírající hlad?
Museli se vrátit ve svých vlastních stopách na pobřeží, kde jedině rozbitá loď jim mohla poskytnout vše, po čem momentálně toužili - střechu nad hlavou i dřevo na oheň. Cesta zpět byla nesmírně vysilující, byli unaveni k smrti a častokrát padali do sněhu, když už je nohy nechtěly poslouchat. A den nekončil, bílá jednolitá obloha s bílým zimním sluncem uprostřed vypadala jako vyleštěné zrcadlo.
Konečně spatřili vrcholky stěžňů lodi. Jak rádi teď za ni byli. Brzy se na palubě rozhořel životodárný oheň a na něm se opékala zvěřina. Nasyceni a zachumláni v houně, které spolu s plameny poskytovaly alespoň maličkou dávku tepla, usínali vysíleně schouleni u ohně. I Honza rychle usnul, nebyl fyzicky natolik zdatný jako jeho hlídači, on byl ještě mládencem, zatímco oni byli dospělí muži v plné síle. On byl štíhlý a jeho dlouhé jemné prsty by mohly směle patřit i dívce. Ti muži byli statní, mohutní a silní. A přeci snadněji podléhali útrapám. Život králových strážných byl zahálčivý a oni si zvykli na svůj denní příděl chleba a masa, které jim služební nosili až pod nos. Tady byli odkázáni sami na sebe a pomoc ostatních. Honza oproti tomu byl zvyklý žít z ruky do úst, když se mu nedařilo, měl hlad. Život ho však naučil nestěžovat si a brát všechno s humorem a nadsázkou, ne každý den musí nutně skončit tak, jak začal a i druhý den je naděje, že vyjde slunce a bude lépe.
Dva muži se po té vysilující cestě už ze spánku neprobudili. Zemřeli únavou a zimou. Zbylým jejich druhům nezbylo, než s proklínáním Honzy i jich samých vyhrabat ve sněhu hroby a mrtvé pohřbít.
zima dotírala víc a více. Dřeva ryche ubývalo. Stěžně, ráhna, obložení...vše mizelo v nenasytných ústech ohně, který bylo nutno živit tak dlouho, než přijdou na to, co dál. Honza spolu se dvěma muži pak denně vycházel na další obhlídky okolí a přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Že dlouho kruté zimě vzdorovat nevydrží mu bylo jasné. Ale nepřestával doufat, zatímco ostatní už naději ztratili. Teď jim Honza nestál ani za to, aby ho zabili. Věděli, že by mu vlastně prokázali dobrodiní, kdyby ukončili jeho trápení.
Bůhví, kolik času už uplynulo od doby, kdy ztroskotali u břehů Ledové zamě. Jídla jim ubývalo vůčihledně, stejně jako dřeva.
Jednoho dne se zvedla sněhová bouře. Nikdy nic takového nezažili. Vichřice hnala předsebou záplavu sněhu a nemilosrdně pohřbívala všechno, co jí přišlo do cesty. Polorozpadlá loď na břehu jí nedokázala ani v nejmenším vzdorovat. Na Honzu i jeho druhy se snesl sněhový příkrov, který uhasil oheň a je samotné zasypal obrovským množstvím sněhu. Snad měl Honza štěstí v neštěstí, že se na něho nedostalo tolik bílé nadílky jako na ostatní. Když si vytřel sníh z očí a vytřásl ho z vlasů, naskytlo se mu nevšední divadlo. Bílou plání letěly saně, tažené párem sobů. Sobi byli bílí a jejich paroží zářilo jako stříbrem polité. Měli stříbrné otěže a jejich konce se sbíhali v rukou té nejkrásnější ženy, jakou kdy Honza mohl spatřit. Ihned jí poznal. Byla to sama Ledová královna, překrásná žena, která stála ve svých saních a jistou rukou řídila své spřežení. Vlasy jako černí havrani za ní vlály a ona sama byla zpola zahalena v bílé kožišině, která jí ale odhalovala štíhlý krk a ramena. Její tvář byla nehybná, neusmívala se, nemračila, byla netečná jako ten sníh a led, který jí obklopoval. Jen černé oči jako dva uhlíky zářily jí z obličeje a Honza cítil i na tu dálku, jak se mu její pohled zabodl až do samého srdce.
Sobi zabrzdlili ve skoku a saně se zastavili na kraji břehu. Zblízka byla ještě krásnější. Její tvář byla sladce růžová a jakoby ojíněna chladem. Černé oči se blýskaly a rudá linie úst se ani nehnula, když Ledová královna promluvila:
"Co tu děláš, člověče? Kdo jsi a jak ses sem dostal?"
Honza si uvědomil, že mu zuby tak drkotají zimou, že není schopen jí odpovědět a v duchu jí prosil za odpuštění. Snad ho slyšela i přes hučení vzdalující se vichřice, snad uměla číst v lidských duších:
"Nemám ti co odpouštět....zatím."
Honza nechápal její slova. A pak mu na mysli vytanul Ledový diamant, účel a cíl jeho cesty a zachvěl se. Co když o tom Ledová královna ví?
"Ano vím to..."potvrdila královna bezhlesně jeho obavy.
"Nemohu ti diamant dát, musím ho střežit, jinak zemřu jako každý obyčejný smrtelník.A Ledové království by ztratilo svou královnu..."
Honza zapoměl na zimu, zapoměl na sníh a led, zapoměl na všechny zbylé stážce, kteří nejspíš právě zemřeli, zasypáni v lodi. Přál si jen jedno, dívat se neustále do nádherných očí Ledové královny a nechat jí, aby dopředu znala každé jeho přání.
Ledová královna k němu natáhla štíhlou paži, ozdobenou kožešinovou rukavičkou:
"Pojď se mnou, chceš- li."
Honza se ocitl v saních, ani nevěděl jak. A sobi se bez pobízení zase rozběhli pustinou a saně nejely po zemi, letěly vzduchem a přitom tak jistě, jako by je tíže zemská držela svými spáry.
Než se nadál, vynořil se před nimi Ledový palác. Zářil jako nejčistší křišťál, blyštěl se v zimním slunci tisícem barev a z jeho jasu až oči přecházely. Královna vystoupila a mávnutím ruky saně zmizely, jen oba sobi zůstali stát před palácem. Honza šel za královnou jako ve snách a hlavu měl úplně vymetenou. Vnímal jen její nadpozemskou krásu a toužil po tom, aby se na ní mohl dívat navěky.
V paláci spolu prošli nespočtem sálů a Ledová královna tu odhodila kožešinový plášť, tu rukavičky. V největším ze sálů stál její trůn a uprostřed stolek, na němž odpočívala koruna a v ní zasazen.....diamant.Byl velký jako vejce, oválný a nebesky průzračný. Královna si korunu beze spěchu nasadila na hlavu a diamant zazářil Honzovi přímo do očí. Ale jemu to bylo jedno. Nezajímal ho diamant, který ho lákal svou září. Více mu učarovaly černé oči té, která diamant vlastnila. Zapoměl na krále, jemuž drahocenost slíbil, myslel jen na Ledovou královnu.
A najednou promluvila svým nezvučným hlasem:
"Jsi upřímný člověk a nemyslíš na zisk a slávu.Pokud chceš, zůstaň v mém paláci, nic ti tu nebude chybět..."
Honza jako ve snách přikývl.Jeho touha se splnila.

Kolik času uplynulo od doby, kdy poprvé překročil práh Ledového paláce?Honza byl smrtelníkem a léta strávená po boku své milované královny ho poznamenala. Už dávno nebyl hubeným mládencem, byl z něho muž a jeho urostlá postava by mohla směle konkurovat mrtvým strážným, kteří spali svůj věčný sen v ledovém hrobě lodi. Jen nepoddajné vlasy a čtverácké oči mu zůstaly. Královna pak se nezměnila ani v nejmenším deatilu. Stále stejně krásná, stejně chladná.
Honza by si býval přál, aby se na něho usmála, byl si jist, že ho má ráda a že by mu jeho přání snad i vyplnila, kdyby to bylo v jejích silách. Už nějakou dobu by od své mrazivé lásky odloučen, její sobí spřežení jí vozilo po bílých pláních a ona odtud zasypávala celý svět sněhem. I v Zemi rudého lva teď jistě je zima. Honza si představil zasněžené náměstí, kde se trhovci choulili do kazajek a vlňáků, prodávajíce své zboží a nad boudami se vznáší vůně svařeného vína a medovníků, děti se pletou pod nohama a o závod se koulují...Honzovi se zastesklo po lidech. A ten stesk byl silnější a silnější, tím více, čím déle byla jeho milovaná královna pryč. Jenže, jak se má vrátit k lidem? Nemá loď. A navíc...musel by mít také diamant. Jinak ho čeká smrt.
Honza chodil každý den okolo opuštěné koruny Ledové královny a den ode dne víc byl puzen vztáhnout ruku a diamant vzít. Až jednou neodolal.
Vyloupl diamant z jeho zlatého lože tak jistě, jako by nikdy nedělala nic jiného. Avšak..ouha...diamant se mu v dlani rozezvučel vysokým čistým tónem, jakoby volal o pomoc.
Honza se vyděsil. Teď se jeho milovaná vrátí a sezná, že se jí pokusil diamant ukrást. Vyžene ho z paláce, kde mu opravdu nic nechybělo a on zbaven její ochranné ruky, zmrzne v závějích. Má ho vrátit? Nedokáže jí lhát, když se ho zeptá, co se stalo. A nebo se ani nezeptá, jistě už to dávno ví.
Honza najednou zatoužil být daleko odsud, tam, kam její moc nesahá, chtěl být zpět doma.
Zmizel Ledový palác, zmizely bílé pláně a ledové hory, zmizela nekonečná bílá obloha.
Honza stál na náměstí svého města, okolo něho prodily davy lidí, které nepoznával a oni nepoznávali jeho. Ale byl doma a diamant držel dosud pevně v rukách.
Trvalo mu dlouho, než se vzpamatoval. Když se rozhlédl, seznal že náměstí se změnilo. Zmizela šibenice, zmizel popravčí špalek. Místo nich tu byla kašna s chladnou vodou.
Král se zbláznil, napadalo ho.
Náměstím proběhla vlna jásotu. Honza nechápal, proč lidé najednou nadšeně mávají a hází čepicemi do vzduchu. Až pohlédl k paláci a spatřil vznešený průvod. Vpředu na koni jela dáma a po jejím boku dvě sličné panny. Za nimi pak klusal na koních průvod dvořanstva.
"Ať žije královna.." skandoval dav rozjařeně.
KRÁLOVNA???
V Honzovi se zastavilo srdce. Kde je král?
I zeptal se nejbližšího člověka vedle sebe:
"A Kde je král?"
"Holenku, odkud jsi k nám spadl? To už je pěkná řádka let, co ten starý zloduch vypustil duši a nám vládne královna, ta čistá a laskavá paní!"
Honza zůstal jako opařený. Tak všechno, co podnikl pro ten hloupý kousek kamene, který stále odpočívá v jeho dlani a pro něj zahynulo tolik lidí..... Všechno zbytečně a marně. Král je mrtvý.
A Honza? Splnil úkol a slib, který mu dal a zachránil si tím život. Jenže k čemu? Nikdo z lidí okolo něho ho neznal. Nikdo se k němu nehlásil. Je nepotřebný.
A co jeho královna? Honza se probral z těžkého snu. Ledová královna....proboha. Vždyť ona zemře, když jí diamant nevrátí.Honza by nejraději plakal bezmocí, když si vzpoměl na to, že i kvůlu němu umírali lidé a že kvůli němu Ledová říše ztratí svou velitelku.
Když se dostal pomocí diamantu sem, měl by se dostat také zpět. Přál si, toužebně přál, aby byl zpět u té, kterou miloval a kterou pravděpodobně připravil svou lehkomyslností o život.
A zase...zmizelo náměstí, město i země.
Okolo něho se rozprostíraly důvěrně známé ledové pláně.A hele...sobi.Stojí tu u saní a netečně se koukají na Honzu. Jenže Honzu sobi nezajímali. On se rozběhl jako šílený, co mu nohy dovolily k té, která ležela na sněhové podušce a pro níž svět přestal existovat.
Ledová královna, nekrásnější bytost, kterou mohl poznat, byla mrtva.
Nepomohl diamant, který jí Honza vtiskl do chladných dlaní a nespočetněkrát si přál, aby otevřela své černé pronikavé oči....
Honza jí v zoufalství zvedl ze sněhu a přitiskl si jí do náručí. Volal jí těmi nejněžnějšími jmény, ale její hlas se neozval. Až se mu očí vyřinuly dvě velké slzy a ty spolu s jeho polibkem dopadly na královniny bílé rty.
V tu chvíli se stal zázrak. Honza ucítil, jak se její tělo zachvělo a on uslyšel, jak jí bije srdce. Bílá tvář znovu dostávala růžovou barvu a nádherné rty zčervenaly. Ledová královna otevřela oči a podívala se na Honzu. Natáhla k němu ruku a z dlaní jí do sněhu vypadl Ledový diamant.
"Miluji tě" zašeptala a Honza užasl.Ona mluví!!!
Ledová královna spolu s navráceným životem a lidským polibkem s horkými slzami získala lidský cit.
Spolu ruku v ruce pak opustili Ledové království, sobi je přenesli přes oceán k lidem.

A diamant? Zůstal zapadlý ve sněhu a Ledové království ztratilo svou královnu.
Snad jednou, po staletích, zabloudí do těch zapadlých končin člověk, který diamant najde.Snad mu přinese štěstí..........