Princezna Moře

12. července 2011 v 16:48 | Magdalena


Na břehu rozlehlého moře stála rybářská chatrč. Nebyla nijak velká, také proč, když jediným obyvatelem byl mladý, pohledný rybář. Byl štíhlý, tmavovlasý, měl krásné modré oči, které konkurovaly barvě oceánu. Každé ráno vyjížděl se svou bárkou na moře a lovíval do sítí ryby, které pak prodával na trhu zákazníkům. Lidé ho měli rádi, jelikož jeho zboží bylo vždy čerstvé a kvalitní a kdykoliv hospodyně zatoužily po tresce či úhoři, mohly se spolehnout, že jim mladý rybář žádané ryby dodá. V poledne, když prodal všechno, co měl,nakoupil si za utržené měďáky u kupce chleba a zásoby domů a odebral se ke své chatrči, kde pak trávil celý zbytek dne. Sedával před svým palácem, jak v legraci říkal nuznému obydlí a spravoval sítě. Občas se zadíval do dáli, tam kde se obloha vpíjela do moře a pozoroval hru světel, jak se slunce klonilo k západu a barvilo oceán do ruda, někdy mělo moře barvu růžovou a někdy oranžovou, podle toho, s jakou šlo slunce spát.Milan, tak se mladý rybář jmenoval, dokázal podle barvy zapadajícího slunce uhodnout, jaké počasí bude druhý den a podle toho plánoval, jestli vyjede lovit nebo ne.
Někdy byl jeho jednotvárný den zpestřen příjezdem lodi, která nenašla cestu do nedalekého přístavu, někdy moře vyplavilo na břeh zbytky vraků a trosek ze ztroskotaných korábů, které se kdesi v dálce na moři potopily.Ale vcelku jeho dny plynuly stejně a nezajímavě, jeden se podobal druhému a Milan občas toužil po změně, po něčem, co by jeho životu dalo smysl. Stejně jako spousta mladých mužů v jeho věku i on toužil po lásce, chtěl mít vedle sebe dívku, kterou by mohl milovat a která by milovala jeho a které by nevadilo, že je jen pouhým rybářem, že nemá zámek ze zlata, ale roztrhanou chajdu, do které mu prší a v truhle místo pokladů jen sbírku myší. Jenže dívky, které on potkával, nechtěly žít na břehu moře, kde se nic neděje, nechtěly snídat bídu s nouzí a k obědu vařit ryby na tisíc způsobů, po večerech spravovat potrhané sítě a haleny, nasáklé rybinou a doufat, že jednou bude lépe.
Milan neměl ani tušení, že při své práci má diváka, která bedlivě pozoroval jeho každodenní snažení na moři i na pevnině.
V moři žila dívka.Skryta pod hladinou před lidskými zraky, vyplouvala za soumraku i za úsvitu a dívala se, jak se mladý rybář ráno potýká se člunem, když ho spouští na moře, jak do svých sítí chytá nepozorné ryby, jak po večerech sedává před chatrčí a oči se mu únavou zavírají, takže nevidí, jak se moře zvláštně vlní a jak ho pozorují zelené oči, tak podobné jeho rybím obětem.
Byla to princezna Moře.Její palácem byly rudé korály, které pokrývaly obrovská podmořská skaliska, zdobená ježovkami a hvězdicemi, jejími strážci byli mečouni a žraloci, místo dvařanů jí společnost dělaly nejroztodivnější ryby, krabi a chobotnice.Ona sama byla k nerozeznání od člověka, jen vodově bledá pleť a zelené oči jí malinko odlišovaly.Měla nádherně dlouhé, husté tmavé vlasy, které jí halily jako šaty až ke kotníkům a když plula mořem s houfem svých šupinatých přátel,rozprostíraly se okolo ní jako závoj.
Za hlubokých nocí, kdy měsíc jasně ozařoval mořskou hladinu, odvažovala se vystoupit z vody a tu se její štíhlé tělo pokrývalo šatem ze stříbřité pěny a vln.Procházela se pak po hladině tak jistě, jako lidé chodili po zemi.Nikdy se ale neodvážila vstoupit na břeh, věděla, že pak už by se nesměla vrátit do svého vodního království a zůstala by navěky uvězněná na souši.

Jednoho rána bylo nebe zakaboněné, mračna visela nízko nad rozlehlým oceánem a hrozila, že spustí svá stavidla a zahrnou zemi nekonečnými přívaly deště. Milan se dlouho rozmýšlel, jestli má podniknout nejistou plavbu, ale byl si vědom slibu, který dal předešlého dne svým zákaznicím o tom, že jim dodá další příděl čerstvých ryb. Chtě nechtě musel nakonec vyplout, ale neustále sledoval oblohu nad sebou, aby stihl včas otočit svůj člun a dosáhnout bezpečných břehů dříve, než se spustí liják, v těchto končinách nezřídka doprovázený silnými větry a bouřemi.Když byl na správném místě, kde měl jistotu bohatého úlovku, rozhodil své sítě a pomalu je postupně vytahoval zpět do člunu. Moře ani dnes nezklamalo a člun brzy pojmul nepřeberné množství tresek, jeseterů, sleďů , jakožto i drobných sardinek a krabů. Milan byl spokojen, vypadalo to, že se bude moci brzy vrátit a spěchat pak na tržiště, aby potěšil hospodyně.
Právě, když sbalil své sítě a otočil člun k pobřeží, zablesklo se nad oceánem a dunivý hrom roztřásl oblohu, která vzápětí na to rozevřela své dlaně a vypustila z nich lijavec. Milan byl v mžiku promočen do poslední nitky, z čehož si zase tak těžkou hlavu nedělal. Když se mu ale do zad opřel čerstvý vítr, Milan pochopil, že začíná jít do tuhého a že bude muset tentokrát vynaložit veškerý svůj um, aby se zdráv dostal ke břehu.Než stačil domyslet, co všechno musí udělat, aby bezpečně člun vedl vzedmutými vlnami, moře se rozeřvalo silou vichřice, bičováno nepřetržitým deštěm, obrovské vlny se postavily Milanovi do cesty a když se se svým člunem ocitl na nejvyšší špičce hrozivé masy vody, pochopil, že je vše ztraceno.Člun se rozlomil vedví a Milan se propadl do hlubin oceánu. Pokoušel se chvíli plavat, ale víry, tvořící se okolo něho, ho strhávaly zpět do své náruče a nedovolovaly mu se jim vytrhnout a zachránit si tak život.Milan zoufale bojoval, ale nebyl rybou a nemohl žít bez vzduchu a toho se mu v plicích už nedostávalo. Ucítil, jak mu rozbouřená krev tepe ve spáncích a vzápětí ztratil vědomí. Moře, jakoby se zaradovalo, že se ním ten nepatrný človíček přestal prát, konejšivě ho přijalo do své náruče a pomalu ho ukládalo k věčnému spánku na písčitém dně.
Kde se vzala, tu se vzala, mihla se vodou princezna Moře a její dlouhé vlasy za ní pluly jako drahocenný šál. Když se spustila bouře, sledovala zápas mladého rybáře s vodním živlem a když se jeho člun potopil a on zmizel pod hladinou, jako šipka se hnala k místu, kde měl brzy spočinout. Milanovo bezvědomé tělo se dotklo dna a zůstalo tiše a pokojně ležet.Princezna připlula až těsně k němu, bez rozmýšlení ho obejmula v pase a vymrštila se vzhůru k hladině. Plula rychle, nevšímala si poplašených ryb, které před ní prchaly na všechny strany a teprve, když se před ní hladina oceánu rozestoupila a ona se s bezduchým rybářem v náruči ocitla jen několik málo kroků od břehu, kde stála Milanova chatrč, odložila svoje břímě na písečné pobřeží a posadila se vedle něho do vody.
Milanovi dlouho trvalo, než přišel k sobě. Když mu vědomí řeklo, že může zase dýchat, natáhl do sebe ten lahodný, solí prosycený vzduch, až se z toho rozkašlal a ještě drahnou chvíli poté ze sebe dávil vodu.Teprve, když se uklidnil a vzpamatoval se natolik, že byl schopen vstát, užasl, když před sebou uviděl ve vodě sedět tu nejkrásnější dívku, jakou snad mohl vídat jen ve svých snech. A když se kolem sebe rozhlédl, užasl podruhé, když si uvědomil, že místo toho, aby jeho tělo teď na mořském dně okusovaly dravé ryby, je živý a zdravý před svým domovem a ta nádherná bytost ho zřejmě zachránila od jisté smrti.
"Kdo jsi?" zeptal se jí chraplavě, jak se jeho hrdlo ještě vypořádávalo s účinkem mořské vody.
"Jsem princezna Moře" odvětila dívka prostě a na tváři se jí mihl jemný úsměv.
"Jsi krásná...a šlechetná, zachránila jsi mne před smrtí. Jak ti mohu poděkovat?"řekl Milan.
Princezna jen potřásla hlavou:
"Nemusíš mi za nic děkovat, udělala jsem to proto, že jsem sama chtěla."
Jako by svými slovy vyslovila nějakou kletbu.Oceán se znovu příšerně vzedmul a pak se jeho vody rozestoupily.Na hladinu vyplul obrovitý stříbřitě lesklý mořský had a mířil velkou rychlostí rovnou k nim. Milan poděšeně vykřikl, nikdy nic podobného nespatřil a ani netušil, že nekonečný oceán ukrývá takovou obludu, která byla větší než největší koráby, které kolem pluly a ze které šel strach. Princezna Moře leknutím doslova zkameněla. Nestvůra zasyčela a z rozevřené tlamy jí vytryskl proud vody, který obklopil princeznu jako by jí spoutával a pak se ona i had propadli zpět do říše vodního království. Milan byl jako přimrazený, nechápal zhola nic. Na několik okamžiků měl pocit,že se mu to všechno jen zdálo. Pak se jeho bosé nohy cosi dotklo. Milan se sehnul a vylovil z vody malou mořskou sasanku, kterou měla princezna ve vlasech. Držel jí v dlaních a přemýšlel, co má dělat. Má se vrhnout zpět do hlubin oceánu? Dokáže vůbec jako pouhý smrtelník proniknout do vodní říše, o níž jen slýchával vyprávět fantastické pohádky? A co udělá had s princeznou? Zahubí jí?
Mučivé otázky, na něž neznal odpověď mu zběsile kolovaly v hlavě. Pochopil, že tím, že ho princezna zachránila, sama sebe uvrhla do hrozivého nebezpečí a že je na Milanovi, aby v sobě zburcoval veškeré síly a oplatil jí stejnou mincí a pokusil se jí vyrvat ze zajetí té příšery. Jenže jak to udělat? Pod vodou dýchat nadokáže a půjde tak vstříc jisté smrti. V zoufalství si vzpomněl na starce, kteří sedávali na tržišti nedaleko kašny a vyprávěli malým dětem pověsti a pohádky. Snad oni budou znát odpověď na jeho otázku.
Vydal se tedy na tržiště. Bělovlasí starci seděli na témže místě jako v jiné dny a když k nim Milan došel, tázavě se na něho podívali.
"Co víte o mořském hadovi?" zeptal se jich rovnou.
Rozhlédli se po sobě, jakoby se odhodlávali promluvit, až to jeden z nich udělal:
"Mořský had prý skutečně existuje. Hlídá ty největší hlubiny oceánu a občas ho námořníci na svých plavbách zahlédli, jak brázdí vlny oceánu.Říká se o něm, že hlídá v moři poklady a také jsem slýchával, že hlídá mořskou princeznu.Ale kdoví, co je na tom pravdy..."
Milan byl dychtivý dalšího povídání:
"A je možné toho hada nějak zabít? A může se člověk dostat pod hladinu a neutopit se?"
Starci se na něho podívali překvapeně.Nechápali,kam mladý rybář svými podivnými otázkami míří.
"Nevím, jak bys mohl dýchat pod vodou, ale slýchával jsem kdysi dávno, že had nesnáší slunce, proto vyplouvá na moře jen, když je zamračená obloha.A proč to všechno vlastně potřebuješ vědět, chlapče?"
Milan jen cosi neurčitého zabručel. Sám nevěděl, jak by jim události posledních hodin vysvětlil, když jim sám nerozumněl. Vracel se nevesele zpět ke svému domovu.Jak se má dostat na dno oceánu a neutopit se přitom? Jak přinutit hada, aby princeznu vydal? Jak dostat sluneční paprsky do hlubin oceánu, kde vládne tma? Něco Milanovi našeptávalo, že jen marní čas, že princeznu nezachrání, že je to nemožné. Ale když si představil její zelené oči, které se na něho tak laskavě dívaly, když si připomenul její úsměv, zvíhala se v něm vlna kuráže pokusit se o nemožné.
Kroky ho přivedly na pobřeží a on bezmyšlenkovitě zajel rukou do kapsy a nahmatal mořskou sasanku, jedinou památku na krásnou princeznu Moře.Vytáhl jí z kapsy a zadíval se na ni.Vtom ho zarazilo zvláštní šumění moře, takové ještě v životě neslyšel.Vzhlédl a jeho úžas toho dne dosáhl vrcholu. Voda se před ní rozestupovala a vytvářela mu pohodlnou cestičku do svého nitra. Milan se po ní jako omámený vydal. už ho ani nepřekvapovalo, že se oceán za ním zase uzavíral, on kráčel klidně dál a dál. Z obou stran cesty měl vysoké vodní stěny, kterými mohl pohodlně koukat do světa ryb a korálů.Žasl nad krásami oceánu, tady tepve poznal, jak se mýlil, když si myslel, že hluboko v moři už není nic než rozedrané skalní masivy, že život zde obstarávají jen rejnoci a murény a že tu není nic, co by stálo za pohled. Jak tak kráčel mořským dnem, kochal se nezměrnou krásou různobarevných mořských rostlin, skaliska pokrytá schránkami měkkýšů v něm tajila dech a když okolo něho proplulo hejno medúz jako malých nadýchaných obláčků, chtělo se mu poklonit se všem obyvatelům vodního světa a prosit za odpuštění, že pochyboval.
Sasanka ho vedla dál a dál, Milan už dávno ztratil pojem o tom, jak dlouho už jde a kam ho vlastně ta křehká rostlinka v jeho rukách vede, věděl však neomylně,že na konci té cesty bude princezna.
Země se mu najednou začala otřásat pod nohama.Rozhlédl se a uviděl opravdu nevábně vyhlížející podmořskou horu, celou černou a hrozivou.Nikde, kam jeho oči pohlédly, už nespatřil žádnou z veselých barev, které zdobily korály, ryby a ostatní obyvatele moře.Zde vládla tma,černota a nevlídno.Milan věděl, že musí dojít až k té hoře a čím více se k ní přibližoval, tím více byl dychtivý,až skoro utíkal. A pak ji spatřil.
Princezna Moře byla vysoko na skále, hlavu skloněnou na prsa, tělo zahaleno dlouhými vlasy. Milan se skutečně rozběhl, aby byl co nejdříve u ní,ale po pár krocích ho zastavilo ostré syčení. Milan se lekl, vždyť na hada málem zapomněl. Koutkem oka spatřil, jak princezna zvedla hlavu a otevřela ústa, ale přes hadovo vzteklé syčení neslyšel, co na něho volá. Musel se obratně vyhýbal smyčkám hadího těla, které se kroutilo a pokoušelo se toho vetřelce omotat a zahubit. Když se pak vynořila i hadí hlava, velká jako jeho chatrč na pobřeží, Milan pozdvihl sasanku vzhůru tam,kde na obloze tušil slunce. Snad ho samo nebe vyslyšelo a jeden sluneční paprsek pronikl do nekonečných mořských hlubin a narušil tak tmu, která zde panovala. Milan vytáhl z kapsy střípek zrcátka a nastavil ho hadovi přímo do očí. V tu chvíli se moře vzedmulo a skála pukla. Tam, kde ještě před okamžikem had rozevíral svou odpornou tlamu, zela nyní široká průrva, v níž netvor zmizel.
Princezna byla svobodná.Jako rybka se spustila dolů ze skály a plula rychle k Milanovi. A ten k ní natáhl ruku a podal jí její ztracenou sasanku.V tu chvíli zmizela cestička, kterou šel za princeznou, obklopila ho voda a Milan se pohroužil do vln oceánu.Princezna však nečekala, bystře popadla svého zachránce a v několika málo okamžicích ho vynesla na hladinu.Milan toho dne už podruhé vykašlal vodu z plic a vytřásl si slané krůpěje z vlasů. Pak mocnými rozmachy rukou, s princeznou po boku plaval zpět ke pevnině.
Na břehu klesl na kolena a děkoval osudu za to, že he nenechal zemřít.Pak se postavil a natáhl k princezně ruku:
"Půjdeš se mnou?"
"Nesmím na břeh, nemohla bych se už nikdy vrátit, oceán by mě nepřijal zpět." odvětila princezna smutně.
Milan se usmál:
"Chtěl bych, abys byla mou ženou, Moře. A oceán budeš mít pořád u sebe, budeš se moci probouzet se šuměním jeho vln a stejná píseň tě bude uspávat a místo světa korálů ukážu ti svět lidí, uvidíš, že i tady je spousta krásy.Nedokážu už bez tebe žít..."
A Moře mu podala svou ruku a nechala se vést na pevninu.

Od té doby tu žili na břehu rozhlehlého oceánu spolu. Rybář Milan každý den vyjížděl se svými sítěmi, do nichž lovil tresky, lososy a sledě, drobné kraby a garnáty a každý den tu nejlepší rybu donesl své krásné ženě Moře, která na něho čekávala na břehu a radovala se z jeho návratu.Byli spolu a byli šťastni. Princezně pranic nechyběly korálové útesy, na souši poznala lesy, kopce,města a lidi. A protože měla svého muže vždy vedle sebe, měla všechno.
Mořský had se již nikdy nikomu nezjevil a námořníci si o něm a krásné princezně vyprávěli už jen pohádky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama