Září 2011

Víla z bažin

23. září 2011 v 23:36 | Magdalena
Starou, dávno nepoužívanou úvozovou cestou jel muž na koni. Míjel staleté stromy, které svými košatými korunami vytvářely příjemný stín i hustá křoviska, lemující cestu.Kam oko dohlédlo, rozprostíraly se všude kolem bažiny a močály, které vydávaly mlaskavé zvuky a páchly rozkladem. Muž nevnímal šero a ticho,byl pohroužen do svých myšlenek a nechal unaveného koně,aby sám šel, kam ho nohy ponesou. Nezáleželo mu na tom, kam dojedou a jestli si třeba někde cestou nesrazí vaz, když ho kůň už odmítne dál nést.
Jeho oděv už dávno ztratil pestrost barev, byl vyrudlý a šedý od prachu. Tmavý dlouhý plášť ho halil jen zčásti,takže bylo vidět potrhaný kabátec se zbytky bohatého zdobení a ušpiněné kalhoty. Vysoké boty byly už značně ošlapané. Dokonce i široký klobouk, pod nímž skrýval muž svou tvář, pamatoval lepší časy. Jediným opravdu skvostným kouskem byl meč, který se mu houpal po boku. Stříbrem vykládaná rukojeť a jemně vypracovaný toulec.
Kdo byl ten muž a proč projížděl nehostinnou krajinou, plnou zrádných bažin, kam jiní lidé nevstoupili už léta?
Jmenoval se Matouš a před nějakou dobou mu patřila osamělá tvrz, které se říkalo Soví. Kdoví, jak ke svému jménu přišla, sovy by zde žily jen v případě, že by byly hluché. Matouš byl divoký loupeživý rytíř, před nímž se i oblaka třásla, když se vracíval s hordou kumpánů obtěžkán bohatou kořistí a hulákal na celé kolo. To pak se na tvrzi opékali na dvoře skopci a selata, pivo i víno teklo proudem a zmožení hodovníci usínali tam, kde jim přestaly sloužit nohy.
Matouš měl ve svém sklepení v truhlách velké bohatství, zlaté i stříbrné náčiní, stejně tak množství peněz, které pobral těm, které přepadl. Bylo mu jedno, jestli okrádá bohatého, nestyděl se ani nuzákovi vzít pár posledních grošíků. Nebál se světských zákonů, kdo by si troufl na rytíře a nebál se ani církve, však spousty relikvií z nejrůznějších kostelů toho byly důkazem. Nevážil si ani lidských životů, rád ubližoval nevinným a slabým. Neštítil se potřísnit si ruce krví.
Vše se ale změnilo, když unesl dceru svého souseda, velkomožného rytíře z Grunvaldu a požadoval za ni nehorázné výkupné. Mladá a krásná dívka, panna Blanka, mu učarovala na jedné ze slavností, na níž se ocitl. Jenže dívka odmítla jeho pokusy o dvoření a nevědomky tak rozdmýchala zlou krev. Matouš slíbil, že pomstí svou uraženou pýchu a zanedlouho poté si dívku vyčíhal a odvlekl ji na Soví tvrz. Tam panna Blanka strávila dlouhé dny a noci v tmavé, studené kobce ve společnosti krys, než Matouš milostivě oznámil jejímu otci, že má dívku ve své moci a že jí vydá jen za patřičné výkupné.
Rytíř z Grunvaldu se téměř zhroutil ze ztráty své dcery a třebaže částka za její navrácení byla obrovská, neváhal a sumu vyplatil. Matouš pak vyděšenou a na duchu zlomenou Blanku vrátil otci bosou a oblečenou jen ve spodní košili, aby se mohl pokochat jejím studem a vysmát se žalem utrápenému rytíři.
Tím skutkem si ale Matouš zarazil onen osudný a pověstný poslední hřebík do rakve. Rytíř z Grunvaldu pomstil zneuctění své dcery a odeslal ke králi depeši a žádal průchod spravedlnosti. A král jeho žádost vyslyšel.Vyslal oddíl vojska, aby Matouše bez prodlení zajali a přivedli ke králi, jemuž se bude zpovídat ze svých hrozných skutků. Vojsko přepadlo Soví tvrz, svedlo nelítostný boj s hrstkou Matoušových žoldnéřů a přátel, většinu pobilo a zbytek byl bez milosti zajmut a uvězněn.
Matoušovi se podařilo jako zázrakem uprchnout, když seznal, že přesila nepřátel je značná a že není sebemenší šance na vítězství. Podle zradil své druhy, vyskočil na koně a uháněl z tvrze, jakoby měl v patách samo peklo. Mnoho dní pak prchal neznámo kam a snažil se ukrýt před zlobou svého panovníka i lidí z okolních měst a vesnic. Rychle se rozkřiklo, že tvrz byla dobita a vypálena, že loupeživá cháska je v bezpečí pod zámkem a hlavní viník prchá před spravedlností. Lidé, které Matouš v minulosti připravil o všechno cenné, byli mu v patách a nemilosrdně ho štvali z místa na místo. Pomsta jim hořela v srdcích nenávistným plamenem a Matouš musel prchat jako lovná zvěř, aby uchránil holý život.
Jednoho dne pak dorazil do kraje, plného bažin a močálů. I kůň už byl na pokraji sil a Matouš raději zastavil v jakémsi lese,aby ho nechal odpočinout. Sám se natáhl pod strom do mechu a přemýšlel o svém zpackaném životě. Už dávno z něho vyprchla divoká pýcha, že nad něho není. Dávno ztratil iluze o nedotknutelnosti. Byl jen člověk a navíc ten, který má svědomí obtěžkané hroznými hříchy. Z jeho nezměrného bohatství mu zbyla jen dlouhá dýka , jeho nerozlučný druh. Ale co s ní uprostřed neznámého lesa? Lovit s ní nejde, prodat ho nemá komu....snad je jen dobrá k tomu, aby jí Matouš pohroužil do prsou a vypustil svou černou duši.
Matouš pomalu usínal, vždyť byl nesmírně vyčerpaný. Šum stromů a tichá píseň větru ve větvích ho uspávala jako nejkrásnější ukolébavka. Ve spánku k němu přišel sen. Zdálo se mu o rusovlasé dívce, jakoby utkané z mlhy. Měla bledou tvář a jiskrné zelené oči, které svítily jako dva smaragdy. Matouš sledoval její ladný krok, jak se od něho vzdalovala a při chůzi na něho otáčela hlavu , jakoby ho lákala sebou. Matouš netušil, kdo je ona neznámá dívka, ale to, jak se na něho dívala - tak žádostivě a vyzývavě, to ho dráždilo. Vztáhl po ní ruce v tom snu, ale dívka se smíchem uskočila a zase ho vábila k sobě.
Matouš procitl ze sna a rozhlédl se okolo sebe. Byl stále u velkého stromu na okraji lesa a okolo se rozprostíraly močály. Kůň se klidně popásal na lesním pažitu a setřásal ze sebe únavu z dlouhé cesty. Matouš vstal a uvědomil si, že by si měl opatřit něco k jídlu. Jenže, jak na tomto nehostinnném místě něco uloví, když vůkol není ani živáčka.
Mezi stromy se mihlo něco světlého a Matouš zbystřil pozornost.Je to srna? Pomalu se vydal tím směrem,našlapoval zlehka a snažil se nevzbudit pozornost své možné večeře. Nevnímal okolí, jeho zrak byl upřen kupředu, kde se objevovala a zase ztrácela srna. Občas spatřil její zvláštně zbarvenou srst,která vůbec nebyla hnědá, ale spíš rezavá. Jeho kůň už mu dávno zmizel z očí, stromy řídly a Matoušovi se najednou šlo podivně těžko, jakoby se mu půda houpala pod nohama. Vzduch byl prosycen sirnými výpary, stíny se okolo něho rozplývaly v neurčité tvary a Matouš se zastavil ve chvíli, kdy se mu vysoké boty zabořily do mazlavého bahna. Konečně se rozhlédl. Nebyl v lese, ale uprostřed smrdutého močálu.
Nízko nad tůněmi, plnými černé vody, se válela žlutá mlha.Sem tam bylo možné spatřit pokroucené pahýly zetlelých stromů, jejichž větve připomínaly Matoušovi odporné pařáty umrlců.Vysoké trsy trávy se zdály býti oporu pro jeho promočené nohy, ale on dobře věděl, jak zrádná jsou to místa.Stačil jediný chybný krok a on by se mohl navždy ponořit pod hladinu smrtícího močálu a jeho naděje na záchranu by byla menší než nulová.
Bezradně se znovu rozhlédl, aby našel cestu z močálu ven.Ale ať se obracel na jakoukoliv stranu, nebyl s to najít řešení beznadějného stavu, ve kterém se ve své zaslepenosti ocitl.
Po kolikáté již?
Hlavou mu blesklo několik vzpomínek. Vzpomínky na zločinné výpravy, na něž se vydával se svými lapky, na všechno zlato a drahé kamení, které nakradl a které vůbec nepotřeboval, náhle vystřídaly jiné.Před očima se mu zjevovali lidé, které se neštítil okrást o všechno, co měli. Vnímal jejich rozezlené pohledy, kterými ho častovali, slzy v jejich očích, nářek jejich úst a kletby, které za ním posílali. Viděl jejich nevěřícné pohledy, když se od nich odvracel s jejich majetkem, který si v potu tváře vydobyli, viděl jejich zmozolnatělé ruce, zaťaté v pěst, když mu hrozili, slyšel vzlykot malých dětí, které trpěly hladem, protože on podle a se smíchem ukradl jejich rodičům všechno, co mohli vyměnit za jídlo.V uších mu zněl nešťastný pláč mladých dívek,které obral o věno,spílání starců, kterým zkrátil život, když je ochudil o to poslední, co ještě měli....
Zalitoval svých činů a kdyby mohl, poklekl by a modlil se za ty, jimž způsobil tolik zla a bolesti.Jak rád by teď rozdal vše, co mu ještě zbývalo. Spínal ruce k oblakům, zahaleným do odporné mlhy, aby ho Všemohoucí zbavil těch mučivých vzpomínek a by mu dal možnost napravit své hříchy. Prosil nebeské mocnosti o záchranu své duše, po tvářích se mu řinuly slzy.Chutnaly hořce. Poznal, jaká bezmocnost se musela těm oloupeným prostírat v duších, poznal co to je nemít už žádnou naději.
V tu chvíli se mlha rozestoupila a před ním se objevila srna.Jen mžik a ze srny se stala dívka.Nejkrásnější, jakou kdy viděl. Měla těžké rusé vlasy, které jí halily jako závoj, zelené oči jí svítily jako kočce a bledá pleť se zdála utkaná ze samotné mlhy.Dívka stála uprostřed močálu a přeci jakoby se vznášela těsně nad černou vodou. Její pohled se Matoušovi vpíjel do očí a on cítil, že se pomalu propadá do bahna. Nedokázal se ale ani pohnout. Černá hmota mu svazovala nohy a tížila ho.Matouš se pokoušel vzepřít, ale ruce i celé tělo mu odpíralo poslušnost.Čím déle se na něho dívka dívala, tím více cítil, jak ho bažina svírá.
"Proboha, nenech mne zemřít.Vím, byl jsem špatný, mnohým lidem jsem připravil peklo na zemi, kradl jsem, loupil a zabíjel, nic mne nemohlo zastavit a já byl lačnější a smělejší.A panna Blanka, trpěla proto, že jsem byl jat chtíčem a zpupně jsem pošlapal čest její i jejího otce. Nenech mne zahynout bídně a ničemně tak, jak bídně a ničemně jsem žil. Chci napravit vše, co jsem napáchal.Přijmu jakýkoliv trest, odčiním každý svůj špatný skutek...."
žadonil Matouš jako smyslů zbaven. Nevěděl ani sám, jestli slova, která se mu rodila v hlavě, říká nahlas nebo jen v duchu. Dívka je však slyšela.
"Byl jsi nečestný a napáchal jsi mnoho zla. Je psáno v tvém osudu, abys pykal za své činy.Nezhyneš v močále jen tehdy, když ti jen jeden jediný člověk odpustí. Kaj se, bídný člověče a pros své oběti za svůj život. Spravedlivý člověk tě vyslyší."
Matouš nechápal, jak by zde, v krajině blat a mokřadů mohl někdo vyslyšet jeho prosby. Ale začal doufat. V duchu se obracel k lidem, kterým zničil život a poníženě prosil za odpuštění. A jeho nohy zapadaly více a více do bažiny, už mu obemykala kolena a svírala ho pevně, jakoby z něho chtěla vysát život.

Panna Blanka se již zotavila ze strašného šoku, který v zajetí utrpěla a po čase, kdy Matouš již zmizel z kraje a více nikoho neznepokojoval, vzpomínala na něho již beze zloby a hořkosti.Pozvolna začala chápat, že jí Matouš sice nesmírně ublížil, ale zřejmě to vůbec neměl v úmyslu.Zamiloval se do ní a ona, znajíc jeho špatnou pověst, nechtěla za žádnou cenu svolit k sňatku.Netušila, jak snadno je možné změnit lásku na nenávist.Matouše poháněla ke zlému činu jeho divoká letora,jeho nezkrotná vášeň a uražená pýcha. A Blanka se ho bála.
Když na Matouše a jeho uprchlé druhy uspořádal její otec s pomocí královských vojáků hon, donesly se na Grunvald neblahé zvěsti o této štvanici.Panna Blanka, trávíce většinu svého času na modlitbách,modlila se i za spásu duše Matoušovi, jsouce čistého srdce a nepřála si jeho smrt kvůli ní samé.
Jistě, Matouš si všemi svými činy zasloužil viset na šibenici ve společnosti stejných lotrů, lapků a taškářů, jako on sám, ale panna Blanka nechtěla býti stejnou příčinou jeho skonu.Prosila otce, aby zastavil ten neblahý lov a dopřál Matoušovi uprchnout z dosahu královy vůle, ale nesetkala se s pochopením.Otec tvrdě mstil její zneuctěnou čest.O ruku její dcery od té doby nepožádal žádný chrabrý muž, nikdo neprojevil touhu vzít si za manželku krásnou dědičku Grunvaldu. Blanka sama byla rozhodnuta vstoupit do kláštera, aby mezi řádovými sestrami nalezla klid své duše.
Dnes si četla v modlitební knize a její duch bloudil kdesi ve výšinách, panna Blanka cítila v srdci klid a mír a byla smířena se světem.Náhle jakoby zaslechla naléhavý hlas kdesi ve svém nitru, který jí úpěnlivě prosil o soucit.Netušila, co se to s ní děje, bála se, že jí samo peklo pokouší a strojí jí úklady.I sepnula ruce a počala polohlasně odříkávat zdrávas, aby od sebe nečisté mocnosti odvrátila.Ve chvíli, kdy se dostala k pasáži - pros za nás hříšné- mihl se jí myslí Matouš, zedraný a zubožený, vrávorající kdesi v pustině z posledních sil a jeho hlas prosil o spasení.Blanka mu věnovala tichou modlitbu a její ústa sama zašeptala:
Jste-li živ, rytíři ze Soví tvrze, odpouštím vám a snad i Bůh všemohoucí vám odpustí vaše hříchy."

Matouš vězel po pás v bahně, když najednou ucítil pod nohama dno.Přestal klesat.Zoufalství a šílený strach z blížící se neodvratné smrti znásobilo jeho síly a on se pomalu vyškrábal ze sevření močálu. Obalený smrdutým bahnem, promočený, vysílený, zdeptaný na těle i na duchu padl tváří do travnatého porostu na okraji močálu.Když se jeho dech uklidnil, vzhlédl.Rusovlasá dívka dosud stála, nebo spíš se vznášela uprostřed smrtícího močálu. Její zelené oči si Matouše měřily a ona řekla:
"Nezahynul jsi, protože ti bylo odpuštěno."
"Kdo jsi?" zeptal se Matouš.
"Jsem Irini, víla z bažin.Střežím je od nepaměti a každého hříšného tvora, který zabloudí do těchto končin, musím sprovodit ze světa.Nad tebou se smilovala duše nevinné, nebylo ti souzeno najít pod hladinou močálu svůj hrob.Přesto se tvůj osud naplní...."
Matouše při těch slovech zamrazilo. Dokázal si představit, jaký může být jeho osud. Královi vojáci ho vyslídí, uštvou, zajmou a pokud ho rovnou nezabijí, stráví ještě několik dní ve společnosti krys, shnilé slámy a plesnivého chleba ve vězení, aby mu nakonec kat vložil na krk oprátku a oběsil ho jako obyčejného ničemného zloděje a vraha.
Otřásl se a vzchopil se natolik, že se dal na ústup.Utíkal od bažiny jako smyslů zbavený a v zádech cítil zelený pohled víly Irini. Když se dostal zpět na mýtinu, kde zanechal svého koně, vyhoupl se na něho a pobodl ho patami.Kůň, již odpočinutý a napasený, se dal do rychlého běhu a brzy se bažina opět skryla do temné zeleně lesa.
Dva dny pak ještě Matouš bloudil v neznámých končinách, než narazil na osamělý klášter.Zde, v tichu a míru, tak vzdáleném od okolního světa, požádal Matouš opata, aby směl zůstat.Opat, muž již velmi starý, bělovlasý a bělovousý, se ho nezeptal ani na jméno, ani na stav, ani na nic jiného.Pokynul rukou a pravil:
"Brány našeho kláštera jsou otevřeny každému.Chceš-li tu s námi žít, jsi vítán."
Od té doby žil v klášteře muž beze jména.Žil velmi skromně, trávil dny prací a modlitbami.Netušil,co se děje tam,kde končí klášterní zeď a začíná okolní svět.Zde neexistovalo bohatství, moc, špatnost,pýcha, nenávist,zloba.Nebyli zde lidé, toužící po majetku či slávě.Řeholní bratři se nestarali světské statky, nezajímalo je nic z toho, po čem dříve Matouš tak bezohledně a nesmyslně prahnul a co si přivlastňoval.
I on sám se naučil žít v pokoře a odříkání.Uvědomil si,že nikdy nemohl být šťastný nad truhlicemi zlata, které chamtivě ukradl ostatním.Naučil se pracovat a pomáhat ostatním.Nikdy však ale neutišil své svědomí.Ve chvílích, kdy se mu jeho špatné skutky znovu a znovu vracely do mysli,mnohonásobně trpěl.Tisíckrát si přál,aby ho smrt vysvobodila z těch strašlivých duševních muk a na sklonku života, kdy se smířil se vším,řekl bratřím, kdo vlastně je.
Když pak zemřel a jeho duše opustila navždy vše pozemské, došel konečně klidu.

Dnes již je klášter zbořený a zapomenutý.A kdesi v jeho rozvalinách odpočívají ostatky muže, jehož jméno bylo proklínáno a zatracováno, muž, který způsobil druhým mnoho bolesti a zla, muž, který nakonec poznal, že není nic důležitějšího, než čisté svědomí.

Paní z Černého hradu

23. září 2011 v 22:46 | magdalena
Žil jeden mladý muž a jedna dívka. Jemu říkali Jaroslave a jí Petro. Obyčejný pár, jakých potkáváme tucty. On pracoval u sedláka jako nádeník, ona nosívala na trh krásně malované hrnečky a talíře, jimž doma dávala barevnou podobu na hliněnou tvář. Jemu dal osud do vínku štíhlou postavu a oči, co se umějí smát. Ona se pyšnila dlouhými tmavými vlasy a dobrosrdečnou tváří. Měli se rádi a třebaže je v malé chaloupce pod strání vítala jen kočka, nežehrali na osud, že jim nedopřává děťátko a byli spolu šťastni.
Daleko od nich stál v hlubokých lesích Černý hrad. Žila v něm paní, která nosívala šaty barvy havraní, černé bohaté vlasy jí splývaly na ramena jako šál a z obličeje žhnuly černé oči. Byla krásná, ale její krása byla chladná jako achát, zasazený ve zlatém kroužku prstenu. Byla to čarodějka a její kouzla byla stejně mocná jako zlá. Ve své komnatě měla zrcadlo a v něm se odrážel celý svět. Mohla vidět všechno a ona se dívala ne do krajů či měst, ale rovnou lidem do srdcí. Tam, kde kvetla láska, táhlo jí to nejvíce, ale jen proto, aby mohla ničit a hubit ušlechtilé lidské city a zůstala po ní jen prázdnota.
Jaroslav s Petrou měli každé ráno stejné. Ona ráno vstala, rozdělala v peci oheň a připravila svému milému snídani. Budívala Jaroslava něžným políbením a on pak posilněn odcházel pracovat do velkého dvora k bohatému sedlákovi. Petra si pak sedla ke svým barvám a malovala na hliněné džbánečky a misky ornamenty. Oběma čas ubíhal v pilné práci a málokdy jim jejich štěstí zkalil mráček sváru a nepohody.
Když se Jaroslav večer vrátil unaveený z roboty, sedávala jeho dívka u něho a vyprávěli si, co celý den dělali.
Jednoho dne se ale jejich láska zakalila. Jakoby ten den měla přijít bouřka, tak těžké bylo ovzduší v malém domku pod strání. Tam, kde ještě večer zněl Petřin zpěv a smích, ukapávaly slzy a Jaroslavův milý hlas měl dnes temné zabarvení. Pohádali se. Kdoví, co bylo příčinou malicherného sporu, snad slůvko, snad pohled. A teď tu okolo sebe chodili dva nazlobení lidé, z jejichž tvrdých čel o sebe křesaly blesky a hromy, Petra bohatě skrápěla svár pláčem a Jaroslav skřípěl zuby. Jeden nechtěl ustoupit druhému a každý měl svou pravdu a za každou cenu si ji snažil udržet a prosadit. Dopadlo to tak, že Jaroslav za sebou práskl dveřmi, až se malované hrnečky v polici rozdrnčely a odešel. Hledal samotu, utíkal jako štvaná zvěř před jejím pláčem a výčitkami. Hledal tak jako již několikrát předtím útěchu v klidné náruči březového háje, kudy vedly úzké zaječí cestičky a mdle to vonělo podhoubím. Jaroslav procházel lesem křížem krážem a vdechoval tu opojnou vůni. Chmury mu pomalu odlétaly z hlavy a on se cítil zase spokojený a smířený.
Už se chtěl vrátit domů a napadlo ho, že by mohl pro Petru natrhat pár snítek vřesu. Jak se tak sehnul, blýsklo se mi cosi v trávě do oka. Jaké bylo jeho překvapení, když sebral malý třpytivý korálek, který se perleťově leskl. Rozhlédl se okolo, jestli nenajde ještě nějaký. Petra by si je mohla dát na šňůrku na krk.
O kousek dál ležel zase jeden a tamhle třetí..a čtvrtý...
Jaroslav horečně sbíral ty malé měňavé perly a neuvědomoval si, že se noří do lesa hloub a hloub, že se dostal do míst, kde nikdy nebyl. Zakrátko již zapomněl, jak dlouho sbírá korálky, měl jich plnou dlaň a cosi ho nutilo hledat další a další. Když se stíny začaly prodlužovat a na les padlo podivné šero, Jaroslav konečně zvedl hlavu a lekl se. Okolo něho už nebyly něžné bíločerné břízky, zde stály staleté pokroucené duby a obrovské buky, které se svými pahýlovitými větvemi natahovali po Jaroslavovi, jako by ho chtěly uchopit do spárů. Tatam byla vůně křemenáčů a zralých malin, zde to páchlo rozkladem a zlobou. Cesta mezi stromy ho přivedla k černé bráně Černého hradu. Brána byla dokořád a Jaroslav, zvědav, kdo může bydlet na tak nehostinném místě, vstoupil. Jaké bylo jeho překvapení a ještě větší úlek, když se za ním brána se skřípěním zavřela a třebaže s ní cloumal jako smyslů zbavený, nepustila ho už ven. Jaroslav se tedy vydal do nitra hradu. Snad ani sám nechtěl, ale nohy jakoby polouchaly někoho jiného.
"Přinesl jsi mi mé perly?" zeptal se čísi hlas.
Na schodech z bílého mramoru stála nevýslovně krásná paní, oblečená v černém. Její hlas zněl ale studeně, až Jaroslava zamrazilo. Přesto k ní napřáhl ruku,v níž hřál měňavé korálky a řekl:
"Vemte si je, paní....".
Ale paní jen ledabyle mávla rukou a z korálků se stali odporní černí pavouci, kteří se začali Jaroslavovi rozlézat po ruce. Mládenec je s výkřikem smetl na zem a ještě hodnou chvíli si utíral dlaně o kalhoty, jakoby stále cítil jejich chlupaté nožky na své kůži. Paní se na schodech rozesmála, smála se posupně, pyšně a studeně.Když se dosyta nasmála jeho strachu, řekl jí:
"Pusťte mě domů.."
Se zlou se potázal....
"Domů? Abys zase mohl rozdávat ty nanicovaté polibky té holce? Abys jí mohl šeptat další hloupá slovíčka? To tak! Nikam nepůjdeš, nenávidím lidské pokolení, které se utápí v té vaší lásce! "
Byla strašlivá, když dala najevo svůj hněv. Jaroslav se zachvěl při účinku těch slov. Chtěl utíkat, ale nohy mu snad vrostly do podlahy, chtěl křičet, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek. Cítil, jak mu tělo zvolna tuhne a chladne, nemohl pohnout ani konečkem prstu, dokonce i dech jakoby se mi zastavil. Jaroslav se změnil v kámen. Jen uprostřed, kam kde lidé mají srdce, žhnula maličká tečka. Paní z Černého hradu se zalíbením obešla kamennou sochu. Kolik jich už v tom sále stálo? A všechny bývaly lidmi.
Petra zatím seděla doma u stolu, na složených dlaních položenou hlavu a usedavě plakala, když její milý práskl dveřmi. Slzy střídaly ještě návaly hněvu a Petra zlostí až dupala, když se jí znovu a znovu vracela všechna ostrá slova, která si řekli. Po hodině samoty už odezněl nářek a vyprchala horkost z hlavy a Petra vyšla před domek, jestli už i Jaroslav vychladl a zda se už nevrací zpět. Znávala jeho útěky do lesní náruče a bylo jí proto velmi divné, že tak dlouho mešká. Odpoledne se pomalu přelilo do večera a Petra dostala strach. Co když se mu něco stalo? Nakonec v zoufalství popadla šátek, který si přehodila přes ramena a spěchala do lesního zákoutí, kde se břízy skláněly svými zelenými hlavami do vysoké trávy.
Jenže - i když proběhla celý les křížem krážem, i když tisíckrát zavolala jméno svého milého, Jaroslav nepřišel. S novým návalem pláče klesla do mechu a nechala se konejšit jeho hebkou náručí. Nevěřila tomu, že by jí Jaroslav opustil, i když to v hněvu vykřikl. Něco se muselo stát. Les jí odpověď dát neuměl a Petra nakonec zmožena únavou a vyčerpáním usnula uprostřed zeleného království ticha.
Snad to byl sen nebo skutečnost? Její ustrašené a ustarané srdce, bijící jí v hrudi, se na okamžik zastavilo. Zastavilo se proto, že uslyšelo v dálce bít srdce milovaného člověka. Jaroslav jí volal hlasem bez zvuku, zoufale k ní natahoval ruce a žádal o pomoc.
Petra procitla ze sna a zaposlouchala se do ticha. Ťuk...ťuk....ťuk...ťuk...cinkal kdesi v dálce hlas, který jí němě volal. Dívka ani nečekala, až ranní červánky odeženou tmu od jejího lože a rozběhla se lesem za tím podivným hlasem. Kdyby se jí někdo zeptal, nevěděla by, co jí ten hlas říká, ale cítila, že jí potřebuje, věděla, že je to hlas Jaroslava, který se dostal do neštěstí.
Kdoví jak dlouho bloudila Petra temnými hvozdy, než se před ní objevil Černý hrad. Nikdy předtím o něm neslyšela. Jaroslavovo volání se nehlesně tříštilo o černou bránu. Petra už ani na okamžik nezapochybovala o tom, že je Jaroslav uvnitř a pokoušela se bránu otevřít. Ale spíš by pohnula s horou, než s tepanou tlamou, uzavírající vstup.
Celý den stála u brány a po tisící s ní zkoušela hnout, volala do mrtvého ticha jméno své lásky a slzy jí stékaly po tvářích.Teprve večer, když se les začal nořit do skoro hmatatelné tmy, která obestírala hrad, natahoval po dívce své drápy a plížila se mezi stromy, se brána otevřela.Stála v ní paní v černém a chladně se na dívku dívala:
"Co tu chceš?"
Petra jí prostoduše vypověděla o hloupém sporu s Jaroslavem a paní se začal usmívat.Její úsměv se ale rychle změnil v nenávistný škleb, když Petra řekla, že svého Jaroslava miluje a hledá ho. Paní jí pokynula rukou dovnitř:
"Tak si ho najdi..."
Petra vběhla do hradu a ocitla se v obrovském sále, kde stálo spoustu podivných kamenných soch. Dívala se jako omámená na jednu po druhé a nevěřila svým očím.To nebyly sochy, to byli lidé, proměněni zlým kouzlem v kámen. A její údiv se vystřídal s hrozným zděšením, když v jedné z nehybných postav poznala toho, koho hledala. Jaroslav tu stál před ní, ale neviděl jí, nemohl jí podat své ruce a obejmout jí, nemohl se pohnout. Petra cítila, jak se pod ní podlamují kolena, klesla na zem a tělo se jí otřáslo hořkým nešťastným pláčem. Nevnímala, že paní z Černého hradu stojí opodál a kochá se jejím nezměrným utrpením, jak jí okolo zlých úst pohrává pobavený úšklebek a jak se chystá připravit Petře stejný osud jako ostatním nešťastníkům.
Jenže stalo se něco nečekaného. Kouzlo Petře neublížilo. Marně svolávala paní z Černého hradu na pomoc všechny běsy a marně čarovala těmi nejhoršími kouzly. Petra byla stále živá. A bylo ještě hůř. V zoufalství dívka vyskočila a nehybnou postavu svého milého objala a celou jí skropila slzami. A jedna jediná slza dopadla na místo, kde Jaroslavovi žhnulo v hrudi srdce.
Obrovské zdi Černého hradu se otřásly v základech a pak všechno zahalila neproniknutelná tma.
Když se černota ozplynula, uvědomila si Petra, že se jí do tváří opírá chladný vánek, že slyší zpěv ptáků a že Jaroslavovy paže jí objímají.
Zmizel Černý hrad, zmizela jeho paní, zmizel i strašidelný les.V pustině sežehlé trávy a vyprahlé země stáli dva mladí lidé a drželi se v náručí. Jaroslav objímal Petru a ona ho zasypávala svými polibky a jeden druhého se nemohli nabažit. Jak jim byl v tu chvíli líto, že svou hádkou působili takové neštěstí a kdyby bývalo nebylo Petřiny horoucí lásky a Jaroslavova volání o pomoc, nikdy by se již nemuseli setkat. A kdyby zmizela jejich láska, bylo by jí na světě zase o kousek méně.A třeba by se paní z Černého hradu vrátila a byla by silnější a lidská láska už by neměla tolik sil, aby jí znovu přemohla.
Ale čím více se budou mít lidé rádi, tím silnější a mocnější bude láska.A jednou jako sluneční paprsek prosvítí neproniknutelnou tmu tam, kde bijí dvě horoucí srdce, spojí mostem dva břehy oddělených lidí, stojících nad propastí.
Přeji vám, aby vaše láska byla stejně trvalá a krásná, aby dokázala přemoci zlé kouzlo a pomohla vám v těžkých chvílích, kdy se rozum vzpírá a city hlásí ústup. Není na světě většího bohatství než to vědomí, že že váš život je spojen s životem milované bytosti. Už nejste on a ona, už jste pár. A ať to také tak zůstane.
Hodně štěstí.