Paní z Černého hradu

23. září 2011 v 22:46 | magdalena
Žil jeden mladý muž a jedna dívka. Jemu říkali Jaroslave a jí Petro. Obyčejný pár, jakých potkáváme tucty. On pracoval u sedláka jako nádeník, ona nosívala na trh krásně malované hrnečky a talíře, jimž doma dávala barevnou podobu na hliněnou tvář. Jemu dal osud do vínku štíhlou postavu a oči, co se umějí smát. Ona se pyšnila dlouhými tmavými vlasy a dobrosrdečnou tváří. Měli se rádi a třebaže je v malé chaloupce pod strání vítala jen kočka, nežehrali na osud, že jim nedopřává děťátko a byli spolu šťastni.
Daleko od nich stál v hlubokých lesích Černý hrad. Žila v něm paní, která nosívala šaty barvy havraní, černé bohaté vlasy jí splývaly na ramena jako šál a z obličeje žhnuly černé oči. Byla krásná, ale její krása byla chladná jako achát, zasazený ve zlatém kroužku prstenu. Byla to čarodějka a její kouzla byla stejně mocná jako zlá. Ve své komnatě měla zrcadlo a v něm se odrážel celý svět. Mohla vidět všechno a ona se dívala ne do krajů či měst, ale rovnou lidem do srdcí. Tam, kde kvetla láska, táhlo jí to nejvíce, ale jen proto, aby mohla ničit a hubit ušlechtilé lidské city a zůstala po ní jen prázdnota.
Jaroslav s Petrou měli každé ráno stejné. Ona ráno vstala, rozdělala v peci oheň a připravila svému milému snídani. Budívala Jaroslava něžným políbením a on pak posilněn odcházel pracovat do velkého dvora k bohatému sedlákovi. Petra si pak sedla ke svým barvám a malovala na hliněné džbánečky a misky ornamenty. Oběma čas ubíhal v pilné práci a málokdy jim jejich štěstí zkalil mráček sváru a nepohody.
Když se Jaroslav večer vrátil unaveený z roboty, sedávala jeho dívka u něho a vyprávěli si, co celý den dělali.
Jednoho dne se ale jejich láska zakalila. Jakoby ten den měla přijít bouřka, tak těžké bylo ovzduší v malém domku pod strání. Tam, kde ještě večer zněl Petřin zpěv a smích, ukapávaly slzy a Jaroslavův milý hlas měl dnes temné zabarvení. Pohádali se. Kdoví, co bylo příčinou malicherného sporu, snad slůvko, snad pohled. A teď tu okolo sebe chodili dva nazlobení lidé, z jejichž tvrdých čel o sebe křesaly blesky a hromy, Petra bohatě skrápěla svár pláčem a Jaroslav skřípěl zuby. Jeden nechtěl ustoupit druhému a každý měl svou pravdu a za každou cenu si ji snažil udržet a prosadit. Dopadlo to tak, že Jaroslav za sebou práskl dveřmi, až se malované hrnečky v polici rozdrnčely a odešel. Hledal samotu, utíkal jako štvaná zvěř před jejím pláčem a výčitkami. Hledal tak jako již několikrát předtím útěchu v klidné náruči březového háje, kudy vedly úzké zaječí cestičky a mdle to vonělo podhoubím. Jaroslav procházel lesem křížem krážem a vdechoval tu opojnou vůni. Chmury mu pomalu odlétaly z hlavy a on se cítil zase spokojený a smířený.
Už se chtěl vrátit domů a napadlo ho, že by mohl pro Petru natrhat pár snítek vřesu. Jak se tak sehnul, blýsklo se mi cosi v trávě do oka. Jaké bylo jeho překvapení, když sebral malý třpytivý korálek, který se perleťově leskl. Rozhlédl se okolo, jestli nenajde ještě nějaký. Petra by si je mohla dát na šňůrku na krk.
O kousek dál ležel zase jeden a tamhle třetí..a čtvrtý...
Jaroslav horečně sbíral ty malé měňavé perly a neuvědomoval si, že se noří do lesa hloub a hloub, že se dostal do míst, kde nikdy nebyl. Zakrátko již zapomněl, jak dlouho sbírá korálky, měl jich plnou dlaň a cosi ho nutilo hledat další a další. Když se stíny začaly prodlužovat a na les padlo podivné šero, Jaroslav konečně zvedl hlavu a lekl se. Okolo něho už nebyly něžné bíločerné břízky, zde stály staleté pokroucené duby a obrovské buky, které se svými pahýlovitými větvemi natahovali po Jaroslavovi, jako by ho chtěly uchopit do spárů. Tatam byla vůně křemenáčů a zralých malin, zde to páchlo rozkladem a zlobou. Cesta mezi stromy ho přivedla k černé bráně Černého hradu. Brána byla dokořád a Jaroslav, zvědav, kdo může bydlet na tak nehostinném místě, vstoupil. Jaké bylo jeho překvapení a ještě větší úlek, když se za ním brána se skřípěním zavřela a třebaže s ní cloumal jako smyslů zbavený, nepustila ho už ven. Jaroslav se tedy vydal do nitra hradu. Snad ani sám nechtěl, ale nohy jakoby polouchaly někoho jiného.
"Přinesl jsi mi mé perly?" zeptal se čísi hlas.
Na schodech z bílého mramoru stála nevýslovně krásná paní, oblečená v černém. Její hlas zněl ale studeně, až Jaroslava zamrazilo. Přesto k ní napřáhl ruku,v níž hřál měňavé korálky a řekl:
"Vemte si je, paní....".
Ale paní jen ledabyle mávla rukou a z korálků se stali odporní černí pavouci, kteří se začali Jaroslavovi rozlézat po ruce. Mládenec je s výkřikem smetl na zem a ještě hodnou chvíli si utíral dlaně o kalhoty, jakoby stále cítil jejich chlupaté nožky na své kůži. Paní se na schodech rozesmála, smála se posupně, pyšně a studeně.Když se dosyta nasmála jeho strachu, řekl jí:
"Pusťte mě domů.."
Se zlou se potázal....
"Domů? Abys zase mohl rozdávat ty nanicovaté polibky té holce? Abys jí mohl šeptat další hloupá slovíčka? To tak! Nikam nepůjdeš, nenávidím lidské pokolení, které se utápí v té vaší lásce! "
Byla strašlivá, když dala najevo svůj hněv. Jaroslav se zachvěl při účinku těch slov. Chtěl utíkat, ale nohy mu snad vrostly do podlahy, chtěl křičet, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek. Cítil, jak mu tělo zvolna tuhne a chladne, nemohl pohnout ani konečkem prstu, dokonce i dech jakoby se mi zastavil. Jaroslav se změnil v kámen. Jen uprostřed, kam kde lidé mají srdce, žhnula maličká tečka. Paní z Černého hradu se zalíbením obešla kamennou sochu. Kolik jich už v tom sále stálo? A všechny bývaly lidmi.
Petra zatím seděla doma u stolu, na složených dlaních položenou hlavu a usedavě plakala, když její milý práskl dveřmi. Slzy střídaly ještě návaly hněvu a Petra zlostí až dupala, když se jí znovu a znovu vracela všechna ostrá slova, která si řekli. Po hodině samoty už odezněl nářek a vyprchala horkost z hlavy a Petra vyšla před domek, jestli už i Jaroslav vychladl a zda se už nevrací zpět. Znávala jeho útěky do lesní náruče a bylo jí proto velmi divné, že tak dlouho mešká. Odpoledne se pomalu přelilo do večera a Petra dostala strach. Co když se mu něco stalo? Nakonec v zoufalství popadla šátek, který si přehodila přes ramena a spěchala do lesního zákoutí, kde se břízy skláněly svými zelenými hlavami do vysoké trávy.
Jenže - i když proběhla celý les křížem krážem, i když tisíckrát zavolala jméno svého milého, Jaroslav nepřišel. S novým návalem pláče klesla do mechu a nechala se konejšit jeho hebkou náručí. Nevěřila tomu, že by jí Jaroslav opustil, i když to v hněvu vykřikl. Něco se muselo stát. Les jí odpověď dát neuměl a Petra nakonec zmožena únavou a vyčerpáním usnula uprostřed zeleného království ticha.
Snad to byl sen nebo skutečnost? Její ustrašené a ustarané srdce, bijící jí v hrudi, se na okamžik zastavilo. Zastavilo se proto, že uslyšelo v dálce bít srdce milovaného člověka. Jaroslav jí volal hlasem bez zvuku, zoufale k ní natahoval ruce a žádal o pomoc.
Petra procitla ze sna a zaposlouchala se do ticha. Ťuk...ťuk....ťuk...ťuk...cinkal kdesi v dálce hlas, který jí němě volal. Dívka ani nečekala, až ranní červánky odeženou tmu od jejího lože a rozběhla se lesem za tím podivným hlasem. Kdyby se jí někdo zeptal, nevěděla by, co jí ten hlas říká, ale cítila, že jí potřebuje, věděla, že je to hlas Jaroslava, který se dostal do neštěstí.
Kdoví jak dlouho bloudila Petra temnými hvozdy, než se před ní objevil Černý hrad. Nikdy předtím o něm neslyšela. Jaroslavovo volání se nehlesně tříštilo o černou bránu. Petra už ani na okamžik nezapochybovala o tom, že je Jaroslav uvnitř a pokoušela se bránu otevřít. Ale spíš by pohnula s horou, než s tepanou tlamou, uzavírající vstup.
Celý den stála u brány a po tisící s ní zkoušela hnout, volala do mrtvého ticha jméno své lásky a slzy jí stékaly po tvářích.Teprve večer, když se les začal nořit do skoro hmatatelné tmy, která obestírala hrad, natahoval po dívce své drápy a plížila se mezi stromy, se brána otevřela.Stála v ní paní v černém a chladně se na dívku dívala:
"Co tu chceš?"
Petra jí prostoduše vypověděla o hloupém sporu s Jaroslavem a paní se začal usmívat.Její úsměv se ale rychle změnil v nenávistný škleb, když Petra řekla, že svého Jaroslava miluje a hledá ho. Paní jí pokynula rukou dovnitř:
"Tak si ho najdi..."
Petra vběhla do hradu a ocitla se v obrovském sále, kde stálo spoustu podivných kamenných soch. Dívala se jako omámená na jednu po druhé a nevěřila svým očím.To nebyly sochy, to byli lidé, proměněni zlým kouzlem v kámen. A její údiv se vystřídal s hrozným zděšením, když v jedné z nehybných postav poznala toho, koho hledala. Jaroslav tu stál před ní, ale neviděl jí, nemohl jí podat své ruce a obejmout jí, nemohl se pohnout. Petra cítila, jak se pod ní podlamují kolena, klesla na zem a tělo se jí otřáslo hořkým nešťastným pláčem. Nevnímala, že paní z Černého hradu stojí opodál a kochá se jejím nezměrným utrpením, jak jí okolo zlých úst pohrává pobavený úšklebek a jak se chystá připravit Petře stejný osud jako ostatním nešťastníkům.
Jenže stalo se něco nečekaného. Kouzlo Petře neublížilo. Marně svolávala paní z Černého hradu na pomoc všechny běsy a marně čarovala těmi nejhoršími kouzly. Petra byla stále živá. A bylo ještě hůř. V zoufalství dívka vyskočila a nehybnou postavu svého milého objala a celou jí skropila slzami. A jedna jediná slza dopadla na místo, kde Jaroslavovi žhnulo v hrudi srdce.
Obrovské zdi Černého hradu se otřásly v základech a pak všechno zahalila neproniknutelná tma.
Když se černota ozplynula, uvědomila si Petra, že se jí do tváří opírá chladný vánek, že slyší zpěv ptáků a že Jaroslavovy paže jí objímají.
Zmizel Černý hrad, zmizela jeho paní, zmizel i strašidelný les.V pustině sežehlé trávy a vyprahlé země stáli dva mladí lidé a drželi se v náručí. Jaroslav objímal Petru a ona ho zasypávala svými polibky a jeden druhého se nemohli nabažit. Jak jim byl v tu chvíli líto, že svou hádkou působili takové neštěstí a kdyby bývalo nebylo Petřiny horoucí lásky a Jaroslavova volání o pomoc, nikdy by se již nemuseli setkat. A kdyby zmizela jejich láska, bylo by jí na světě zase o kousek méně.A třeba by se paní z Černého hradu vrátila a byla by silnější a lidská láska už by neměla tolik sil, aby jí znovu přemohla.
Ale čím více se budou mít lidé rádi, tím silnější a mocnější bude láska.A jednou jako sluneční paprsek prosvítí neproniknutelnou tmu tam, kde bijí dvě horoucí srdce, spojí mostem dva břehy oddělených lidí, stojících nad propastí.
Přeji vám, aby vaše láska byla stejně trvalá a krásná, aby dokázala přemoci zlé kouzlo a pomohla vám v těžkých chvílích, kdy se rozum vzpírá a city hlásí ústup. Není na světě většího bohatství než to vědomí, že že váš život je spojen s životem milované bytosti. Už nejste on a ona, už jste pár. A ať to také tak zůstane.
Hodně štěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarda Jarda | 25. září 2011 v 11:07 | Reagovat

Vrátilo mě to o několik měsíců zpět a některé momenty jsem si znovu prožil.Je to krásná pohádka,ale opravdu jen pohádka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama