Víla z bažin

23. září 2011 v 23:36 | Magdalena
Starou, dávno nepoužívanou úvozovou cestou jel muž na koni. Míjel staleté stromy, které svými košatými korunami vytvářely příjemný stín i hustá křoviska, lemující cestu.Kam oko dohlédlo, rozprostíraly se všude kolem bažiny a močály, které vydávaly mlaskavé zvuky a páchly rozkladem. Muž nevnímal šero a ticho,byl pohroužen do svých myšlenek a nechal unaveného koně,aby sám šel, kam ho nohy ponesou. Nezáleželo mu na tom, kam dojedou a jestli si třeba někde cestou nesrazí vaz, když ho kůň už odmítne dál nést.
Jeho oděv už dávno ztratil pestrost barev, byl vyrudlý a šedý od prachu. Tmavý dlouhý plášť ho halil jen zčásti,takže bylo vidět potrhaný kabátec se zbytky bohatého zdobení a ušpiněné kalhoty. Vysoké boty byly už značně ošlapané. Dokonce i široký klobouk, pod nímž skrýval muž svou tvář, pamatoval lepší časy. Jediným opravdu skvostným kouskem byl meč, který se mu houpal po boku. Stříbrem vykládaná rukojeť a jemně vypracovaný toulec.
Kdo byl ten muž a proč projížděl nehostinnou krajinou, plnou zrádných bažin, kam jiní lidé nevstoupili už léta?
Jmenoval se Matouš a před nějakou dobou mu patřila osamělá tvrz, které se říkalo Soví. Kdoví, jak ke svému jménu přišla, sovy by zde žily jen v případě, že by byly hluché. Matouš byl divoký loupeživý rytíř, před nímž se i oblaka třásla, když se vracíval s hordou kumpánů obtěžkán bohatou kořistí a hulákal na celé kolo. To pak se na tvrzi opékali na dvoře skopci a selata, pivo i víno teklo proudem a zmožení hodovníci usínali tam, kde jim přestaly sloužit nohy.
Matouš měl ve svém sklepení v truhlách velké bohatství, zlaté i stříbrné náčiní, stejně tak množství peněz, které pobral těm, které přepadl. Bylo mu jedno, jestli okrádá bohatého, nestyděl se ani nuzákovi vzít pár posledních grošíků. Nebál se světských zákonů, kdo by si troufl na rytíře a nebál se ani církve, však spousty relikvií z nejrůznějších kostelů toho byly důkazem. Nevážil si ani lidských životů, rád ubližoval nevinným a slabým. Neštítil se potřísnit si ruce krví.
Vše se ale změnilo, když unesl dceru svého souseda, velkomožného rytíře z Grunvaldu a požadoval za ni nehorázné výkupné. Mladá a krásná dívka, panna Blanka, mu učarovala na jedné ze slavností, na níž se ocitl. Jenže dívka odmítla jeho pokusy o dvoření a nevědomky tak rozdmýchala zlou krev. Matouš slíbil, že pomstí svou uraženou pýchu a zanedlouho poté si dívku vyčíhal a odvlekl ji na Soví tvrz. Tam panna Blanka strávila dlouhé dny a noci v tmavé, studené kobce ve společnosti krys, než Matouš milostivě oznámil jejímu otci, že má dívku ve své moci a že jí vydá jen za patřičné výkupné.
Rytíř z Grunvaldu se téměř zhroutil ze ztráty své dcery a třebaže částka za její navrácení byla obrovská, neváhal a sumu vyplatil. Matouš pak vyděšenou a na duchu zlomenou Blanku vrátil otci bosou a oblečenou jen ve spodní košili, aby se mohl pokochat jejím studem a vysmát se žalem utrápenému rytíři.
Tím skutkem si ale Matouš zarazil onen osudný a pověstný poslední hřebík do rakve. Rytíř z Grunvaldu pomstil zneuctění své dcery a odeslal ke králi depeši a žádal průchod spravedlnosti. A král jeho žádost vyslyšel.Vyslal oddíl vojska, aby Matouše bez prodlení zajali a přivedli ke králi, jemuž se bude zpovídat ze svých hrozných skutků. Vojsko přepadlo Soví tvrz, svedlo nelítostný boj s hrstkou Matoušových žoldnéřů a přátel, většinu pobilo a zbytek byl bez milosti zajmut a uvězněn.
Matoušovi se podařilo jako zázrakem uprchnout, když seznal, že přesila nepřátel je značná a že není sebemenší šance na vítězství. Podle zradil své druhy, vyskočil na koně a uháněl z tvrze, jakoby měl v patách samo peklo. Mnoho dní pak prchal neznámo kam a snažil se ukrýt před zlobou svého panovníka i lidí z okolních měst a vesnic. Rychle se rozkřiklo, že tvrz byla dobita a vypálena, že loupeživá cháska je v bezpečí pod zámkem a hlavní viník prchá před spravedlností. Lidé, které Matouš v minulosti připravil o všechno cenné, byli mu v patách a nemilosrdně ho štvali z místa na místo. Pomsta jim hořela v srdcích nenávistným plamenem a Matouš musel prchat jako lovná zvěř, aby uchránil holý život.
Jednoho dne pak dorazil do kraje, plného bažin a močálů. I kůň už byl na pokraji sil a Matouš raději zastavil v jakémsi lese,aby ho nechal odpočinout. Sám se natáhl pod strom do mechu a přemýšlel o svém zpackaném životě. Už dávno z něho vyprchla divoká pýcha, že nad něho není. Dávno ztratil iluze o nedotknutelnosti. Byl jen člověk a navíc ten, který má svědomí obtěžkané hroznými hříchy. Z jeho nezměrného bohatství mu zbyla jen dlouhá dýka , jeho nerozlučný druh. Ale co s ní uprostřed neznámého lesa? Lovit s ní nejde, prodat ho nemá komu....snad je jen dobrá k tomu, aby jí Matouš pohroužil do prsou a vypustil svou černou duši.
Matouš pomalu usínal, vždyť byl nesmírně vyčerpaný. Šum stromů a tichá píseň větru ve větvích ho uspávala jako nejkrásnější ukolébavka. Ve spánku k němu přišel sen. Zdálo se mu o rusovlasé dívce, jakoby utkané z mlhy. Měla bledou tvář a jiskrné zelené oči, které svítily jako dva smaragdy. Matouš sledoval její ladný krok, jak se od něho vzdalovala a při chůzi na něho otáčela hlavu , jakoby ho lákala sebou. Matouš netušil, kdo je ona neznámá dívka, ale to, jak se na něho dívala - tak žádostivě a vyzývavě, to ho dráždilo. Vztáhl po ní ruce v tom snu, ale dívka se smíchem uskočila a zase ho vábila k sobě.
Matouš procitl ze sna a rozhlédl se okolo sebe. Byl stále u velkého stromu na okraji lesa a okolo se rozprostíraly močály. Kůň se klidně popásal na lesním pažitu a setřásal ze sebe únavu z dlouhé cesty. Matouš vstal a uvědomil si, že by si měl opatřit něco k jídlu. Jenže, jak na tomto nehostinnném místě něco uloví, když vůkol není ani živáčka.
Mezi stromy se mihlo něco světlého a Matouš zbystřil pozornost.Je to srna? Pomalu se vydal tím směrem,našlapoval zlehka a snažil se nevzbudit pozornost své možné večeře. Nevnímal okolí, jeho zrak byl upřen kupředu, kde se objevovala a zase ztrácela srna. Občas spatřil její zvláštně zbarvenou srst,která vůbec nebyla hnědá, ale spíš rezavá. Jeho kůň už mu dávno zmizel z očí, stromy řídly a Matoušovi se najednou šlo podivně těžko, jakoby se mu půda houpala pod nohama. Vzduch byl prosycen sirnými výpary, stíny se okolo něho rozplývaly v neurčité tvary a Matouš se zastavil ve chvíli, kdy se mu vysoké boty zabořily do mazlavého bahna. Konečně se rozhlédl. Nebyl v lese, ale uprostřed smrdutého močálu.
Nízko nad tůněmi, plnými černé vody, se válela žlutá mlha.Sem tam bylo možné spatřit pokroucené pahýly zetlelých stromů, jejichž větve připomínaly Matoušovi odporné pařáty umrlců.Vysoké trsy trávy se zdály býti oporu pro jeho promočené nohy, ale on dobře věděl, jak zrádná jsou to místa.Stačil jediný chybný krok a on by se mohl navždy ponořit pod hladinu smrtícího močálu a jeho naděje na záchranu by byla menší než nulová.
Bezradně se znovu rozhlédl, aby našel cestu z močálu ven.Ale ať se obracel na jakoukoliv stranu, nebyl s to najít řešení beznadějného stavu, ve kterém se ve své zaslepenosti ocitl.
Po kolikáté již?
Hlavou mu blesklo několik vzpomínek. Vzpomínky na zločinné výpravy, na něž se vydával se svými lapky, na všechno zlato a drahé kamení, které nakradl a které vůbec nepotřeboval, náhle vystřídaly jiné.Před očima se mu zjevovali lidé, které se neštítil okrást o všechno, co měli. Vnímal jejich rozezlené pohledy, kterými ho častovali, slzy v jejich očích, nářek jejich úst a kletby, které za ním posílali. Viděl jejich nevěřícné pohledy, když se od nich odvracel s jejich majetkem, který si v potu tváře vydobyli, viděl jejich zmozolnatělé ruce, zaťaté v pěst, když mu hrozili, slyšel vzlykot malých dětí, které trpěly hladem, protože on podle a se smíchem ukradl jejich rodičům všechno, co mohli vyměnit za jídlo.V uších mu zněl nešťastný pláč mladých dívek,které obral o věno,spílání starců, kterým zkrátil život, když je ochudil o to poslední, co ještě měli....
Zalitoval svých činů a kdyby mohl, poklekl by a modlil se za ty, jimž způsobil tolik zla a bolesti.Jak rád by teď rozdal vše, co mu ještě zbývalo. Spínal ruce k oblakům, zahaleným do odporné mlhy, aby ho Všemohoucí zbavil těch mučivých vzpomínek a by mu dal možnost napravit své hříchy. Prosil nebeské mocnosti o záchranu své duše, po tvářích se mu řinuly slzy.Chutnaly hořce. Poznal, jaká bezmocnost se musela těm oloupeným prostírat v duších, poznal co to je nemít už žádnou naději.
V tu chvíli se mlha rozestoupila a před ním se objevila srna.Jen mžik a ze srny se stala dívka.Nejkrásnější, jakou kdy viděl. Měla těžké rusé vlasy, které jí halily jako závoj, zelené oči jí svítily jako kočce a bledá pleť se zdála utkaná ze samotné mlhy.Dívka stála uprostřed močálu a přeci jakoby se vznášela těsně nad černou vodou. Její pohled se Matoušovi vpíjel do očí a on cítil, že se pomalu propadá do bahna. Nedokázal se ale ani pohnout. Černá hmota mu svazovala nohy a tížila ho.Matouš se pokoušel vzepřít, ale ruce i celé tělo mu odpíralo poslušnost.Čím déle se na něho dívka dívala, tím více cítil, jak ho bažina svírá.
"Proboha, nenech mne zemřít.Vím, byl jsem špatný, mnohým lidem jsem připravil peklo na zemi, kradl jsem, loupil a zabíjel, nic mne nemohlo zastavit a já byl lačnější a smělejší.A panna Blanka, trpěla proto, že jsem byl jat chtíčem a zpupně jsem pošlapal čest její i jejího otce. Nenech mne zahynout bídně a ničemně tak, jak bídně a ničemně jsem žil. Chci napravit vše, co jsem napáchal.Přijmu jakýkoliv trest, odčiním každý svůj špatný skutek...."
žadonil Matouš jako smyslů zbaven. Nevěděl ani sám, jestli slova, která se mu rodila v hlavě, říká nahlas nebo jen v duchu. Dívka je však slyšela.
"Byl jsi nečestný a napáchal jsi mnoho zla. Je psáno v tvém osudu, abys pykal za své činy.Nezhyneš v močále jen tehdy, když ti jen jeden jediný člověk odpustí. Kaj se, bídný člověče a pros své oběti za svůj život. Spravedlivý člověk tě vyslyší."
Matouš nechápal, jak by zde, v krajině blat a mokřadů mohl někdo vyslyšet jeho prosby. Ale začal doufat. V duchu se obracel k lidem, kterým zničil život a poníženě prosil za odpuštění. A jeho nohy zapadaly více a více do bažiny, už mu obemykala kolena a svírala ho pevně, jakoby z něho chtěla vysát život.

Panna Blanka se již zotavila ze strašného šoku, který v zajetí utrpěla a po čase, kdy Matouš již zmizel z kraje a více nikoho neznepokojoval, vzpomínala na něho již beze zloby a hořkosti.Pozvolna začala chápat, že jí Matouš sice nesmírně ublížil, ale zřejmě to vůbec neměl v úmyslu.Zamiloval se do ní a ona, znajíc jeho špatnou pověst, nechtěla za žádnou cenu svolit k sňatku.Netušila, jak snadno je možné změnit lásku na nenávist.Matouše poháněla ke zlému činu jeho divoká letora,jeho nezkrotná vášeň a uražená pýcha. A Blanka se ho bála.
Když na Matouše a jeho uprchlé druhy uspořádal její otec s pomocí královských vojáků hon, donesly se na Grunvald neblahé zvěsti o této štvanici.Panna Blanka, trávíce většinu svého času na modlitbách,modlila se i za spásu duše Matoušovi, jsouce čistého srdce a nepřála si jeho smrt kvůli ní samé.
Jistě, Matouš si všemi svými činy zasloužil viset na šibenici ve společnosti stejných lotrů, lapků a taškářů, jako on sám, ale panna Blanka nechtěla býti stejnou příčinou jeho skonu.Prosila otce, aby zastavil ten neblahý lov a dopřál Matoušovi uprchnout z dosahu královy vůle, ale nesetkala se s pochopením.Otec tvrdě mstil její zneuctěnou čest.O ruku její dcery od té doby nepožádal žádný chrabrý muž, nikdo neprojevil touhu vzít si za manželku krásnou dědičku Grunvaldu. Blanka sama byla rozhodnuta vstoupit do kláštera, aby mezi řádovými sestrami nalezla klid své duše.
Dnes si četla v modlitební knize a její duch bloudil kdesi ve výšinách, panna Blanka cítila v srdci klid a mír a byla smířena se světem.Náhle jakoby zaslechla naléhavý hlas kdesi ve svém nitru, který jí úpěnlivě prosil o soucit.Netušila, co se to s ní děje, bála se, že jí samo peklo pokouší a strojí jí úklady.I sepnula ruce a počala polohlasně odříkávat zdrávas, aby od sebe nečisté mocnosti odvrátila.Ve chvíli, kdy se dostala k pasáži - pros za nás hříšné- mihl se jí myslí Matouš, zedraný a zubožený, vrávorající kdesi v pustině z posledních sil a jeho hlas prosil o spasení.Blanka mu věnovala tichou modlitbu a její ústa sama zašeptala:
Jste-li živ, rytíři ze Soví tvrze, odpouštím vám a snad i Bůh všemohoucí vám odpustí vaše hříchy."

Matouš vězel po pás v bahně, když najednou ucítil pod nohama dno.Přestal klesat.Zoufalství a šílený strach z blížící se neodvratné smrti znásobilo jeho síly a on se pomalu vyškrábal ze sevření močálu. Obalený smrdutým bahnem, promočený, vysílený, zdeptaný na těle i na duchu padl tváří do travnatého porostu na okraji močálu.Když se jeho dech uklidnil, vzhlédl.Rusovlasá dívka dosud stála, nebo spíš se vznášela uprostřed smrtícího močálu. Její zelené oči si Matouše měřily a ona řekla:
"Nezahynul jsi, protože ti bylo odpuštěno."
"Kdo jsi?" zeptal se Matouš.
"Jsem Irini, víla z bažin.Střežím je od nepaměti a každého hříšného tvora, který zabloudí do těchto končin, musím sprovodit ze světa.Nad tebou se smilovala duše nevinné, nebylo ti souzeno najít pod hladinou močálu svůj hrob.Přesto se tvůj osud naplní...."
Matouše při těch slovech zamrazilo. Dokázal si představit, jaký může být jeho osud. Královi vojáci ho vyslídí, uštvou, zajmou a pokud ho rovnou nezabijí, stráví ještě několik dní ve společnosti krys, shnilé slámy a plesnivého chleba ve vězení, aby mu nakonec kat vložil na krk oprátku a oběsil ho jako obyčejného ničemného zloděje a vraha.
Otřásl se a vzchopil se natolik, že se dal na ústup.Utíkal od bažiny jako smyslů zbavený a v zádech cítil zelený pohled víly Irini. Když se dostal zpět na mýtinu, kde zanechal svého koně, vyhoupl se na něho a pobodl ho patami.Kůň, již odpočinutý a napasený, se dal do rychlého běhu a brzy se bažina opět skryla do temné zeleně lesa.
Dva dny pak ještě Matouš bloudil v neznámých končinách, než narazil na osamělý klášter.Zde, v tichu a míru, tak vzdáleném od okolního světa, požádal Matouš opata, aby směl zůstat.Opat, muž již velmi starý, bělovlasý a bělovousý, se ho nezeptal ani na jméno, ani na stav, ani na nic jiného.Pokynul rukou a pravil:
"Brány našeho kláštera jsou otevřeny každému.Chceš-li tu s námi žít, jsi vítán."
Od té doby žil v klášteře muž beze jména.Žil velmi skromně, trávil dny prací a modlitbami.Netušil,co se děje tam,kde končí klášterní zeď a začíná okolní svět.Zde neexistovalo bohatství, moc, špatnost,pýcha, nenávist,zloba.Nebyli zde lidé, toužící po majetku či slávě.Řeholní bratři se nestarali světské statky, nezajímalo je nic z toho, po čem dříve Matouš tak bezohledně a nesmyslně prahnul a co si přivlastňoval.
I on sám se naučil žít v pokoře a odříkání.Uvědomil si,že nikdy nemohl být šťastný nad truhlicemi zlata, které chamtivě ukradl ostatním.Naučil se pracovat a pomáhat ostatním.Nikdy však ale neutišil své svědomí.Ve chvílích, kdy se mu jeho špatné skutky znovu a znovu vracely do mysli,mnohonásobně trpěl.Tisíckrát si přál,aby ho smrt vysvobodila z těch strašlivých duševních muk a na sklonku života, kdy se smířil se vším,řekl bratřím, kdo vlastně je.
Když pak zemřel a jeho duše opustila navždy vše pozemské, došel konečně klidu.

Dnes již je klášter zbořený a zapomenutý.A kdesi v jeho rozvalinách odpočívají ostatky muže, jehož jméno bylo proklínáno a zatracováno, muž, který způsobil druhým mnoho bolesti a zla, muž, který nakonec poznal, že není nic důležitějšího, než čisté svědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarda Jarda | 25. září 2011 v 10:53 | Reagovat

Jako vždy jsem měl při čtení husí kůži a oči nezůstaly suché.Je to krásný příběh a umíš si hrát se slovy tak,že je doslova hltám očima a nedočkavý jako malé děcko očekávám rozzuzlení příběhu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama