Červen 2015

Bouře nad Norií - díl druhý

28. června 2015 v 21:24 | Martina
Amorie již byla hodný kus za durumem, když jeho obyvatelé zaznamenali drakheiřin odchod. Cesta se prozatím zdála býti snadnou. Míjela malá oppida, kde norijští pastevci a rolníci pracovali na polích a lukách,potkávala dřevorubce a řemeslníky, jdoucí za svým každodenním cílem vydělat si mzdu. Častokrát se tu a tam zastavila, aby se poptala místních na jejich poměry a leckdy i pomohla radou nebo skutkem, když jí bylo potřeba. Než se na krajinu snesla tma, byla již značně daleko. Její cesta vedla stále k jihu, cíl však byl v nedohlednu. Pokud se chtěla dostat na posvátné místo každoročních druidských sněmů, musela překonat celé norijské území, projet Parhou, kde měla v úmyslu navštívit veliké oppidum zvané Zawist a poté směřovat dále k jihu až pramenům řeky Wilth-awy. Území jižně od Parhy bylo již poněkud nebezpečné, neboť se zde ve velkých tlupách zdržovali bojovní Heleti,a s nimi Noriové neměli zrovna přátelské vztahy.
První noc přečkala Amorie v boně (vesnice) Tosen. Nebylo jí zde moc volně, zdejší obyvatelé na ni patřili nedůvěřivě. Nic jiného jí ale nezbylo, nechtěla-li nocovat pod širým nebem a státi se možnou večeří hladových vlků v lesích. Na severu ležely velké lesy a do nejbližší bony za nimi to bylo daleko přes les. Na východě sousední bona Karanyi byla sice blízko, ale Issara, která se několikrát v roce rozlila z břehů, znemožňovala přechod na druhou stranu. Na jihu, před Tosenem, tvořila hranice Elba, ještě větší řeka než Issara. Amorie zůstala na noc u místního vates, který byl již starý a téměř nemohoucí. Drakheira se posilnila vlastními zásobami a brzy si lehla na vykázané místo a usnula. Ne ale na dlouho. Sotva se na obzoru ukázaly první sluneční paprsky, byla již zase v sedle a pokračovala dále. Šťastně přebředla mohutnou Elbu, spoléhajíc se jen na svého silného koně. Druhý den dlouho po poledni pak šťastně dojela k Zawisti, kde jí již čekali.
"Buď pozdravena, Amorie" vítal se s ní druid Nachos, stařec také již letitý a přesto dosud svěží a statný.
Jaký to rozdíl oproti Tosenu. Na drakheiřinu počest byla uspořádána hostina a domácí se nedali zahanbit. Na stolech, připravených pod širým nebem, objevila se sýrová polévka, hrachová kaše, skopové maso, pečené ryby, nadívaný chléb a dušená jablka ve smetaně. Všichni, kteří se zúčastnili hostiny, jedli jako nezavření a dle pochvalného mlaskání bylo patrno, že zdejší hospodyně jsou zdatné kuchařky. Amorie se nic neostýchala a s chutí jedla nabízenou krmi. K hostině jim dva bardi zpívali a obveselovali hodovníky. Poté, když mnohý jedlík usnul zmožen jídlem a pitím přímo pod stoly, vzal si Nachos Amorii stranou:
"Neblahá znamení se ukazují v poslední době."
Amorie kývla, že ví.
A vyjevila starci, jaká měla ona vidění a pověděla i o sudbách.
Kousek po kousku pak oba vates poodkrývali roušku budoucna. Hrozba vpádů Germánů byla skutečná, na západě bylo lze slyšet řinkot zbroje, kterýžto zvuk krom uší druidských neslyšel nikdo. Amorie upozornila Nachose na kolnského druida a na jeho obojakost.
Stařec se zamyslel:
"Nebezpečného soupeře sis vybrala, Amorie. Znám ho již desítky let a měl jsem s ním nesčetněkrát rozepře. A nejen já, znám mnoho jiných z nás, kteří neschvalují jeho činy a jsou obeznámeni s jeho pohnutkami. Není však možno zapudit ho, je velmistrem a ty sama víš, jak mocný velmistr je. Tys ale nejen druidka, jsi taktéž drakheirou a pokud znásobíš své vnitřní síly, zvítězíš. Znám sílu,která ti může pomoci... "
Nikdo se nikdy nedozvěděl, čemu té noci Nachos Amorii naučil, jisté ale bylo, že když další den drakheira opouštěla pohostinné oppidum, měla v očích zvláštní lesk a na tváři pobavený úsměv. Nachos vzhledem ke svému vysokému věku se shromáždění nezúčastnil.
Ještě dlouhých pět dní trvalo Amorii, než dospěla ke svému cíli.
Cesta byla zlá a nebezpečná. V lesích se proháněly houfy hladových vlků, plížících se jako stíny mezi staletými listnáči a čekající na vhodnou chvíli, aby mohli drakheiřinu koni rozsápat hrdlo. Hřebec šel ale bez bázně dál a dál, jakoby cítil i on mocnou Amoriinu ochranu nad sebou. Častokrát jim pěšinu zkřížil divoký kanec či bachyně s mladými a nepěkně se jim stavěli, aby ukázali, že i oni jsou vládci těch dosud bezejmenných končin, kde se lidé ještě neusadili pro nespočet mokřadů a blat, jimiž onen divý kraj oplýval v hojné míře. Drakheira ale neklesala na duchu a odvaze. Řídila koně jistě a bez zaváhání ho vedla přes nebezpečné a smrtelné tůně, z nichž se linul odporný puch rozkladu a hniloby. Mnohokráte se ale zastavila, svezla se z koně a sama se prodírala houštinami a mlázím, aby natrhala vzácné byliny, u nich doma skoro neznámé.
Na sklonku pátého dne, kdy se Amorie začala již cítit unaveně, rozhrnuly se houštiny a před ní stanul muž, oblečený do kožešin a s oštěpem v ruce si jí hrozivě měřil.Amorie pozvedla ruku v přátelském gestu a muže oslovila:
"Pověz mi, muži, zda jsem již v kraji Gabrétském?"
Oslovený ale potřásl hlavou na znamení, že jí nerozumí.Drakheira opakovala svou otázku tedy nářečím Galaciů a nakonec ještě keltibersky a konečně se s mužem domluvila. Muž byl, dle jeho slov, strážcem gabrétského lesa a spolu s ostatními hlídal hranice oppida, které snad jediné v těchto končinách dokázalo odolat divoké a rozpínající se přírodě. Amorie věděla, že je konečně u cíle. Den cesty od oppida, jež slulo Trissau, pramenila již Wilth-awa a kde byl také posvátný háj. Amorie se nechala vést a cestou s mužem rozmlouvala. Dozvěděla se, že jeho kmen žije víceméně z obchodu se svými řemeslnými výrobky a že vzhledem k bažinaté krajině jen máloco vypěstují. Když se před nimi zjevily hradby mohutného oppida, Amorie byla uchvácena jeho rozlohou i obrannými prvky. Takto mohutná stavba přece musí Germánům odolat za každých okolností. Do města vstoupili velkou kovanou branou.Zde se muž s Amorií rozloučil a odešel zpět do lesů. Drakheira, procházející hlavní ulicí města pozorovala při práci kováře a hrnčíře, kteří zde přímo před zraky okolojdoucích vyráběli své mistrně zpracovávané výrobky ať již ze železa či z hlíny, do níž zde přidávali grafit a vytvářeli tak nezaměnitelné skvosty, byla uvedena před vladaře Tissau a byla přijata s náležitými poctami. Nebyla ostatně jedinou druidkou zde.V paláci dlelo již několik vates, kteří stejně jako ona čekali na příhodný den, aby se mohli shromáždit v posvátném háji a dokončit tak své putování. Na jejich počest uspořádali místní bohatou hostinu a Amorie se ráda připojila, sotva ze sebe v lázni smyla prach a pot.V bílém obřadním rouchu a s vlasy spletenými do tlustých copů usedla pak vedle druida hrazanského, se kterým jí pojilo přátelství. Rozmlouvali pak spolu o událostech posledních dní a na přetřes přišla i situace v Germánii. Najednou ale Amorii zamrazilo.
V dveřích hodovní síně se objevil ten, kvůli němuž podnikala namáhavou pouť. Druid kolnský.
Pyšný a neproniknutelný stál na prahu, ve stejném bílém rouchu jako ostatní a přece vyčníval na jejich postavami nejen výškou, ale především postavením. Jeho titul velmistra mu zajišťoval moc a slávu téměř bez přičinění. Driud se však nespokojil jen s pověstí, která ho provázela. Na prahu hodovní síně máchl rukou a z rukávu vykouzlil roj hvězd, které se rozlétly do místnosti. Obyvatelé užasli a obdivně vzdychli. Amorie se podívala na svého souseda a s uspokojením zřela v jeho obličeji pobavený úšklebek. Nebylo v tom nic jiného než bohapusté kejklířství, které ohromilo prosté lidi, ale druidy ošálit nemohlo. Kolnský druid se po svém vystoupení usadil na čestné místo a rozhlédl se po přítomných. Jeho zrak spočinul i na Amorii, ale jelikož nebyla jedinou ženou a druidkou v místnosti, nemohl jí poznat, nebyl-li skutečně obdarován jasnozřivostí. Nebyl. Amorie strpěla bez mrknutí jeho hadí pohled a pak sama zaměřila na něho svůj zrak. Pronikla do jeho myšlení velmi snadno.
"Jak jste tupí a nanicovatí....myslíte si o sobě, že jste mocní a obdařeni a nikdo z vás mne dosud neohalil.....a já...já vás sprovodím ze světa a spolu s vámi tuhle chátru, jen co sem přivedu své válečníky...ušlapou vás a pobijí a vaše slavná města rozmetají do všech stran..."
Amorie nebyla schopna slova.Jak podlý a zlotřilý je kolnský druid. Což ho skutečně dosud nikdo neodhalil? S kým má ale promluvit o svém problému, když tohoto muže poslouchají všichni ostatní?
Následujícího jitra se všichni přítomní dali na poslední pouť. Bylo vcelku působivé sledovat jejich postavy, zahalené do dlouhých hábitů s vlasy do copů, jak důstojně kráčejí pěšinou do hlubokých hvozdů.Šli mlčky, jakoby chtěli šetřit slova i dech.Teprve, když les zcela potemněl a odevšad se začaly ozývat zvuky nočních dravců, nejstarší z nich zdvihl paži a mlází se rozestoupilo. Jasné světlo zalilo kraj a osvětlilo nejposvátnější z druidských nemethonů.
Kol dokola byla veliká mýtina, vroubená mohutnými duby, na jejichž větvích byly zavěšeny modly a dary bohům. Uprostřed mýtiny pak bylo velké ohniště a obětní kámen. Druidové se rozestoupili a zaujali svá místa okolo ohniště.Doprostřed vystoupil nejstarší z nich a zažehl oheň. Každý z nich pak vhodil do plamenů zlatý peníz a ochmet, čarovnou bylinu rostoucí na dubech. Plameny vyšlehly vysoko a první druid promluvil:
"Kdož jste zde, vstupte do světa bohů a povězte, jaké poselství vám bylo vyjeveno."
Postupně jeden po druhém oznamovali drudové shromáždění, co jim bohové naznačili. Téměř všichni shodně poukazovali na nebezpečí, které sílilo na západní straně a taktéž někteří z nich znepokojeně vyslovili to, co hnětlo Amorii. Do jejich středu pronikl nepřítel. Amorie čekala na svou chvíli a když na ní přišla řada, odvážně se postavila čelem ke kolnskému druidovi a ukázala na něho prstem:
"Toto je nepřítel, který přišel, aby nás zničil. Je to posluhovač Germánů, jejichž vojska se již šikují za hranicemi Norie a kteří hodlají vyhubit lid, města srovnat se zemí a podrobit si i druidy. Vy, kdož jste obdařeni věštím duchem, nahlédněte do plamenů a uzříte věk budoucí, který nám hodlal tento škůdce připravit."
Všechny zraky se obrátily na ni i na kolnského druida, který stál jako přimrazen.Ale jen okamžik, dokud Amorie neskončila.Poté opovrživě vykřikl:
"Šílenství ti zatemnilo rozum, nestoudná ženo!Jak se opovažuješ obvinit mne, velmistra? Bozi slyší tvé lži a ty budeš potrestána jimi i námi!"
Nejstarší druid si zjednal pořádek, neboť shromáždění začalo hlučet a přiklánět na tu či onu stranu.
"Amorie mluví pravdu!" zvolal do davu a druidové vykřikli.
"Tys zrádcem vlastní krve, tys zaprodancem loupeživých Germánů! Zavrhuji tě, Batyste kolnský, vykazuji tě ze středu společenství druidů! Buď proklet a zatracen! Ne ona, ale ty budeš potrestán bohy za svou opovážlivost. Třes se před jejich hněvem. Okamžitě odejdi navždy nejen z nemethonu, ale i z Norie!!"
Kolnský druid se klidně a s úsměvem podíval na přítomné, kteří beze slova semkli těsný kruh okolo něho a zle na něho patřili, ruce schované v dlouhých rukávech svých říz.
Pak povýšeně promluvil:
"Netušíte ani, jak mocnou silou vládnu, vy nedovtipní blázni.Říkáte si druidi a myslíte si, že jste mocní a všeschopní.Pliji na vaše čáry a kouzla, na vaše bohy a učení.Můj čas přijde a již brzy se budete všichni plazit u mých nohou a žebrat o slitování a vaše nicotné a bezvýznamné životy..."
Vřava se strhla ještě dříve, než domluvil a množství rukou se začalo sápat po jeho údech, aby ho ubili.Kolnský druid však zkřížil ruce nad hlavou a mocným tlesknutím přivolal oslnivý blesk, který zahalil jeho postavu a oslepil přítomné. když prohlédli, nebylo po něm již ani památky. Avšak nejen po něm. Amoriino místo bylo prázdné.
Druidové již ani nepomysleli na to, aby si předali dosavadní zkušenosti a zasvětili do svého učení vybrané členy, kteří doposud stáli skromně opodál a čekali na svou chvíli. Místo toho rokovali o dalším vývoji událostí a domlouvali se,jak nejrychleji varovat norijský lid před nebezpečím, které se odchodem Batysta znásobilo.Ještě téže noci se rozešli do svých oppid, durumů i bon, aby se připravili na boj s nepřítelem.
Thurnaští čekali na svou drakheiru marně. Od jejího odchodu uplynulo již dvakrát deset dní a Amorie se stále nevracela. Alan-Marteen chodil jako tělo bez duše. Podivná sklíčenost se ho zmáhala pokaždé, když si na ni vzpomněl. Janinus nakonec vyslal posly do sousední bony Dneboh, aby se poptali, nestalo-li se na sněmu cosi, co by mohlo Amorii zdržet. Poslové se večer vrátili naprosto zdrceni a stejně tak jejich zpráva zdrtila a vyděsila ostatní thurnauské, když zvěděli, že jejich drakheira byla unesena zlotřilým druidem kolnským a ten že je v zajetí černé magie.Alan-Marteen neváhal ani okamžik a začal se chystat na cestu.
"Kam chceš jít?Kde ji chceš hledat?" domlouval mu Janinus, ale Alan-Marteen byl umíněný ve svém rozhodnutí:
"Sama mi vyjevila, že vykonám hrdinské skutky, budu-li ve správný čas na správném místě. Moje místo je a navždy bude vedle ní..."
"Tolik ji miluješ?" zeptal se ho Janinus a Alan-Marteen prostě odpověděl:
"Byl bych pro ni ochoten i zemřít."
Janinus se zamyslel a pravil:
"Drakheira nám přeci řekla, odkud na nás nepřítel udeří.Pamatujete si, lidé, co nám věštila? Na půlnoční straně povstane v Germánii lid, který Norii napadne a oboří se i na Thurnau.V tu noc se na obloze objeví znamení....ale jaké? To nám nepověděla.Víme ale, že to bude v den svátku Alban Elveder a ten se již blíží. Musíš zůstat zde a pomoci v boji.Amorie je přeci drakheira, umí se o sebe postarat!"
Alan-Marteen se nechal přesvědčit. Odešel do svého domu a zažehl oheň v krbu. Sedl si na lavici a hleděl do plamenů.Než se nadál, klesla mu hlava na rameno a on tvrdě usnul. Ve snu k němu přišla Amorie. Průsvitná jako duch, který opustil tělo, vlasy jí vlály okolo hlavy a její ústa bezeslovně řekla:
"V den svátku Alban Elveder hleď, abys neusnul. Až se jitřní hvězda dotkne posvátného háje, jako řeka, deroucí se údolím povodní, tak divoce na osadu udeří nepřítel. V jeho čele bude se hnát jejich vůdce, dosud neporažený Gilbert. Podaří-li se ti ho zabít, rozhodneš o vašem vítězství."

Když pominulo zatemnění smyslů, prohlédla Amorie a uzřela cizí osadu, kam jí kolnský driud zavlekl.Všude kol dokola stály kožené stany a míhaly se desítky, stovky mužů ve zbroji, různě sestavené šiky cvičily se zbraněmi i beze zbraní, proháněli se tu jezdci na koních a všude byl hluk a vřava. Amorie byla dosud ochromena zlým kouzlem, které jí poutalo jako neviditelný provaz a mohla jen nečinně přihlížet dění okolo.Tu s ní Batyst smýkl a vlekl jí kamsi pryč.Prošli celým ležením, aniž by je kdokoliv zastavil nebo si jich jen pohledem všiml, jakoby byli neviditelní.
Amorie byla uvězněna v prostoru bez času, její tělo existovalo jen ve vlastní mysli. Všechen její um byl v tu chvíli k ničemu. Byla nucena pouze pozorvat dění okolo ní. A pranic se jí to nelíbilo.
Druid se vůbec neskrýval se svými myšlenkami. Naopak, bezeslovně jí předkládal plány na zničení Norie, na vyhlazení jejích obyvatel a ovládnutí světa.
Amorie viděla. Obrovské bojiště, válečnou vřavu, supící koně, zbrocené potem, obličeje mužů, zkřivené vztekem a bolestí, krev, řinoucí se z čerstvých ran, meče, křížící se v zápasech na život a na smrt, šípy, pokrývající oblohu na cestě za svým smrtonosným cílem.
Ale to všechno se ještě nestalo.
To teprve bude.
Osada Thurnau se připravovala k boji. Obyvatelé sice hodně spoléhali na silné palisády a pevné valy, nicméně v jejich žilách kolovala divoká krev bojovníků. nebylo domu, kde by neučinili potřevná opatření.Spousta žen a dětí byla poslána do bezpečí, stejně tak dobytek a drobná domácí zvířata.
Ti, kteří zůstali, aby bránili své domovy, chodili ozbrojeni od hlavy až k patě a na palisádách dnem i nocí hlídkovaly stráže a bedlivě pozorovaly okolí.

pokračování příště...

Bouře nad Norií

28. června 2015 v 21:21 | Martina
Jitřní slunce se ukázalo nad korunami stoletých dubů, když se drakheira (čarodějnice) Amorie vracela s košem plným bylin zpět do durumu (pevnosti) Thurnau.Na okamžik se zahleděla do zlatavých paprsků a pak rázně zabušila do palisádových vrat, uzavírajících bezpečně vchod.Otevřela se špehýrka a v ní se ukázala vousatá tvář hlídkujícího muže. Vzápětí se vrata otevřela a Amorie vešla do opevnění............
Kdesi v samém středu budoucí Evropy leží země Norie.Hraničí s lstivým a stále více se rozmachujícím římským impériem,z druhé strany jí svírá Germánie.Ze třetí strany na ní občas dotírají Dákové,obyvatelé rozlehlého Podunají.Je tvořena bonami (osadami a vesnicemi), roztroušenými mezi lesy a řekami i pomalu se rozrůstajícími oppidy (městy), kde sídlí náčelníci se svými družinami šlechticů, rytířů a kněžstva.
Města mají své čtvrtě řemeslníků, na vesnicích pak žijí především zemědělci.Oppida už nabízejí vysoké valy a opevnění, uvnitř pak velké,kamenné domy a svatyně pro druidy,zvláště okolo hranic s Germány i Římany, kteří pořádají nájezdy a bojové výpady proti Noriům.Osady skýtají roubená stavení s chlévy a stájemi, vroubená proutěným plotem.Vše je navíc obehnáno palisádovou ohradou na obranu proti nájezdníkům i divé zvěři, které se v těch dobách lesy jen hemžilo.Oppida i bony mají rozlehlá pole, kde se pěstuje pšenice, ječmen, oves, proso, len a různá zelenina.Ohrady dobytčí nabízejí množství skotu, ovcí a koz, prasat i koní. Taktéž drobná drůbež je k mání. A nad vším tím lidským hemžením bdí bohové, kteří k lidu promlouvají ústy druidů, bardi o nich zpívají své písně za doprovodu dud a houslí.Muži hladkých tváří s knírkem, světlovlasí, modroocí, širokých ramen a silných paží hledí si stád, která hájí proti šelmám,pracují na polích a starají se o řemeslnou výrobu.Žije zde kovář, tesař, hutník, sklář, hrnčíř, mečíř, švartnýř, mincíř a jiní. Ženy, drobné a štíhlé a přeci houževnaté, líbezných lící, taktéž světlovlasé, starají se o domácnost, předou a tkají látky, z nichž šijí roucha a pláště, pracují na polích a vychovávají potomstvo.
V čele každého oppida, každé bony stojí náčelník, který má k ruce svou družinu strážců, rytířů a knížat.Taktéž společenstvo druidů žilo zvláště ve větších oppidech.Ti pak byli považováni za mluvčí bohů, uměli uzdravovat a léčit rány,znali byliny hojivé i jedovaté, hleděli do budoucna a věštili. Lid veskrze k bohům i předkům svým měl nevýslovnou úctu, jim se klaněli v posvátních hájích i svatyních, oběti přinášeli a modlili se vroucně.
Amorie prošla řadou nízkých, slámou pokrytých domků z tmavého dřeva a zamířila ke svému obydlí na druhém konci durumu. Slunce dnes slibovalo krásný teplý den a drakheira hodlala doplňovat zásoby léčivých bylin a rozličných rostlin, z nichž vařila lektvary. Míjela po cestě jednotlivé obyvatele pevnosti Thurnau, kteří spěchali za svými povinnostmi. Nevšímala si jich ale valně. Nevnímala, že jí pozdravil hromotlucký kovář Nurian, že prošla okolo rybáře Findiasa, neodpověděla ani mlynáři Goreiovi. Cosi jí popohánělo,aby již byla ve svém domě. Náhle strnula uprostřed pohybu a paže jí poklesly podél těla.Košík jí vypadl z ruky. Amorie měla vidění. Před jejíma očima se valila neznámou krajinou voda, mohutné vlny zaplavovaly lesy a vyvracely palisády jakési osady....
Toho rána se probudil i mladý hrnčíř Alan-Marteen. Sotva pojedl, pustil se do práce. Na hrnčířském kruhu pod jeho rukama vznikaly roztodivné nádoby, které pak rovnal do ohniště veliké pece a vypaloval je. Blížil se den,kdy bude moci stejně jako ostatní muži z pevnosti, jet do Parhy, rozlehlého hradiště,aby zde své zboží prodal. Alan-Marteen byl muž plavých vlasů a modrých očí, nad svými výtvory sníval o hrdinských činech, které možná jednou vykoná. Měl odvážné srdce i silné paže a byl odhodlán proslavit své jméno, aby se zalíbil svým předkům.Považoval si té cti, že byl náčelníkovou pravou rukou a směl sedávat vedle něho při shromáždění nebo slavnostech.
Náčelník pevnosti Thurnau Janinus byl toho dne vyburcován z klidu u bohatě prostřeného stolu voláním strážců, ža Amorie měla zlé vidění. Neváhal však ani okamžik a spěchal do drakheiřiny chýše, aby mu Amorie vyjevila budoucnost. Znal její jasnozřivé schopnosti a věděl, že se nemýlí. Jeho mohutné tělo se sotva vešlo do nízkých dveří prostého obydlí, kde drakheira horečně pálila jakési byliny v ohništi, plném těžkého dýmu a cosi mumlala.
"Pověz, cos viděla!"zvolal ještě na prahu a Amorie zdvihla hlavu, ozdobenou záplavou červenohnědých vlasů, čímž se tak výrazně odlišovala od ostatních obyvatel a temným hlasem řekla:
"Brzy nastane doba dešťů. Bude dlouhá a přinese zkázu zemi. Řeky se vylejou z koryt a zaplaví osady. Dnes v noci zapalte na nemetonu (posvátné místo) ohně a připravte oběti."
Janinus se otočil a spěchal zpět do svého domu. Jeho žena Dagda počala sklízet ze stolu jídlo, které Janinus nestihl sníst a byla nemálo překvapena, když se náčelník vrátil a vychrlil na ní novinu. Potom ale vybrala vhodné potraviny, které budou v noci potřebovat jako obětinu pro bohy a vyběhla ven, aby zvěstovala ostatním ženám, že mají nové povinnosti. Společnými silami pak začaly shromažďovat obětní dary, navštěvujíce jednotlivé domy.Vracely se pak do domu náčelníka obtěžkány soškami, šperky i množstvím mincí.
Všichni obyvatelé Thurnau se zakrátko dozvěděli o podivném vidění drakheiry. A tak, když večer padla na zemi tma, shromáždili se uprostřed pevnosti, odkud dobře viděli do posvátného háje, kde hořel oheň. Amoriina postava, ozařovaná plameny, zdála se obrovská a ženy i muži se chvěli v bázni, aby jim bohové zůstali nakloněni. Jen Alan-Marteen hleděl na drakheiru se zalíbením. Tak rád by byl, kdyby právě jí mohl k nohám skládat kožešiny ulovených zvířat, jen pro ni vyrábět skvostné nádobí, zdobené jemnými rytinami, dotýkat se jejích rudých vlasů a poslouchat zastřený hlas, zpívající si modlitby.
Těšil se, že v Parze prodá své dílo a koupí sobě i jí torques( zlatý a bronzový nákrčník).
Amorie zasvětila dnešní modlitby Cernunnovi, bohu života. Rozvěsila na posvátní strom obětiny, pokropila jej vodu z Issary a dlouho setrvávala v modlitbách. Omámena vonnými bylinami, které doutnaly v ohni, cítila božskou přítomnost a rozmlouvala s říší zemřelých. Ti jí vyjevovali svá poselství. Věštba však nebyla příznivá, i když se přímo nedotýkala jejich pevnosti. Amorie nakonec vyšla z posvátného háje a oslovila shromážděný dav:
"Bohové nám ukládají varovat Borie, kteří mají svá oppida na březích Elby. Hrozná povodeň bude pustošit jejich domy a mnoho lidí zahyne."
Ještě v noci se vydal Alan-Marteen,švartnýř( výrobce černých šperků) Faliath a mečíř Bekeren s poselstvím do vzdálených měst, aby varovali jejich obyvatele. Noc se změnila v další den, když vyšli z hlubokých lesů a stanuli v rozlehlé krajině, kde se do daleka táhla rovina. Sem tam byly vidět osady, vykukující v té vší zeleni. Muži byli okouzleni krásou přírody, neměli ještě nikdy možnost dostat se tak daleko od své pevnosti. Kráčeli pak od osady k osadě, aby zvěstovali neblahou sudbu své drakheiry. Boriové je přijímali vřele, uvedli ke svým náčelníkům, pohostili je a snesli jim i drobné dárky za poselství. Pak ale dorazili k valům rozlehlé pevnosti Kolnu. Strážci je taktéž odvedli k náčelníkovi, ale zde došlo k obratu. Kolnský náčelník seděl u velkého stolce, pokrytého vybranými lahůdkami a spolu se svou družinou osmahlých zarostlých mužů hodoval. Po jeho pravici seděl vysoký, kostnatý muž v bílé dlouhé říze, bílé vousy mu splývaly do pasu. Druid. Zpoza hustého obočí shlédl na poutníky a naklonil se k náčelníkovi. Ten hlasitě říhl a utřel si mastnou bradu:
"Tak vy tvrdíte, že vaše drakheira měla zlé vidění? Směji se tomu. Náš druid je mocnější než vaše vates( kněžka) a žádnou sudbu o potopě nám nesdělil. Nevěřím vám. Odejděte a buďte rádi, že ve vás nevidíme nepřátele."
Thrunauští poslové byli nemile překvapeni. Nerozumněli tomu, co jim říkal kolnský náčelník. Jak by mohla jejich drakheira lhát?
Otočili se ale na místě a odcházeli, když je dlouhými kroky dohonil starý driud.
"Vaše drakhiera ať zanechá lživých věšteb, jinak na sebe uvalí hněv druidů." pravil povýšeně.
Alan-Marteen maně zatnul pěsti. Proč je druid uráží? Proč zpochybňuje moc Amorie? Faliath i Bekeren uklidnili Alan-Marteenův hněv a brzy se za nimi brány oppida zase zavřely. Nastal čas návratu. Jejich práce byla skončena.
Už dalšího dne se dalo do hustého deště. Muži se marně snažili rozdělat oheň, dřevo bylo mokré a sotva doutnalo. Nezbylo jim,než kráčet dál k domovu. Vraceli se v podivné náladě.Každý z nich se v duchu zaobíral setkáním v Kolnu. Chtěli vědět, kdo měl pravdu- zda Amorie nebo cizí druid. Byla pravda, že drakheira se nikdy ve svých předpovědích nemýlila. Ale druid byl mocný čaroděj, byl považován za vševědoucího.
Od západu se hnala silná bouře. Thurnauští poslové ztratili v prudkém dešti směr a za nějakou dobu se ocitli v neznámé krajině, kterou dozajista předtím neprocházeli. Byli už velmi unaveni a hledali nějaký kout, kde by si mohli odpočinout. Vtom narazili na rozlehlý skalní masiv, který se táhl středem lesa.Obcházeli ho a najednou vykřikl Faliath:
"Jeskyně!"
Vlezli rychle dovnitř a v pásu světla,které sem zvenku dopadalo, uzřeli velkou prostornou jeskyni s vysokým stropem, jejíž stěny byly pokryty římsami a krápníky. Bekeren přitom málem spadl do malého jezírka, které mělo zvláštní modrozelenou barvu.Chtěli si sednout a pojíst, když je vyrušilo temné zlověstné vrčení odkudsi z nitra jeskyně. Muži bystře vyskočili a vytasili oboustranně broušené krátké meče, které nosili neustále za širokým koženým opaskem. Sotva tak učinili, vyřítila se na ně velká žíhaná šelma, v níž poznali rysa, divokého obyvatele hlubokých hvozdů. Po krátkém boji nakonec rysa přemohli a když ještě krátce prozkoumali okolí jeskyně, ulehli ke spánku, střídajíce se ve hlídce.
Alan-Marteenovi se zdál v noci sen.Přistoupila k němu Amorie a pravila:
"Až se ráno rozední, spěchejte z jeskyně nahoru do kopců, neboť v brzké době se zvedne hladina podzemních vod v jeskyni a zatopí ji."
A sotva slunce za rozbřesku ozářilo vstup do jeskyně, pobídl Alan-Marteen své druhy k rychlému odchodu. Po cestě jim řekl o svém snu a Faliath pochybovačně trhl rameny:
"Kdoví, zda to nebyl jen sen. Co když nás Amorie klame?Nezapomínejte na to, co řekl druid."
Alan-Marteen se na přítele přísně podíval:
"Já Amorii věřím, i kdyby ostatní tvrdili opak.Pojďte tedy, vrátíme se a prohlédneme si jeskyni ještě jednou."
Faliath souhlasil a Bekeren se podvolil. Otočili se tedy a když se dostali na dohled od jeskyně, seznali, že se Amorie tentokrát nemýlila ani v nejmenším. Z jeskyně se valila ta podivná modrozelená voda.Kdyby v ní bývali muži ještě dleli, byli by se jistě utopili. Faliath přestal mít námitky, když na vlastní oči viděl kalný proud vody tam, kde včera byla cesta.
Překotný odchod z jeskyně jakoby je nasměroval přesně k domovu. Po dvou dnech se dostali na dohled známým místům a než se další den s večerem sešel, tloukli již na bránu pevnosti Thurnau.
Obyvatelé je přivítali s jásotem, že se vrátili živí a zdraví. A oni, když ze sebe smyli útrapy z cesty a najedli se, odebrali se k náčelníkovi, aby mu podali zprávy. Vyprávěli mu o všem přesně tak, jak se to stalo a nezamlčeli ani druidův vzkaz pro Amorii.
Ta, stojíc spolu s ostatními v rozlehlé náčelníkově jizbě,měla naprosto netečný výraz, když jí předávali poselství kolnského druida. Náčelník sám pak vybuchl v hněv:
"To je neslýchané!!"
Amorie se na Alan-Marteena zamyšleně podívala:
"Druid je pod vlivem zlého kouzla.Ještě dvakrát se s ním setkáme a pokaždé přinese zkázu..."
I náčelník Janinus, jindy tak výřečný, ztratil na chvíli nit hovoru.V jizbě se udělalo nesmírné ticho a všechny zraky byly upřeny na Amorii.Ta se pohledem vpíjela do Alan-Marteenových modrých očí:
"Z jeho slov povstane mocný lid, který bude plenit a ničit,bořit a zabíjet. I povstane proti němu celá Norie a vyžene škůdce ze země.Ten, kdo je stvořil, bude jimi zničen.."
Ala-Marteen cítil, jak ho její slova mrazí do morku kostí. Najednou jakoby mu vítr zavál pod nos pach čerstvé krve, bojový ryk a válečnou vřavu. Ani na okamžik o jejích slovech nepochyboval. Ostatní mlčeli a posvátná hrůza z jejích slov se jim zračila v očích. Amorie pak sklonila hlavu a řekla do ticha:
"Musím vyrobit lektvar." A odešla z jizby.
Když se za ní zavřely dveře, vypukla vřava.Všichni se začali navzájem překřikovat, každý měl potřebu vymluvit se a náčelník marně tloukl volským rohem o stůl, aby zjednal pořádek.Alan-Marteen se ale sebral a vyšel ven za drakheirou. Chtěl, aby mu vysvětlila,co viděla v jeho očích.
Déšť venku neustával. Alan-Marteen se těsněji zahalil do pláště, sepnutého bronzovou sponou. Vysoké kožené boty se silnou podrážkou ho chránily před vodou, která stékala po cestě. Spěchal rychle za Amorií. Dostihl jí až u jejího obydlí. Nesmírně ho překvapilo, že ačkoliv on sám byl zmáčený, jí se déšť ani nedotkl. Amorie mu mlčky ukázala na dřevěnou hrubou židli a sama začala přehrabovat množství sušeného bejlí nad ohništěm.Alan-Marteen chvíli sledoval její počínání a když otevřel ústa, aby promluvil, drakheira ho předešla:
"Je to pravda, co jsem četla v tvých očích. Čekají nás zlé časy. Bouře, která vypukla nad Norií, přinese zkázu všemu živému. Bude dlouhá a ničivá, začne povodní a skončí požárem.A ty- ty vykonáš hrdinný skutek, když budeš ve správný čas na správném místě."
Alan-Marteen by se rád byl na mnoho věcí ještě zeptal, nerozumněl příliš jejím slovům, ale Amorie se otočila z ohništi a začala do velikého železného kotle sypat obilí. Pak přihodila hrst bylin, nalila vodu a jala se vše pomalu vařit. Přitom si polohlasně prozpěvovala jakýsi žalm. Alan-Marteen se tedy zvedl a odešel. Vrátil se do náčelníkova domu, kde se už přeci jen trochu vylidnilo.
Ráno, za kuropění, stanuli před palisádovou branou obyvatelé okolních osad, že je rozbouřená Elba vyhnala z jejich obydlí a že nemají kam hlavu složit. Janinus je přijal do pevnosti a tak, jak se voda pomalu valila svým korytem a rozlévala se po nivách, lukách i lesích, lidé víc a víc věřili, že Amoriino proroctví bylo pravdivé. I Faliath, který zprvu zdráhal se uznat její slova, věděl už, že nelhala.Sešel se večerem s Bekerenem a Alan-Marteenem na okraji posvátného háje a rokovali.
Z údolí, kde rozvodněný živel ničil lidské dílo, zaplavoval jejich osady i oppida,bořil dobytčí ohrady a kácel stromy,stoupal do kopců okolo Thurnau lezavý chlad. Rojila se mračna komárů, kterým voda dělala dobře a sužovala lidi i zvířata. Bekeren, maje sebou louč, aby si mohli posvítit na cestu i odehnat divou zvěř, promluvil první:
"Amorie mi vyjevila, abych vyráběl meče, co jen stačím. Chtěl jsem své zboží prodat v Parze, ale drakheira mi řekla, že ho bude třeba zde.A jí věřím, že přijde čas boje."
Faliath potřásl hlavou:
"Byl jsem bláhový a nebo mi ten starý druid clonu na oči dal, že jsem Amorii přestal věřit. Teď bych ale rád věděl, proč nám lhal on. Kolnský náčelník je tupec, který si víc než svého vládnutí hledí plného břicha. A ten druid.....je vůbec druidem?"
"Mluvíš mi z duše" odvětil Alan-Marteen.
"Od chvíle, kdy jsem ho spatřil, nedá mi mysl pokoje a já neustále myslím na to, co jsem viděl a slyšel.Je-li zlý, jak tvrdí Amorie, čekají nás těžké časy a budeme muset vytáhnout do pole a bojovat. Drakheira mi předpověděla hrdinské skutky a já je rád vykonám.Udělej mi,Bekerene, pevný a ostrý meč, chci být připraven."
Povodeň napáchala v kraji nezměrné škody. Když po několika dnech přestalo pršet, prošli thurnauští cestu podél Issary, která napájela Elbu nedaleko Parhy a zjišťovali škody. Voda se nezastavila před ničím. Vyplavená pole, kde se již zelenalo mladé obilí, tráva polehaná a zabahněná, tam, kde stávaly kolové osady, byla jednolitá hladina vody,z níž tu a tam trčel osamělý strom a nebo bylo vidět špičky zatopených domů.Na vyvýšených kopcích se tísnili lidé, kteří uprchli ze svých obydlí a mezi nimi se proplétaly krávy i kozy, ovce a prasata, do lomozu dobytka štěkali psi a ržáli koně, drůbež posedala na nízké větve okolních dubů a olší a lidé sklesle seděli a dumali či hlučně hovořili.
Pak, po pár dnech, přišla hrozná zvěst. Kolnské oppidum bylo téměř srovnáno se zemí, když na něj udeřila voda a pohubila skoro všechen lid. Sám náčelník, nevěřící zprávám o povodni, utopil se bídně ve své hodovní jizbě s hrstkou svých věrných rytířů. Jen o druidovi nebylo žádných zpráv. Zmizel jako zrnko písku.
Dlouho trvalo,než opadla voda a než se lidé mohli zase začít věnovat běžným starostem. Zničené vesnice se ale neobnovovaly. Celá Norie i Borium dočkali se velkého stěhování do vyšších poloh, kde bylo dostatek vody a vláhy, ale kam již nedosáhly velké vodní toky a kde mohli lidé žít v bezpečí před rozbouřeným živlem. Norijští mýtili hluboké lesy a vypalovali křoviny a zakládaly nové osady. Kolnské oppidum zůstalo dlouho v rozvalinách, než se našel mezi jeho obyvateli člověk, který sjednotil ostatní a zavelel k obnově města.
Thurnauští se chystali na velkou cestu do Parhy, kde se bude konat obrovský trh.
Kovář Nurian skládal na vůz, tažený dvěma statnými, hustě chlupatými koňmi,své výrobky ze železa.Velká poptávka byla po nástrojích a železném náčiní a Nurian celý rok strávil tím, že koval kladiva a kosy, palice a lopatky.
Rybář Findias měl již připravené kádě s čerstvými rybami a plnou vrš raků, kteří byli vyhlášenou pochoutkou.
Mlynář Goreia pěchoval lýčené pytle obilím i hrubě semletou moukou. Místo koní zapřahal do svého těžkého povozu voly, jejichž kosmaté hřbety dosahovali lidem do úrovně očí.
Alan-Marteen připravoval své hliněné zboží pečlivě a náležitě. Musel být opatrný, křehká keramika nesnesla hrubé zacházení a on každou mísu, džbánek i číšku omotával slámou. Přenechal na voze kus místa i pro Faliatha, který uměl vyrábět velmi ceněné švartnové náramky z černého kovu. Faliath měl zboží ve velkém proutěném koši, který přivlekl a málem pod jeho tíhou padl. Janinus, i když sám nic neprodával ani nesměňoval, chystal se na cestu také a Alan-Marteenovi neušlo, že několikrát navštívil Amorii. Osten žárlivosti ho píchl pokaždé, když se Janinus se samolibým úsměvem ubíral okolo něho.
Večer před odjezdem na trh uspořádali Thurnauští velkou společnou večeři, tak jak u nich bylo zvykem, ženy navařily hrachovou a prosnou kaši, vejce, morkovou polévku, muži pekli na rožních maso hovězí, vepřové i drůbeží. A do toho se pletly všudypřítomné děti, přinášejíce nasbírané maliny a jahody, oříšky a borůvky. Když pak všichni posedali okolo bohatě prostřených stolů a pustili se do hodování, přisedl si k ohni bard Kassat a zazpíval písně o bozích a o životě Noriů, velebíce statečné činy předků. A na závěr přinesly ženy velké džbány a nalévaly svým mužům medovinu a chmelový kvas, který uvařila Amorie. Překvapila je lahodná nahořklá chuť a brzy začali pociťovat opojnost nápoje, když se jim v tanci pletly nohy a přitom se jim chtělo zpívat a veselit se.
Alan-Marteen se uprostřed hostiny vytratil a nenápadně zmizel. U posvátného háje utrhl pár snítek květů a zaklepal Amorii na okno. Drakheira, oděná jen ve spodním lněném šatu s rozpuštěnými vlasy stanula na prahu a mlčky se na mladého hrnčíře podívala. Alan-Marteen jí podal květy a tiše řekl:
"Nahlédni do plamenů a do vody a řekni, zda bude mít má pouť úspěch."
Amorie přijala kvítí a zahleděla se hrnčíři pronikavě do očí:
""Barva vody v tvých očích snoubí se s plamenem vášně, netřeba mi jiného. Cesta tvá se setká s úspěchem, když druha v nouzi neopustíš a podáš mu ruku."
Alan-Marteen se skoro zapotácel. Drakheira v něm četla jako v otevřené knize. Uhodla jeho myšlenky, které se všemožně snažil potlačit, poznala na něm všechno, nač jen okamžikem pomyslel. Nebylo mu volně, pokud Amorie ví i to, co se odehrává v jeho srdci. Přepadly ho zase pochybnosti. Má vůbec pokoušet štěstí a říci Amorii, že by jí rád uvedl pod svou střechu? Zvedl hlavu a popatřil na drakheiru. Její tmavé oči byly ale bez výrazu.
Slunce ráno ukázalo obyvatelům pevnosti zachmuřenou tvář. Jeho svit byl nevalný a šedé mraky se táhly po obloze nízko. Než se vyjasnilo, byli už Thurnauští na cestě do Parhy. Vůz za vozem, obtížen zbožím i lidmi, ubíral se pomalu vpřed. Trvalo dva dny, než vyjeli z členitého terénu a podél Issary táhli do rovin Parhy, ležící na soutoku Wilth-ahwy a Misy. Tam, v rozlehlém městě, plném dvorců a posvátných hájů, proudily davy lidu rozličného a Thurnauští zde mohli spatřit nejen světlovlasé, mohutně stavěné norijské muže s plavými kníry, oblečené do silných plášťů a kalhot, ve vysokých kožených botách a se širokými vybíjenými opasky, norijské ženy pak ve dvojím rouchu s bohatými kovovými sponami, ale také cizozemce, vousaté a v kožešiny ustrojené Germány, stejně jako černooké a černovlasé Dáky z Podunajské krajiny, kteří mezi sebou drmolili rychlou neznámou řečí. A všude se kupčilo, směňovalo, nabízelo,lidé se bavili i hašteřili, odpočítávali zlaté a stříbrné mince.
Tak i Thurnauští rozbili své ležení na kraji oppida a brzy se u nich objevovali kupci, lačnící po dobrém zboží. Zejména Faliath byl obklopen těmi,kdož stáli o jeho skvostné černé šperky, tolik vyhledávané a ceněné. Nedaleko od nich měl své výrobky jakýsi vysoký muž. Ale jeho tovar stál vskutku za to. Kobaltové,modrým sklem vykládané náramky přilákaly množství lidí. Alan-Marteen, spatřiv ony skvosty,neváhal a koupil jeden tenký, krásně zpracovaný, pro Amorii. Za utržené peníze pak nakoupil sůl a bronzové nádobí. Tu si všiml zasmušilého Nuriana, který stál opodál.
"Co se ti stalo?" otázal se a kovář zlobně zafuněl:
""Propil jsem peníze, které jsem chtěl dát za dárek pro Thuanu.Stydno je mi, že jsem takový slaboch a raději než na svou ženu dívám se na dno džbánků s medovinou."
Alan-Marteen neváhal a odpočítal příteli ze svého váčku něco stříbra:
"Jdi a kup Thuaně modrý šperk,jako jsem já učinil."
Nurian se na hrnčíře překvapeně podíval:
"Komu ty kupuješ náramek?"
Alan-Marteen se začervenal a neodpověděl.
Dva dny trvalo,než se zboží prodalo a všichni byli spokojeni. Pak se Thurnauští vraceli pokojně domů. V noci, když se utábořili u soutoku Issary a Elby, vyhlásily najednou stráže poplach. Nedaleko se potulovala smečka vlků. Muži neváhali, chápali se mečů i kopí a hnali se na líté šelmy, které je ohrožovaly. Netrvalo dlouho a dvacítka zabitých statných zvířat byla přivlečena do ležení. Tam je stáhli z kůže a mršiny předhodili jejich druhům, kteří vyli a pobíhali okolo. Vlčí kůže pak poslouží v obydlích jako vystýlka jejich loží. Alan-Marteen si přisvojil jednu z koží a rozmýšlel, jestli by jí Amorie přijala jako dar. Nakonec se rozhodl, že jí ponechá ve svém obydlí, vždyť kdyby mohl drakheiru jednou uvést pod svou střechu, daroval by jí kůži také.
Po dlouhé cestě zpět brzy spatřili známá pole a špičky dubů v posvátném háji. Koně i tažný dobytek ucítili své stáje a chlévy a sami bez pobízení přidali do kroku,aby byli co nejdříve u plných žlabů. Poutníkům vyběhly v ústrety nejprve děti, dožadujíce se laskomin.Pak se shromáždili ostatní a Janinus se ptal po novinkách. Než v durunumu se nic prazvláštního nestalo, jen to, že drakheira celou dobu nevyšla ze své chýše a z jejího komína se neustále valí podivný kouř. Janinus mrkl okem po Alan-Marteenovi a vyzval ho, aby jako jeho zástupce zašel za Amorií a zeptal se, co se děje. Alan-Marteen bez váhání hodil opratě koní Faliathovi a spěchal k jejímu obydlí, tiskna v dlani náramek. Když rázně zabušil na dveře obydlí Amorie, vyšla ona na práh a gestem pozvala mladého hrnčíře dovnitř. Sotva se za nimi dveře zavřely, Alan-Marteen přistoupil těsně k drakheiře a uchopil jí do náruče. Amorie doširoka otevřela tmavé oči a červenohnědé vlasy se jí v bohatých kadeřích rozprostřely po ramenou. Jejich rty se spojily v dlouhém, závratně opojném polibku. Alan-Marteen pocítil, jak ho prostupuje síla, která se mu rozlévá do žil, cítil neohroženost a nesmírnou odvahu, chtělo se mu křičet z plných plic a pěstí rozbořit skály, obrátit toky řek a dotknout se nebes. Místo toho ale objímal Amorii a horečně jí líbal. Na náramek zcela zapomněl. Pak ho najednou Amorie od sebe rázem odstrčila a přerývaně oddechujíc, řekla:
"Co cítíš?"
Alan-Marteen překvapen jsa tou náhlou změnou, odpověděl popravdě:
"Sílu ukrutnou."
Amorie pokývala hlavou a řekla:
"To je dobře.Přežiješ.."
Alan-Marteen zase nechápal její řeč,ale ona dodala:
"Promluvím dnes večer na hostině k ostatním. Ty pak, chceš -li mne, přijď na okraj posvátného háje, kde se modlívám k Taranisovi, Teutatisovi a Esusovi. A teď jdi s pokojem, Epona tě provázej."
Alan-Marteen se vypotácel ven z drakheiřina obydlí a měl pocit, že se právě probudil z těžkého snu. Co se to vlastně stalo? Vždyť on se drakheiry dotkl a kdyby jen to. On jí líbal, tiskl jí v náručí a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Snad mu Amorie hlavu popletla, snad do něho vstoupil zlý démon, ale on si přál vrátit se a říci jí všechno, co se mu rodí v srdci. Chtěl býti bardem, aby mohl Amorii zazpívat píseň o své lásce k ní, chtěl býti druidem, aby jí očaroval kouzlem lásky. Jenže byl jen obyčejný smrtelník a ona byla drakheira, mocnými kouzly obdařená kněžka. Nechápavě hleděl na šperk ve své ruce a bylo mu těžko z toho, že jí nebude zdobit paži a že se tak ostatní nedozvědí, koho nosí ve svém srdci. Nicméně vyřídil Janinusovi vzkaz, že večer Amorie sdělí všem cosi důležitého. O tom, co řekla Amorie jemu, taktně pomlčel.
A zase měly Thurnauské ženy plné ruce práce. Obdarovány cetkami a šperky, dostavše nové broznové nádobí a dostatek potravin, které v durumu nebyly, předháněly se ve strojení rozličných krmí. I na večerním stole hodovním objevilo se maso volské, vepřové i drůbeží, ryby, raci, zvěřina a drobní živočichové, kaše a moučné placky, zelenina i ovoce, houby, vejce a polévky a okolosedící strávníci mohli si nabrat ode všeho a najíst se dosytosti.
Hostina byla v nejlepším, když se otevřely dveře a vstoupila Amorie. Každý na ní s úžasem pohlédl. Jindy rozpuštěné vlasy měla sčesané do dvou tlustých copů a tvář její rozjasněna byla, ačkoliv se neusmívala. Byla oblečena v jednoduchý bílý šat, který dodával vyniknout její poněkud plnější postavě, kterou se tam výrazně odlišovala od subtilních norijských žen. Mávla rukou a shromáždění ztichlo. Pak promluvila:
"Třináctého dne měsíce Gorta, kdy slavíme svátek Alban Elveder, povstane na půlnoční straně v Germánii strašlivý lid. Tak jako se žene bystřina z hor, tak prudce vpadne do Norie a bude plenit a drancovat, obyvatele pobíjet a brát do otroctví. A překročí Elbu, překročí Issaru a oboří se i na Thurnau. Střezte hranice a sledujte varovná znamení na nebi, neboť v tu dobu, kdy nepřítel rozbije svá ležení v údolí okolo Elby, nebudu již mezi vámi..."
Všichni vykřikli a překotně jeden přes druhého dotazovali se na věštbu, zvláště pak proč drakheira nebude stát po jejich boku, když je bude nepřítel obléhat. Ale ona, jen rukou zase pokynouc, odešla beze slova ven.
Alan-Marteen se rozběhl za ní. Tak došli spolu na okraj posvátného háje, kde stály modly jejich bohů, shromážděny okolo posvátných dubů. Usedli pak do trávy a Alan-Marteen otočil na Amorii zardělou tvář:
"Tys jediná mezi ženami, Amorie..."
Drakheira mu rychle položila ruku na rty a řekla:
"Netřeba ti slov, vím, jaké myšlenky máš v srdci."
Prostě a jednoduše ovinula své ruce okolo jeho šíje a jejich těla se k sobě přimknula tak těsně, že těsněji už to nešlo. Tu noc se Alan-Marteenovi splnil jeho dávný sen. Drakheira byla jeho, měl ji, mohl jí milovat. Její pevné tělo se pod ním vzpínalo a její ústa sténala divokostí, která Alan-Marteena překvapila a smyslně dráždila.
Ráno se probudil sám v uválené trávě a hlavu měl úplně prázdnou. Vstal, svlékl ze sebe halenu a kalhoty a skočil do Issary, aby oživil ztuhlé a vyčerpané tělo. Osvěžen a pozbuzen vracel se pak do durumu, kde již panoval čilý ruch. Nikdo si nevšiml toho, že nenocoval ve svém domě a on tomu byl rád. Věděl, že by na sebe přivolal hněv ostatních.
Thurnauští započali své ráno tak jako každý jiný den, ale přeci jen bylo vidět změny. Janinus svolal členy družiny do svého domu a zde dlouho rokovali nad tím, co jim drakheira včera sdělila. Když vešel Alan-Marteen, byli již všichni dávno přítomni a Janinus se neopomněl uštěpačně otázat:
"Měl jsi sladké sny?"
Alan-Marteen jen cosi neurčitě zabručel a vmísil se do houfu svých přátel. Řeč měl právě Bekeren, který se holedbal, kolik mečů hodlá vyrobit. Janinus mávl rukou a pravil:
"Mečů nám bude potřeba, pokud nás nepřítel překvapí a obsadí durum. A tomu musíme předejít. Postavíme silnější opevnění z mohutných palisád,které se potáhne dvojí řadou. U brány budou dnem i nocí stát stráže a hlídat krajinu. Je ale také třeba zásobit se jídlem a pící pro dobytek. Je už osmý měsíc Uathe, máme málo času..."
Opatrný mlynář Goreia podotkl:
"A co se raději ukrýt v jeskyních?"
Byl hrubě překřičen ostatními, kteří mu láli, že má v žilách vodu a že není pravým Noriem, když chce durum vydat napospas nepřátelům. Pak řekl Findias:
"Hodilo by se poslal zvěda, který by pronikl do Germánie a vyzvěděl, jak moc je nepřítel silný a co proti nám vůbec chystá."
Janinus se zamyslel. Bylo vidno, že Findiasova slova nebyla hloupá. Kdo však byl schopen urazit cestu dlouhou několik měsíců, kdo by přežil život v neznámé krajině plné nepřátel? Alan-Marteen už už zdvihal ruku, že on by se chtěl pokusit o svízelnou cestu do Germánie, když se otevřely dveře a vešla Amorie. Alan-Marteenovi se tváře pokryly nachem a slova mu odumřela na rtech.
"Netřeba posílat zvěda, znám tajné plány těch, kteří hodlají obsadit Norii...." pravila Amorie.
"Až bude končit měsíc Coll,vydám se spolu s ostatními vates a druidy na sněm, kde budeme rokovat.K olnský druid bude též přítomen a já hodlám přede všemi sejmout jeho masku a přinutit ho říci pravdu."
"Amorie!!" vykřikl Alan-Marteen.
"To je příliš nebezpečné!!"
Janinus se užasle podíval na svého pobočníka:
"Co to má znamenat?"
Alan-Marteen zmateně zakoktal:
"Amorie je pro nás příliš cenná, než abychom jí vydali napospas tomu zloduchovi."
Janinus se usmál:
"Pro nás.....a zejména pro tebe,že?"
Alan-Marteen se chtěl ostře ohradit, ale zasáhla Amorie,hledíc upřeně do plamenů v krbu:
"Bohové stojí při nás, netřeba nám hádek. Velký bůh Lugh dává nám naději. My, velký národ Keltů, nebudeme pokořeni a zdecimováni, pokud obhájíme své místo. Musíme býti jednotni, čekají nás těžké časy a třebaže se bude zdát, že naše sláva pohasla, zase nadejde doba, kdy bouře nad Norií odezní a národ pozvedne hlavy vstříc lepší budoucnosti."
Rokování bylo toho dne dlouhé a plné horkých hlav i uvážlivých slov. Norijské ženy, jindy tak klidné a rozvážné, dnes starostlivě patřily na své muže a v obavách samy rozpřádaly hovory. Jenže stejně jako jejich muži, ani ony nevěděly, jak se k nastálé situaci postavit, život jim zatím plynul klidně a pokojně a to, že již třeba za pár dní bude všemu jinak a jejich zažité zvyky zpřetrhají cizí válečníci, toužící přivlastnit si jejich území a pokořit je, to vše jim připadalo příliš neskutečné, než aby tomu věřily.
Vždyť za pár týdnů nastanou žně, bude třeba začít připravovat píci a zásoby zrní pro dobytek a drůbež, aby přečkali tuhou zimu, v těchto končinách obvyklou a dlouhou. A ženy samy budou muset sklidit len z polí a přeměnit ho na nitě a později v látky, ze kterých pak budou vytvářet oděvy pro sebe i své muže.Při představě, že jejich muži vymění sekyry a dláta, hrnčířský kruh, kladivo a rybářské sítě za krátké ostře broušené meče,navlečou na sebe těžké štíty a budou umírat za své blízké jim kreslily do tváří strach a smutek.
Muži se mezitím dohodli, že dříve, než-li by podstoupili boj, je třeba opravit opevnění okolo durumu, zabezpečit obyvatele nejen na zimu, ale také na to, že by byli obklíčeni nepřáteli a neměli by možnost shánět obživu za palisádami durumu. Bylo třeba sklidit obilí na polích, požnout trávu a nasušit seno, nalovit zvěř a ryby,nasbírat po lesích drobné plodiny a nashromáždit spoustu dřeva. Janinus vydal jasné pokyny pro každého muže a všichni se jeho slovy řídili. Nurian byl pověřen zpracováváním hromady železa, která se dosud vcelku neužitečně válela za jeho kovárnou a Nurian do ní sahal jen v případě, že koval svým přátelům nové pluhy a rýče,hřebíky a kleště.Teď měl za úkol vykovat ostré hroty na oštěpy, kalené meče, které pak Bekeren dotvoří do jejich konečné podoby a oboustranně je nabrousí a dohotoví, okout dřevěné kulaté štíty, které do té doby ležely bez užitku ve skladištích a komorách a v neposlední řadě velké množství podkov pro jejich kosmaté koně, kteří budou v boji nezbytnými pomocníky.
Findias pak celé dny spravoval sítě, do kterých měl nalovit ryby z Issary a poté je nasolit a naložit, zaudit a usušit.
Goreia se svými pomocníky čistili sýpku a využívali volného času k opravám mlýnských kamenů a žernovů ve mlýně, aby až nastane čas žní, byl připraven na množství obilí, které bude muset semlít a rozdělit mezi byvatele Thurnau.
Faliath se nabídl, že bude pomáhat, kde ho bude potřeba a stejně tak Alan-Marteen, který měl zásoby nádobí vždy neustále po ruce a mohl kdykoliv uspokojit potřeby thurnauských hospodyň po hrncích a mísách, v nichž připravovaly báječnou krmi v podobě hrachových a prosných kaší, placek a nekvašeného chleba,pečeného i vařeného masa, vaječných i mléčných pokrmů.
Od dalšího dne pak bylo možné spatřit thurnauské, jak kácí v lesích silné stromy a odvážejí je do durumu, kde z nich otesávali kůly na palisády, trámy na opevnění i na strážní vížky, stavěly se nové sýpky a sklady na zásoby, ženy a děti pak chodily do lesů na jahody, maliny, borůvky a oříšky, ti zdatnější lovili zajíce, veverky a jezevce, chytali do sítí ptáky a nosili klestí a trávu. Všude panoval čilý ruch.Každý chtěl být připraven na zlé časy. Amorie sbírala po lesích a lukách byliny, z nichž připravovala lektvary a léčivé nápoje a častokrát jí bylo možno spatřit, jak stojí v nemethonu a se zrakem obráceným do sebe sama promlouvá s bohy. Nikdo netušil, že se pečlivě připravuje na pouť k pramenům posvátné řeky Wilth-awa, kde se bude konat každoroční setkání všch druidů, aby si předali zkušenosti a zasvětili do svého učení nové členy, zvláště vybírané podle schopností a věšteckého nadání. Amorii čekal nelehký úkol - přesvědčit ostatní shromážděné, že kolnský druid je zrádcem národa a zaprodancem Germánů, s nimiž se paktuje. Věděla, že její věštecké nadání nebude k ničemu a že bude muset najít důkazy proti němu, aby tak jeho hanebné spiknutí odhalila. Tušila také, že jí nebudou věřit a že kolnský druid je mocnější ve svých kouzlech a že jí může snadno porazit a zničit. Znala svůj osud a třebaže jí nebylo souzeno, aby zemřela jeho rukou či rukou Germánů, nastane chvíle, kdy bude od svých přátel násilně odloučena a od smrti jí bude dělit jen pouhý krůček.
Nyní se radila s bohy a nabírala síly. Čas odchodu se blížil víc a víc. Alan-Marteen jí mnohokrát přemlouval, aby mu dovolila jít s ní a mohl jí chránit, ale ona ho pokaždé odmítla. Bude ho potřeba víc v durumu, kde jeho silné paže pomohou ve chvílích nejtěžších.
Na začátku měsíce Driuru, kdy byly žně ve svém prvopočátku a kdy byl každý příliš zaměstnaný přípravami na nelehké období, vyšla Amorie jednoho rána z durumu, zahalena v bílý šat a vedoucí za uzdu černého koně. Za branami na něho pak nasedla a vydala se na předlouhou a nelehkou pouť. Nikdo v Thurnau netušil že odešla, aniž by se s kýmkoliv rozloučila a když pak Alan-Marteen našel její příbytek prázdný a ohniště vyhaslé, nastal mezi obyvateli durumu zmatek. Amorie nebyla pro ně jen druidkou, rádkyní, drakheirou a dobrým duchem, byla jim ochranitelkou,Thurnauští věřili, že jen s ní jsou neporazitelní a silni. Alan-Marteen zůstal toho dne sedět před svým domem u hrnčířského kruhu a hleděl do prázdna.V jeho duši byl podivný smutek. Cítil se velmi opuštěný. Častokrát se přistihl, jak vzpomíná na chvíle, strávené s ní, na slova, která mu řekla ve chvílích božího vnuknutí, na polibky a dotyky. Nějakou dobu se již zaobíral myšlenkou, že vyjeví Amorii svou velkou lásku a že jí navrhne, aby se stala jeho ženou.
Tajně snil o tom, že až nastane Tinne, svatební měsíc, stejně jako jeho přítel Faliath, který si hodlal vzít za ženu Janinusovu nejstarší dceru Dorianu, jí dovede do posvátného háje a tam před bohy jí slíbí věrnost a navlékne jí modrý náramek, který od trhu v Parze odpočíval v jeho truhlici v domě. Teď se bál, že se jejich cesty navždy rozdělily a že jí už nikdy nespatří.Bál se i toho, že jí druid zabije a on tomu nebude moci zabránit. Chtěl jít za ní, hledat jí třeba na konci světa, ale vůbec netušil, kde se vlastně druidský sněm má konat. Nikdo na světě, kromě druidů samotných, neznal místo, kde se tito velcí mágové a kněží scházeli. Mrzelo ho také, že se s ním Amorie nerozloučila a několikrát mu přišlo na mysl, že ho nemiluje a že jejich společná láskyplná noc pro ní nic neznamenala.

pokračování příště...