Posel od Slunce

16. března 2016 v 17:29 | Martina
Bylo chladné ráno, když se rytíř Jiří naposledy ohlédl přes rameno na otcovský hrad a pak v sedle vraného koně zamířil do světa na zkušenou. Nedělal to úplně dobrovolně, ale vyhlídka na sňatek s nepříliš půvabnou, ale o to víc bohatou pannou Marion ze sousední tvrze, mu posledení dobou kazila klidné spaní. Když se naposledy účastnil hostiny, kterou Marionin otec uspořádal, nemohl si nevšimnout, jak se po něm někteří mladí panoši a rytíři ošklibují. Do té doby svou vyvolenou, kterou mu ostatně vybral jeho otec po dohodě s otcem Marioniným, neviděl. Teprve, když hostina skončila, přivedly služebné jeho nevěstu do hodovní síně a Jiří poprvé spatřil tu, jež se měla stát jeho ženou. Pohled na ni mu vlil do žil led.
Marion byla obtloustlá a uhrovitá dívka, ještě více zvýrazněná množstvím spodniček, které jí dodávaly vzhledu pivovarské bečky. Plavé vlasy měla smotané do dvou drdolů okolo uší, jak velela nejposlednější móda, ale tak, jak slušela štíhlým a spanilým slečnám, Marion přidávala na šířce obličeje, beztak už nehezkého od množství červených skvrn, které jí hojně zdobily tváře. Vše navíc umocňoval kulatý, nahoru zvednutý nos, tukem zalitá očka a přihlouple se culící ústa.
Jiří se upřímně zděsil, avšak věrem dvorské etiketě, vysekl nehezké nevěstě hlubokou poklonu a utrousil pár zdvořilostních frází.
Doma se pak zle pohádal s otcem. Prohlásil, že než by se stal manželem té obludy, že raději nabídne své služby králi a odjede do války se Saracény. Což také hned druhý den udělal.

Rodný hrad pomalu mizel v dáli, Jiří se jen tak líně pohupoval v sedle a nechal koně, aby šel, kam ho nohy ponesou. Jitro bylo ještě nevlídné, ale mlžný opar, který se zvedal nad lukami, věštil slunný den. Jiří dumal, zda má opravdu uskutečnit svou hrozbu a vydat se spolu s desítkami dalších odvážlivců na křižáckou výpravu pod královskou korouhví a vysloužit si buď slávu nebo smrt. Nakonec si řekl, že stejně nemá co ztratit a lepší je pokusit se postavit osudu navzdor, než prožít zbytek třeba poklidného života po boku nemilované a nehezké ženy.
Do královského města dojel druhý den po poledni, unavený a hladový, neboť za celý den nepotkal v pusté krajině ani živáčka. U nejbližší krčmy sesedl z koně, hodil uzdu podomkovi a vešel do hospody, odkud ho již z dálky vítal veselý ryk a zvuk píšťal. Jakýsi potulný kejklíř tam předváděl své představení a hosté se smáli, až se za břicha popadali. Krčmář si přesto bystře všiml příchozího a sotva Jiří usedl za stůl, již před ním stála holba piva a hostinský se ptal, co si pán bude dál přát. Jiří si objednal pečeni, chléb, sýr a misku polévky a sotva se všechno objevilo před jeho hladovýma očima, ztratil pojem o čase i prostoru a jedl jako nezavřený.
Teprve, když utišil hlad i žízeň, rozhlédl se kolem sebe. Většina hostů byli nejspíš zámožní kupci, oděni v kožené kazajky a široké opasky okolo svých tučných pupků, sem tam se vyskytla čapka krajánkova, doplněná záplatovanou vestou a v koutě u okna se dokonce bělelo pštrosí péro jistě zámeckého pána. Jiří se krčmáře na pána vyptal a jeho srdce zaplesalo. Byl to písař ze zámku a Jiří si k němu brzy přisedl, počastoval ho vínem a zapředl s ním hovor, jak nejlépe by se mu povedlo dostat se do královy armády a jít na křížovou výpravu.

Za několik dní na to již bylo možno Jiřího vidět na nádvoří zámeckých kasáren, oděného do stejnokroje královských křižáckých rytířů, jak pilně cvičí s mečem. Vojenské řemeslo se mu brzy zalíbilo a sotva se naučil vše potřebné, netrpělivě očekával, až jeho pluk dostane rozkaz k odchodu na výpravu. A rozkaz přišel brzy.
Jednoho dne se královští vojáci nalodili na velké koráby a vypluli vstříc neznámu. Nikdo netušil, co je v dalekých zemích čeká. Nikdo nevěděl, jestli se vrátí živý, jestli nepadne do zajetí a zda se shledá se svými blízkými. I Jiřímu se podobné myšlenky táhly hlavou, když koráb brázdil nekonečnou hladinu moře a čeřil ji na drobné vlnky, které hladily boky lodi. Jiří vzpomínal na rodiče, občas mu hlavou bleskla myšlenka na Marion a kdykoliv mu v mysli vytanula její nehezká tvář, otřásl se odporem. V ten moment věděl, že to co dělá, má smysl.
Saracénská země je přivítala horkem a žárem. Jiří byl během několika hodin propocen skrznaskrz, jak mu žhavé slunce propalovalo zbroj. Meč, který nesl u boku, mu najednou připadal neuvěřitelně těžký. Po několika hodinách, kdy se se svou jednotkou vlekl nehostinnou pouští, jeho odhodlání zesláblo. Už si nepřipadal tak silný, odvážný a neporazitelný. A když pak se za jednou písečnou dunou objevila početná skupina jezdců na koních a jejich turbany tak ostře kontrastovaly s lesklou zbrojí křesťanských vojáků, byl jejich osud zpečetěn. Než se unavení vojáci sešikovali, než vytasili rozpálené meče z rozpálených toulců, než si vůbec uvědomili blížící se nebezpečí, Saracéni vytasili zakřivené meče a hnali se ozlomkrk na ně. Po několika minutách bylo po boji. Ti, kteří nepadli hned zkraje, leželi teď v písku a z jejich hlubokých ran tryskala horká krev, vpíjela se do země a spolu s ní z těl vojáků unikal i život. Pár jich smrti uniklo. Nebylo jim ale dopřáno být dál svobodným. Saracéni je zajali a hnali je před sebou pouští do svého města. Mezi nimi byl i Jiří. Byl poraněn, i když ne těžce, ale přece jen cítil, jak mu pod zbrojí kane z boku krev.
Šli celou noc, než dorazili do pevnosti Saracénů. Jiří chvilkami ztrácel vědomí, to jak byl zesláblý ztrátou krve. Vlekl se z posledních sil a přál si, aby ho Bůh vysvobodil z jeho trápení a dopřál mu klidnou smrt. Během toho strastiplného pochodu přestal věřit všemu, co jim slibovali velitelé v bezpečí hradu.Tady, daleko od svých blízkých pochopil, jak lehké je ztratit vše během okamžiku.
V táboře je vysvlékli z brnění, sebrali jim všechno včetně zbraní a jako poslední ubožáky je uvrhli do kobek v pevnosti, přikovali v železech ke zdi a nechali je napospas osudu. Jiří byl na pokraji sil. ztráta krve mu obestírala vědomí, strach z neznáma, obavy o život, vztek sám na sebe....
Jak pomalu a bolestně plynul jeho čas v žaláři daleko od domova, častěji a častěji upadal do polosnů a přestával vnímat realitu toho nehostinného místa. Přestal počítat, kolikrát ho mučili, přestal počítat mrtvé, kteří se okolo něho hromadili. V těch blouznivých chvílích se upínal k jedinému světlému bodu - k proužku světla, které pronikalo malou štěrbinou ve zdi vysoko nad jeho hlavou a v jehož paprsku vířily droboučké částečky prachu svůj nekonečný tanec. Jiří si představoval, že ne slunce, ale sluneční víla k němu chodí a těší jeho ztrápenou duši. Představoval si jí, jak jí vlasy vlají okolo něžné tváře, jak jí září oči slunečním svitem, jak ho hebkou ručkou hladí po tváři a jemným hlasem ho vítá.Vysnil si do nejmenšího detailu křivky její tváře, viděl ji před sebou jasně a kdyby mu v tu chvilku někdo řekl, že to je jen sen a že víla neexistuje, přel by se do krve.
Mezitím, co Jiří a hrstka jeho přeživších druhů dlela svůj čas v žaláři pevnosti, připraveni na svůj trpký konec a očekávajíce už jen tu zubatou s kosou, která přetne nit beztak zbabraného života a ukončí jejich bytí-nebytí, venku za zdmi se odehrávaly dějiny. K břehům Saracénské země v krátké době připluly další a další koráby, z jejichž útrob se vyhrnuly nespočetné zástupy vojáků s křesťanskými kříži na prsou, překonali smrtící poušť a vtrhli do pevnosti. Zuřící bitva, která nepočítala mrtvé po desítkách, ale po stovkách, silnými zdmi žaláře nepronikla a tak, když se jednoho dne otevřely pevné, železem pobité dveře a v nich se objevil důstojník v plášti zbroceném krví, ti co měli ještě sílu, vykřikli úžasem. Za důstojníkem se objevili další jeho druhové a ti během několika chvil osvobodili zajatce z jejich pout. Když je vyvedli ven na denní světlo, Jiří si musel zakrýt oči před oslepujícím jasem slunce, kterému za ty dlouhé měsíce strávené v pološeru odvykl. Nakonec si ale oči zvykly a Jiři zamžikal. Naproti němu stála dívka, zahalená do závojů a podávala mu džbán vody. Jiří se s chutí napil a připadalo mu, že pije nejčistší a nejušlechtilejší víno, tak lahodná mu pramenitá voda připadala ve srovnání s zatuchlou páchnoucí břečkou, kterou jim dávali pít jejich věznitelé. Jiří, třebaže neviděl dívce do obličeje, zahleděl se do jejích tmavých hlubokých očí a svět okolo něho přestal existovat. Měl oči jen pro dívku.
"Kdo jsi?" otázal se jí, ale dívka jen potřásla hlavou, že nerozumí. Teprve, když to zkusil v řeči saracénské, kterou slýchával po dlouhé dny a týdny a kterou si alespoň částečně osvojil, dívka odpověděla:
"Jmenuji se Lugh a můj otec byl velitel pevnosti."
"Byl?" otázal se Jiří a dívka tiše řekla:
"Můj otec padl, když bránil pevnost. I já budu muset zemřít, protože už nemám nikoho, kdo mne ochrání. Řekni vojákům, ať to udělají rychle..."
Jiří se překvapeně obrátil na vojáky, kteří stáli vedle něho:
"Ona musí zemřít?"
Jeden z nich odvětil:
"O tom my nic nevíme. Pevnost je nyní v rukou křesťanů a s těmito nevěřícími bude zacházeno jako se zajatci. O jejich konečném osudu rozhodne nejvyšší velitel, který v nejbližších dnech přijede."
Jiří se znovu na dívku podíval, dokonce se osmělil a odhrnul jí závoj, aby jí viděl do tváře. A ustrnul. Díval se na svou snovou vílu, kterou si stvořil v bezútešných dnech z paprsku světla. Najednou věděl, že je to ona. A ona že by měla zemřít? Nikdy, stokrát nikdy.
"Zachráním tě, jako jsi ty zachránila mne" zašeptal.
Trvalo mu dlouho, než přesvědčil nejvyššího důstojníka, že dívku miluje a že si jí chce odvézt do své vlasti. Ale podařilo se mu to. Snad k tomu nevědomky přispěla i Lughina krása, kterou se Jiří opájel a nemohl se jí nabažit.

K evropským břehům přirazil koráb s navrátivšími se vojáky z křížové bitvy. Mezi nimi šlo i pár mužů, kterým útrapy nedávno prožité navždy vryly do tváří znamení. Jen jeden mezi nimi šel vzpřímeně a za ruku vedl překrásnou dívku s dlouhými tmavými vlasy, která si ještě nezvykla na jiný druh oblečení než nosívala doposud. Její oči se ale dívaly kupředu odhodlaně. I když bude žít v jiné zemi, bude se učit jiným tradicím a zvykům, bude žít v jiném domě a s jinými lidmi, přeci zde bude žít ráda... už jen pro to, že má vedle sebe člověka, který zažil velké příkoří od jejích krajanů a přitom si ji vyvolil za ženu a dal jí smysl života.
Z krásné Saracénky Lugh se stala Lucie a brzy se stane i ženou Jiřího.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama