Květen 2018

Tři úkoly

29. května 2018 v 22:03 | Magdalena
Ten den, kdy sedlákovi Klementovi zemřela žena, měl pocit, že zároveň s ní zemřel celý svět. V jeho domě, který sám od základu postavil, bylo najednou zoufalé prázdno, jeho hlas se odrážel od hluchých zdí, nikdo mu neodpověděl, nikdo mu nepoložil ruku na rameno a netišil jeho žal. Byl sám, opuštěný, zničený a stále nemohl uvěřit tomu, že jeho krásná Bianka už nikdy nevstoupí do dveří, nerozdělá oheň v kamnech a nepostaví mu na stůl chutnou polévku. Její tělo leželo v márnici a za úsvitu mělo být pohřbeno.
Klement, zdrcený nevýslovným zármutkem, s tváří rozrytou slzami, vyšel před dům a naříkavě zvolal:
"Proč musela má Bianka zemřít?? Proč??"
Zablesklo se a před sedlákem se objevila žena, zahalená v černém rouše.Tvář jí halila kapuce, z pod níž se jí jako hadi vlnily vlasy. Na pravé straně měla prameny ohnivě rudé, na levé bílé jako sníh. Pravá strana tváře pak byla lidská, ta druhá se šklebila obnaženou lebkou a prázdným očním důlkem. V ruce držela kosu, jejiž zubaté ostří se zlověstně lesklo v červáncích.
"To já si tvou ženu odvedla" řekla.
Klement se vyděšeně zeptal:
"Kdo jsi, paní?"
"Jsem Morana, bohyně smrti. Odvádím lidi, jimž dohořela svíčka, do svého království věčného spánku."
Sedlákovi se roztřásla kolena. Jistě Morana přišla proto, aby ho potrestala za troufalost. Stačí jedno máchnutí kosou a bude veta po jeho životě.
Morana se však netvářila nijak zle, dalo-li se to o výrazu její tváře říci.
Sedlák před ní sepjal ruce:
"Čím se Bianka provinila, že musela zemřít? Nebyla chorá, měla žít. Nejsi spravedlivá, paní....."
Morana se rozesmála a její smích přivolal krkavce z nedalekého hřbitova. Černé hejno zakroužilo nad jejich hlavami a pak se rozesedal ve větvích stromů. Pak ale vážně pravila:
"Tak ty myslíš, že nejsem spravedlivá? Dobrá. Dám ti tři úkoly a když je splníš, vrátím ti tvou ženu živou a zdravou.Pokud ale ne....... odvedu si tě sebou do svého království.Rozhodni o svém osudu sám."
Klementa zamrazilo. Tři úkoly. Určitě to nebude nic jednoduchého a kdoví, zda vůbec bude schopen je splnit, vždyť Morana si může vymyslet cokoliv. Ale což, ať tak nebo tak, setká se s Biankou a je lhostejno, zda tdy a teď nebo v říši mrtvých.
"Přijímám" řekl pevným hlasem.
Morana kývla a hned mu dala první úkol:
"Pokud mi do tří dnů přesně v poledne přivedeš zvíře, které nepoznám, splnil jsi první úkol."

Klement šel domů a přemýšlel nad prvním úkolem. Ať přivede, co bude chtít, Morana je paní smrti, zná všechna zvířata na celém širém světě, které ani Klement sám nikdy neviděl a o jejich existenci neměl ani tušení. Už první úkol se zdál být neřešitelný. Vyšel zase z domu a bloumal po okolí, hlavu plnou obav z úkolu. Co si jen myslel, když přijímal Moraninu nabídku? Že přechytračí smrt? Přechytračí....... Ano, to by mohl zkusit. Přelstít ji a ukázat jí tvora, který vlastně neexistuje, něco směšného a dokonale nesmyslného. Až se zasmál svému nápadu a místo, aby přemítal o neřešitelnosti zadaného úkolu, začal vymýšlet, jaké zvíře použije ke svému nápadu. Jak tak procházel vesnicí, potkal kovářku, která vedla na provaze kozu. Žena zvířeti na provaze spílala a hrozila, že jí prodá řezníkovi, že s ní má jen soužení. Klement dostal nápad, slovo dalo slovo a za chvíli si už vzpurnou kozu vedl domů.
Když uplynuly tři dny, čekal před domem na Moranu. Sotva kostelník dozvonil poledne,objevila se Morana, provázená zahřmením. Jakmile se rozptýlil oblak kouře, pohlédla na tvora, který trhal provazem v Klementově ruce a užasla. vypadalo to na první pohled jako koza. Ale nebyla to koza. Zvíře bylo barevné jako duha. Jednu nohu mělo červenou, druhou modrou, zadní byla hnědá a bílá.Místo ocasu mělo slaměný vích a z rohů mu kvetly pampelišky.Z hřbetu mu trčela černá blanitá křídla.
Morana nevěřila svým očím. Ať přemýšlela, jak přemýšlela, nebyla s to divné zvíře pojmenovat.
Nakonec mrzuté řekla:
"Vyhráls.A teď mi prozraď, jakého tvora to vlastně máš?"
Klement se sehnul k tvorovi, odepjal mu kožená křídla z hřbetu, z rohů smetl pampelišky a řekl:
"Je to docela obyčejná koza, jen jsem jí trochu vylepšil. Zdálo se mi to jako dobrý nápad."
Morana se zamračila a obě její poloviny tváře potemněly.
"Druhý úkol už nebude tak lehký. Do tří dnů mi o půlnoci přineseš květinu, která nikdy nepoznala slunce.A nepokoušej se mne znovu obelstít. Znám všechny rostliny na tomto světě, nenechám se už ošálit napodobeninou."

Klement znovu upadl do trudomyslnosti. Tady už nepomůže důvtip. Teď bude muset jít a nalézt květinu, která nepoznala slunce. Ale jak takovou květinu pozná? Nerozumí jim, to svedla Bianka, která na své zahrádce pěstovala rozličné byliny a rostliny. Kdo mu pomůže? Někdo, kdo zná květiny lépe než kdokoliv jiný. A tím je..... bába bylinkářka. Ale ovšem, ta stará šejdířka, která rozdává důvěřivcům škapulíře s roztodivným bejlím.
Hned ráno, sotva se rozednilo, vydal se za ves hledat bábu kořenářku. Bydlela v nuzné chalupě úplně sama, světnici měla vystlanou až do stropu sušeným kořením a bylinami, mezitím povlávaly pavučiny a za pecí předla velká tlustá kočka. Bába míchala v rendlíku na kamnech nějaký odvar a mumlala si přitom zaříkání.
Klement vešel do chalupy a hned na prahu mocně kýchl, tak silný odér ho udeřil do nosu.
"Pozdrav pánbůh" broukla baba kořenářka od kamen.
"Dejžto pánbůh" pozdravil jí Klement.
"Potřebuji tvou radu a pomoc".
"Mám byliny na všechny neduhy, na všechno bolení, na újmu, na kašel, jen bolavé srdce vyléčit neumím. Na to není žádná bylinka na celém širém světě." řekla kořenářka.
"Nechci takový lék. Chci květinu, která nepoznala slunce. Je taková?"
Bába bylinkářka se na okamžik zamyslela a pak řekla:
"Ano, je taková. Říká se jí Měsíční rostlina, ale tady u nás jí nenajdeš. Musíš do hor, kde každou noc rozkvétá."
Do hor? To je dobrý den cesty tam a den cesty zpět. To aby si Klement setsakra pospíšil, jestli nechce promeškat setkání se smrtí. A tak se Klement vydal hned na cestu. Šel bez ustání, nedbal na únavu. Po cestě se jen sem tam sehnul, aby si nabral do dlaní vodu z potoka a uhasil žízeň nebo utrhl v trávě jahodu. Navečer, když se slunce počalo klonit k západu, došel k úpatí horského hřbetu. Rozhodl se, že vyčká na noc, až vyjde měsíc a pak bude hledat Měsíční rostlinu, která kvete jen v noci.Netušil, jak nelehký úkol si stanovil. Celou noc prochodil po cestičkách, které vyšlapala divoká zvěř, mnohokrát z těch cestiček sešel a pak se prodíral křovím a mlázím, nahlížel do škvír mezi skalami, ale nenašel nic, co by vypadalo jako kvetoucí rostlina. Teď litoval, že se báby nezeptal, jak Měsíční rostlina vlastně vypadá, jak jí může najít. K ránu pak padl vysílením do hebkého mechu a usnul, příliš unaven na to, aby si našel pohodlné lůžko. Spal skoro celý den a probudil se zase se západem slunce. Vylál si do hlupáků, vždyť promeškal celý den. Ale pak se znovu pustil do hledání, nedbajíc na hlad a žízeň.
Když už mu zoufalství začalo zatemňovat rozum, sešel z cesty a pustil se vzhůru do skal. Věděl, že na hladké skále žádné rostliny nenajde,ale doufal, že narazí na dosud neprozkoumanou cestu nebo zákoutí. A nemýlil se. Když s odřenýma rukama, jak se šplhal po kluzkých kamenech, dorazil konečně na vršek, zatajil se mu dech. Dole pod skalami byla velká louka plná roztodivných květin. Jako obrovský vysoce nastlaný koberec zelených listů a poupat rozprostíraly se Měsíční rostliny do daleka a tvořily jednolitou masu nevídané krásy.
Klement sešel dolů a natrhal malou kytici květin, které v životě neviděl, ale které ho okouzlily svou nádherou. Když květiny trhal, umínil si, že se sem ještě jednou vrátí. Kdyby se mu povedlo nad smrtí vyhrát a Bianka by se mu vrátila, přinese jí květiny, aby se s nimi mohla potěšit. A pokud nevyhraje...... zasadí Biance Měsíční rostlinu na hrob a nechá se Moranou odvést za ní do říše mrtvých.
Mezitím se začalo stmívat a údolí se pozvolna proměnilo. Zelená barva listů rostlin ustupovala do pozadí a nad nimi se rozvíjela poupata v květy jasně modré barvy. Dokonce i pugét v klementově ruce rozkvetl. Klement už na nic nečekal a horempádem se pustil na zpáteční cestu.
Cesta mu ubíhala pomalu a čím víc se blížil k domovu, tím pomaleji šel, byl přeci jen nesmírně unaven.A to se mu málem nevyplatilo. Když usedl u potoka, aby se osvěžil vodou, omyl se a napil, sklížila se mu víčka a on usnul v sedě s nohama ponořenýma do průzračné vody. Když se probral s nohama ledovýma a necitelnýma, slunce už dávno překonalo odpolední pouť a zvolna se ubíralo k nočnímu spaní. Klement poplašeně vyskočil a rozběhl se k domovu.
Doběhl ke své chalupě zrovna v pravou chvíli. Morana se zjevila přesně v ten okamžik, kdy udýchaný Klement klesl na zem.
"Dal sis na čas, chalupníče" řekla Morana v jejím lidském oku zazářil plamínek.
Klement ležel před ní na zemi v prachu a nad hlavou třímal vítězoslavně modrou září kvetoucí kytici Měsíčních rostlin. Morana jí od Klementa převzala a skoro s rozkoší do květin zabořila svůj obličej.
"Ano" prohlásila pak, " svůj druhý úkol jsi splnil."
Klement si ulehčeně oddychl. Ještě jeden jediný úkol a pokud se mu podaří ho vykonat, Bianka mu opět stane po boku.
Morana se na něho zadívala a řekla:
"Budiž, dám ti třetí úkol.Ale varuji tě, máš jen jeden pokus a nikde se pomoci nedovoláš. Pověz mi, čeho je na světě nejvíce."
Klement na ní vytřeštil oči. S tím nepočítal.Teď se bude muset spolehnout jen na svůj důvtip. Ale co když odpoví špatně? Nejen že Bianka už nikdy neožije, ale naopak zemře i Klement. Ale vlastně.... i tak se setká s Biankou, pokud je pravda, že i po smrti existuje bytí duší. A pokud se mohou dvě duše setkat, jistě se mohou milovat tak, jako za života, protože co jediné ho k Biance tak poutalo, než láska?
"Nejvíce je na světě lásky, vzácná paní!" řekl Klement pevným hlasem.
Morana neodpověděla, ale chalupník věděl, že vyhrál. Díval se, jak se nestvůrná postava paní Smrti pomalu jakoby propadala do sebe, zprůhledněla a nakonec zcela zmizela.Místo ní se na témže místě objevila Bianka. Stejně krásná, stejně laskavá a hlavně.... živá.
Klement jí objal a cítil v rukách živoucí důkaz toho, že jeho žena se mu vrátila z míst, odkud se nikdo nevrátil.
Mlčky spolu došli k chalupě a otevřeli její dveře..... Ale to už je jiný příběh.